Fulltextové hledání

Tento článek pojednává o mediálně málo reflektovaném zamrzlém konfliktu v Podněstří, který stojí ve stínu aktuální situace na Ukrajině. Nicméně v současné době situace v tomto de-facto státu na levém břehu Dněstru nabyla důležitosti v souvislosti s aktivní politikou podpory Kremlu separatistickým snahám v postsovětském prostoru. Zhodnocení významu některých vnějších aktérů, kteří se dlouhodobě v Podněstří angažují - tedy Ruska, Ukrajiny a Rumunska, či role organizovaného zločinu jako faktoru typického pro území bez mezinárodního uznání, může nejen osvětlit nepřehlednou situaci v Podněstří, ale také zasadit ostatní regionální konflikty do patřičného kontextu.

Zamrzlý konflikt v Náhorním Karabachu je po více než dvě dekády jednou z hrozeb destabilizace v regionu. Náhlá eskalace násilí v roce 2016, známá jako Čtyřdenní válka, rozproudila novou diskuzi o faktorech ovlivňujících teritoriální spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Zatímco soupeřící strany vysvětlují náhlý konflikt buď jako reakci na vojenské provokace či snahu odvrátit pozornost od domácích problémů, v tomto článku je současná dynamika konfliktu vysvětlena také skrze působení mocenských zájmů třetí strany, Ruska. To považuje Kavkaz za svou sféru vlivu a automaticky se tak snaží o rozšíření své kontroly skrze posilování strategických vazeb s Arménií i Ázerbájdžánem, aby zabránilo mocenské projekci Západu v regionu. Ruská pozice velmoci má tak zásadní dopad na vývoj konfliktu v Náhorním Karabachu.

Tento text se zabývá procesem vyzbrojování gruzínské armády a tím, jaký vliv na něj mají snahy země stát se členem NATO. Autoři mají za to, že gruzínské prozápadní ambice by se mělo odrážet také v procesu materiálního zásobování. Autoři se věnují časovému období mezi lety 2003 a 2008, kdy růst výdajů na armádu dosáhl svého maxima. Text ukazuje, že na nákup západního vybavení bylo v tomto období zaměřeno jen několik málo akvizic a že gruzínské vojenské akvizice neodrážejí deklarované směřování země vůči Západu a NATO.

"Návrat Ruska" jako státu, který začíná razantněji spolurozhodovat o politické agendě současného světového vývoje, přičemž se dá očekávat, že tomu tak bude i v budoucnu, vyvolává potřebu více reflektovat fakta a souvislosti spojené s dávnější i nedávnou historií největšího státu světa. Do jisté míry to umožňuje i pochopit logiku, resp. problémy vývoje současného Ruska a jeho možné perspektivy.