Fulltextové hledání

Článek představuje souhrn analytických výstupů zaměřených na zmapování současných přístupů NATO a EU k problematice plánování schopností a jejich dopad na proces plánování na národní úrovni, které provedly národní a mezinárodní bezpečnostní a obranné instituce. Výsledky poukazují na skutečnost, že značný počet zemí NATO a členských států EU využívá přístupy k plánování schopností, které odrážejí specificky národní strategické cíle. Je třeba poznamenat, že žádná země nezavedla postupy, které by bylo možné považovat za standardizované z hlediska jednotného plánovacího procesu v rámci NATO nebo EU. Na druhé straně analýzy poukazují na skutečnost, že v krátkodobém horizontu lze jen stěží očekávat sjednocení plánovacích procesů NATO a EU. Členské země NATO a EU by nicméně měly věnovat velkou pozornost výstupům svých národních plánovacích procesů, aby splnily jednotný soubor požadavků na schopnosti, jak jsou implementovány v příslušných plánovacích procesech NATO a EU.

Cílem článku, který tematicky navazuje na analýzu národních přístupů k procesu obranného plánování, je prezentace výsledků komparativní analýzy procesů aliančního a unijního plánování. Komparativní analýza byla zaměřena na identifikaci takových poznatků, jež jsou pro NATO i EU společné a které by zároveň mohly být přínosné při řešení optimalizace procesu obranného plánování v podmínkách resortu obrany České republiky. Z tohoto pohledu je klíčovým výsledkem identifikace obsahu jednotlivých fází procesu plánování schopností, ke kterému se dopělo na základě porovnání aliančního nástroje J-DARTS a unijního procesu SAEP. Přestože NATO a EU používají odlišnou terminologii i odlišný přístup k dosažení cílového výsledku, je obsah jednotlivých fází, v obecné podobě téměř totožný. Řešení implementace poznatků z provedených analýz do národního prostředí by mělo být předmětem dalšího výzkumu.

Během posledních několika let se v důsledku zhoršení bezpečnostní situace stále více připomíná potřeba posílení vzájemné soudržnosti a spolupráce NATO a EU. NATO a EU spolu nedávno iniciovaly kroky k posílení vzájemné strategické spolupráce, což se projevilo i ve snaze o sblížení procesů obranného plánování a plánování schopností. Nedávné zavedení nástrojů unijního plánovacího procesu, které vyplynuly z implementace nové Globální strategie EU, nabízí i nové možnosti pro snadnější i účinnější sjednocení obou plánovacích procesů. I když nelze předpokládat, že by se oba plánovací procesy staly identickými, implementace PESCO a dalších návazných procesů vytvořila prostor pro časovou synchronizaci i obsahovou harmonizaci plánovacích procesů. Článek tak shrnuje poznatky o určitých částech obou procesů, které by bylo možné časově a procedurálně přiblížit, aniž by byla jakýmkoliv způsobem dotčena autonomie obou organizací.

Proces obranného plánování v podmínkách České republiky je často spojován s aplikací procesu obranného plánování v NATO. Řada článků v odborných časopisech, ale i mnohé národní strategické dokumenty se při specifikování procesu obranného plánování odkazují na alianční přístupy, a to i přesto, že není explicitně stanoveno, že by národní proces obranného plánování měl být založen právě na principech plánování v NATO. Je pochopitelné, že jedním z cílů národního procesu obranného plánování musí být naplnění požadavků vyplývajících z ambicí Severoatlantické aliance. Nicméně otázkou je, zda k tomuto účelu je nezbytné detailně analyzovat alianční přístupy a usilovat o jejich implementaci do národních podmínek. Ambicí tohoto článku je dát odpověď na otázku, zda je zaměření pouze na alianční přístup k plánování skutečně nezbytný, a to na základě analýzy přístupů jiných členských zemí NATO, ale i EU, k procesu obranného plánování. Realizovaná analýza umožnila indikovat, do jaké míry vybrané země implementovaly do svých národních plánovacích procesů alianční i unijní principy. Výsledky analýzy poukazují na značnou rozmanitost národních plánovacích postupů, které vyplývají z odlišných zájmů jednotlivých zemí v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, ale zároveň dokládají, že těžištěm národních přístupů není zavedení aliančního procesu plánování, ale naplnění cílů, jež ze závěrů aliančního plánování vycházejí.

Společná bezpečnostní a obranná politika (CSDP), na jejímž základě EU buduje svoji obrannou identitu, je širokospektrální. Zaměřuje se nejen na obrannou složku CSDP, ale i na související oblasti jako obranný průmysl a trh, obranný výzkum a vývoj, a s tím korespondující legislativu a různé politické a finanční nástroje na jejich podporu. To na straně jedné brání snadnému ohraničení problematiky evropské obrany. Na straně druhé to odráží robustnost přístupu EU k evropské obraně a ochotu mobilizovat všechny dostupné zdroje. Článek přibližuje genezi evropské obrany, jejich hlavních milníků, aktérů, souvisejících procesů, pravidel, a klíčových nástrojů, které jsou dnes z podstatné části soustředěny pod hlavičkou CSDP. Aktuální otázky evropské obrany včetně scénářů jejího možného budoucího vývoje mají v textu také své místo, stejně jako příspěvek České republiky.

Společná bezpečnostní a obranná politika (CSDP), na jejímž základě EU buduje svoji obrannou identitu, je širokospektrální. Zaměřuje se nejen na obrannou složku CSDP, ale i na související oblasti jako obranný průmysl a trh, obranný výzkum a vývoj, a s tím korespondující legislativu a různé politické a finanční nástroje na jejich podporu. To na straně jedné brání snadnému ohraničení problematiky evropské obrany. Na straně druhé to odráží robustnost přístupu EU k evropské obraně a ochotu mobilizovat všechny dostupné zdroje. Článek přibližuje genezi evropské obrany, jejich hlavních milníků, aktérů, souvisejících procesů, pravidel, a klíčových nástrojů, které jsou dnes z podstatné části soustředěny pod hlavičkou CSDP. Aktuální otázky evropské obrany včetně scénářů jejího možného budoucího vývoje mají v textu také své místo, stejně jako příspěvek České republiky.

Autoři v článku prezentují poznatky, ke kterým dospěli při analýze procesu implementace Stálé strukturované spolupráce (PESCO), a to především v oblasti plánování operací EU a rozvoji schopností, které jsou nezbytné k naplnění politicko-vojenských ambicí EU. Zdá se, že teprve vydáním Globální strategie EU v roce 2016 a její následnou implementací by mohlo dojít ke konkretizaci závazných požadavků, vyplývajících ze znění PESCO. V současné době existuje přehled společných závazků, k jejichž se zavázalo 25 z 28 členských zemí EU. Tento přehled obsahuje i konkrétní závazky v oblasti realizace požadovaných schopností k efektivnímu vedení operací EU. Cílem článku je i hledání odpovědi na otázku, zda současná míra integrace členských zemí EU dovolí plně realizovat deklarované závazky.

V současném období lze zaznamenat znatelný pokrok ve společném úsilí NATO a EU při řešení bezpečnostních otázek. Užší spolupráci mezi oběma organizacemi nastartovala paradoxně až ekonomická krize v kombinaci s nárůstem nebezpečí vzniku ozbrojených konfliktů, zvláště pak na území evropského kontinentu. Zcela logicky tato situace vyústila v závěr, že zajištění komplementarity mezi NATO a EU se stává existenční nutností a pouze provázání unijní a alianční bezpečnostní a obranné politiky může přinést žádoucí efekt při udržování globální i lokální bezpečnostní stability.

Článek předkládá přehled vývoje přístupu Armády České republiky (AČR) k ochraně životního prostředí v kontextu environmentální legislativy od roku 1989 do současnosti. S využitím metod analýzy, syntézy a komparace české, evropské a alianční environmentální legislativy vytváří dosud nepublikovaný přehled v oblasti ochrany životního prostředí a jejího zapracování do vnitřních předpisů a právních aktů Československé lidové armády, Československé armády a AČR. Článek přináší soubor výstupů graficky zobrazujících aktivitu v environmentální oblasti s vnitřními souvislostmi mezi civilní legislativou, požadavky EU a NATO v chronologickém sledu. Práce přichází k závěru, že rok 2000 představuje milník, od něhož je přístup k ochraně životního prostředí pozorován jako stagnační. Za důvody stagnace shledáváme obavy velitelů nad negativním vlivem "ekologického přístupu" k výcviku vojsk a nedostatek osvěty v oblasti environmentálního vzdělávání resortu obrany.

Článek popisuje inovativní pohled na možný metodický proces přístupu a ochraně proti dezinformacím. Stále narůstající digitalizace a využívání kybernetického prostoru pro šíření veškerého druhu dat a informací poskytuje uživatelům neoddiskutovatelné množství výhod spojených s rychlým přístupem, distribucí nebo sdílením aktuálních sdělení. Tento vývojový trend však recipročně generuje také množství souvisejících hrozeb, kterým je nutné čelit. Klíčovou úlohu zde hraje vlastní odolnost a účinné nástroje vůči informačním kampaním a informačnímu působení všech relevantních aktérů. Vlastní kritické myšlení a nastavené procesní mechanismy související s přístupem k informacím pak představují těžiště celkové odolnosti proti tomuto typu bezpečnostních hrozeb. Předkládaný metodický proces tak může pomoci širokému spektru čtenářů rozšířit pohled na komplexitu problému a částečně minimalizovat související bezpečnostní rizika.

{slider Abstrakt:}
Článek zkoumá energetické bezpečnostní vztahy mezi Ruskem a EU. Důraz je kladen nikoliv na technické a institucionální aspekty vztahů, ale spíše na diskurzivní přístup, který určuje převažující výklad vztahu obou stran. Cíle článku jsou dva. Prvním je analyzovat obsah a základní témata ruského bezpečnostního diskurzu o energetických vztazích s EU v letech 2012-2017. Druhým je interpretovat vliv norem a hodnot v energetickém bezpečnostním diskurzu na identitu a zájmy Ruska ve zkoumaném období. Bezpečnostní diskurz Ruské federace se zaměřuje na obhajobu ruských diverzifikačních projektů k posílení energetické bezpečnosti EU. V bezpečnostním diskurzu pak Rusko ve vztazích s EU desekuritizuje energetikou otázku, když prezentuje samo sebe jako hlavního a spolehlivého partnera a dodavatele ropy a plynu do EU. Na teoretické rovině vychází článek z poznatků kritického konstruktivismu, v metodické úrovni je článek založen na tematické analýze, jejíž pomocí bude zkoumán obsah ruského bezpečnostního diskurzu o energetických vztazích s EU.
{/sliders}

Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci. Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci.

Vznik Stálé strukturované spolupráce (PESCO) v obraně v roce 2017 je jednou z nejdůležitějších Evropských iniciativ posledních let usilující o zvýšení efektivity řešení bezpečnostních problémů a větší integraci obranné spolupráce v rámci EU. Článek přibližuje genezi PESCO a vysvětluje jeho fungování včetně právního rámce, cílů, úlohy hlavních aktérů a dynamiky celého procesu. Jeho smyslem je ukázat rozsah a sílu přísnějších závazků, které členské státy přijaly k posílení evropské obrany pod hlavičkou Společné obranné a bezpečnostní politiky.

Článek je polemickou úvahou nad možnou koncepcí či vizí obrany a společných ozbrojených sil EU, a to z vojensko-odborného hlediska. Připomíná historické snahy i současné aktivity, které vyjadřují potřebu realizovat společnou bezpečnostní a obrannou politiku v praxi. Je stručnou analýzou podmínek, ve kterých se v současnosti EU nachází a v základních rysech charakterizuje kontury a možné výhody budoucích společných ozbrojených sil EU. Vyjadřuje přesvědčení, že vytvořením "evropského pilíře" NATO se euroatlantická vazba mezi EU a USA neoslabí, ale naopak posílí. V článku je mj. použito pojmů "evropská armáda "a "společné ozbrojené síly EU", což autor považuje za synonyma a žádá čtenáře, aby tento fakt vzali v úvahu.

Modernizace výzbroje a bojové techniky je jednou z cest navyšování bojového potencionálu ozbrojených sil a má dopady na všechny úrovně řízení ozbrojených sil. Jejím hlavním účelem je nahradit již zastaralou techniku za novou s cílem připravit ozbrojené síly na boj s novými výzvami budoucího bezpečnostního prostředí. V tomto ohledu hrají klíčovou roli nové technologie. Nejen Ozbrojené síly České republiky, ale také další členské sáty NATO a EU plánovaly v posledních letech ve střednědobém a dlouhodobém horizontu významné modernizační projekty s cílem připravit ozbrojené síly nejen na konvenční vojenský konflikt, ale i na nekonvenční, asymetrické a hybridní konflikty. Autoři zkoumají přístupy k modernizaci vybraných zemí a identifikují hlavní oblasti modernizace. V závěru je porovnána strategie vyzbrojování pozemních sil vybraných zemí se strategií vyzbrojování pozemních sil ČR.

Proces získávání poznatků a využívání zkušeností z vojenských operací a cvičení v Armádě ČR byl zaveden v roce 2004. Od té doby se stal standardní součástí velení a řízení a jedním z nástrojů, generujících podněty na rozvoj schopností jednotek útvarů, svazků a štábů všech stupňů. Tento proces je součástí znalostního managementu a je jedním ze subprocesů systému procesního řízení resortu Ministerstva obrany. Umožňuje se učit z vlastních nebo cizích chyb a zároveň využívat nejlepší zevšeobecněné postupy ve všech funkčních oblastech rozvoje a použití ozbrojených sil. Článek popisuje nejen dosažené úspěchy, ale zaměřuje se i na bariéry, které brání efektivnímu rozvoji systému a procesu získávání poznatků a využívání zkušeností. V první části, která volně navazuje na článek publikovaný v čísle 1/2015 časopisu Vojenské rozhledy, se autor zaměřil na východiska řešené problematiky. Těžiště článku spočívá v analýze současného stavu procesu získávání poznatků a využívání zkušeností, kde dochází k závěru, že jedním z hlavních problémů je nesprávné chápání procesu veliteli. Další bariérou je rovněž i způsob provádění analýzy identifikovaných poznatků a zkušeností na strategickém stupni řízení. V závěru textu autor předkládá doporučení, jak překonat identifikované bariéry a zajistit další optimalizaci procesu.

Přestože Bezpečnostní strategie EU se zaměřuje na několik úrovní a domén, článek se zaměřuje problémy, které mají svůj původ ve východních oblastech Unie. Argumentace uvedená v článku prezentuje teoretické aspekty Strategie a charakterizuje bezpečnostní prostředí v oblasti Černého moře, představuje trendy vývoje v oblastech "zamrzlých" konfliktů a postoj EU k těmto problémům v celém kontextu. Autorka dospěla k závěru, že EU dnes čelí z východu vážným hrozbám, vyplývajícím z historie jejich vzniku a vývoje a z absence jejich dosavadního řešení ze strany EU. Tato situace vyžaduje řešení a existuje riziko, že nově vytvářena Bezpečnostní strategie EU je dostatečně nezohlední a že nový bude mít jen obecnou povahu, s malou praktickou hodnotou.

Článek se věnuje konceptu crowdsourcingu v prostředí sociálních sítí jako novému fenoménu zapojujícího civilní obyvatelstvo do zpravodajského procesu a umožňující využití jeho zpravodajského potenciálu během ozbrojeného konfliktu. Crowdsourcing civilního obyvatelstva je představen na příkladu intervence NATO během první občanské války v Libyi. Článek prezentuje jeho využití během zpravodajského procesu na strategicko-operační úrovni velení a řízení ozbrojených sil. Stanovuje jeho možnou definici jako zdrojového prvku zpravodajského procesu, přičemž je jako zdrojový prvek distinktivně oddělitelný od podobných zdrojových prvků.

Článek pojednává o aktuálním přístupu České republiky k fenoménu hybridních hrozeb a analyzuje zásadní nedostatky determinující efektivní čelení těmto hrozbám. V rámci komplexního přístupu je text doplněn o současný pohled Evropské unie a NATO k řešení problematiky hybridního působení nepřátelských aktérů. Shrnující komparace přístupů České republiky, Evropské unie a NATO poukazuje na nutnost vzájemné institucionální synergie mezi těmito subjekty. Jakkoliv jsou současné přístupy zmíněných subjektů poměrně dostatečně doktrinálně ukotveny, nadále přetrvává absence komplexního a zejména prakticky fungujícího aparátu a konkrétních operativních nástrojů, které by dokázaly čelit širokému spektru hybridních hrozeb.

Článek se zabývá geografickým zabezpečením strategického stupně, zejména tvorbou rychlých mapových výstupů, které na tomto stupni představují nejčastěji vyžadovaný typ produktu. S využitím vlastních zkušeností z práce ve strukturách NATO a EU, autoři článku popisují požadavky na geografické produkty vytvářené na strategickém stupni a zdůrazňují význam dodržování obecných kartografických zásad. Autoři porovnávají obecnou technologii tvorby geografických produktů s využitím technologie geografických informačních systémů s technologií tvorby rychlých mapových produktů specifickou pro strategický stupeň. Popisují rovněž specifika tvorby produktů na strategickém stupni a na příkladu konkrétních geografických pracovišť ukazují jak společné prvky v rámci geografického zabezpečení NATO a EU, tak i prvky odlišné.

Předmětem článku je návrh tvorby národní databáze požadavků na vojenské schopnosti a návaznost na soustavu referenčních jednotek k porovnání stavu schopností u jednotek stávající organizační struktury ozbrojených sil České republiky. Výsledky dosavadních analýz vedou k závěru, že jako základ pro realizaci národní databáze schopností lze využít dokument Bi-SC Agreed Capability Codes and Capability Statements, který představuje jednotný soubor požadavků na schopnosti NATO i EU. Transformace uvedeného aliančního dokumentu do národního prostředí umožňuje získat ucelený rámec schopností, kterými musí jednotky ozbrojených sil disponovat k naplnění stanovených operačních úkolů, ať už se jedná o úkoly plněné v rámci národního či mnohonárodního úkolového uskupení a lze je využít ji pro další tvorbu mechanismu k hodnocení stavu schopností jednotek ozbrojených sil.

{slider Abstrakt:}
Cílem článku je prezentovat syntézu poznatků získaných z předešlých analýz a jejich využití při koncipování návrhu metodiky pro hodnocení stavu vojenských schopností ozbrojených sil České republiky. Navržený přístup k hodnocení schopností vychází z principu aliančního nástroje J-DARTS (Joint Defence Planning Analysis and Requirements Tool Set) a unijního procesu SAEP (Scrutinising, Assessing, Evaluating and Prioritising Process), přičemž hlavní pozornost byla zaměřena na fázi porovnání stávajícího stavu schopností jednotek ozbrojených sil se stavem požadovaným a následnou identifikaci nedostatků spojenou s jejich prioritizací. Míra priority pak primárně vyjadřuje úroveň operačního rizika, jež vyplývá z případného nasazení jednotek ozbrojených sil v operaci.
{/sliders}

Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia - Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců. Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.

Článek pojednává o způsobu uplatnění evaluačních nástrojů, využitelných pro hodnocení připravenosti nedeklarovaných velitelství a jednotek AČR. V rámci výzkumu byly analyzovány přístupy ČR a NATO s využitím komparativní analýzy, doplněné v rámci sběru dat strukturovaným rozhovorem. Výsledky výzkumu potvrdily nejednotný přístup, při aplikaci standardizovaných nástrojů a metod pro hodnocení u nedeklarovaných jednotek pro NATO a EU. Na základě výsledků analýzy a s využitím přístupů nejlepší praxe byl formulován jednotný/inovativní přístup k hodnocení připravenosti všech velitelství a jednotek na závěr každého cyklu operační přípravy AČR.

Evropa je námořním kontinentem, jehož ekonomické zájmy a bezpečnost může být zajištěna pouze silou na bázi vojenského námořnictva. Česká republika jako taková sice není námořním státem, ale je členskou zemí NATO a EU a spolupodílí se na tvorbě společné bezpečnostní politiky. Vojáci AČR se mohou zúčastňovat společných "joint" vojenských operací, kde jednou ze součástí společných sil je i námořní složka. Ve společných mezinárodních institucích a štábech pracuje řada občanů ČR, pro které je nezbytný širší rozhled, včetně znalosti integrované námořní strategie EU, a jejichž přínos posiluje pozici ČR na mezinárodní úrovni. Tento příspěvek pomocí kritické geopolitiky kontextuálně zkoumá prostor a moc - evropský prostor a námořní moc. Jeho cílem je ukázat, jaký druh projekce námořní síly nejlépe odpovídá bezpečnostním otázkám, kterým čelí současná evropská národní vojenská námořnictva, jež v naprosté většině přispívají k naplňování cílů EU a NATO. Stať také věnuje rozsáhlou pozornost ruské vojenské námořní strategii.

Článek zkoumá dopad nedávných geopolitických, ekonomických a bezpečnostních změn na schopnosti logistického zabezpečení v členských státech EU a NATO. Studie analyzuje dopady pandemie COVID-19 a ozbrojeného konfliktu na Ukrajině na dodavatelské řetězce s ohledem na environmentální, sociální a bezpečnostní aspekty. Výzkumné otázky se zaměřují na identifikaci hlavních změn a posouzení jejich důsledků pro obchodní, vojenskou a humanitární logistiku. Byl zjištěn významný dopad prodlužování konfliktu na Ukrajině a ekonomických sankcí uvalených na Rusko na logistické schopnosti, na vnímání struktury dodavatelských řetězců a rizika z toho plynoucí. Dopad těchto událostí se také produkuje bídu třetích zemí a dehonestuje cíle UN SDG. Na druhou stranu byla zjištěno zlepšení připravenosti vojsk NATO a jejich vyzbrojenosti. Studie zdůrazňuje potřebu dalšího výzkumu se zaměřením na konkrétní hrozby pro různé typy dodavatelských řetězců se zohledněním komplexních a vyvíjejících se specifik v prostředí. V konečném důsledku tento výzkum poskytuje pohled na výzvy a příležitosti, kterým čelí logistické schopnosti v kontextu probíhajících geopolitických a environmentálních změn.

K tomu, aby mohla být zařazena do stavu pohotovosti, musí každá Battle Group EU v souladu s předem stanovenými kritérii projít procesem hodnocení a certifikace. Certifikace rozhodne, zda Battle Group EU má všechny předpoklady a je schopna úspěšně plnit rozsah úkolů a požadavků, které mohou být před ni postaveny. Ke zjištění, zda Battle Group EU splňuje nebo nesplňuje požadovaná kritéria, musí být provedena celá řada standardních prověrkových zaměstnání.

Článek navazuje na diskuzi vedenou v odborných kruzích k problematice metodologie tvorby scénářů použití ozbrojených sil a jejich praktického využití v daných fázích plánovacího procesu. Autor přináší nový pohled na tvorbu úkolových uskupení, a to jako výslednici propojení procesu identifikace požadavků na schopnosti, jež vychází z analýzy scénářů, s typově odpovídajícími jednotkami stávající organizační struktury ozbrojených sil. Autorem navržený přístup, doložený modelovým příkladem, vychází ze syntézy zkušeností a poznatků odvozených z národních plánovacích procesů a zkušeností z plánování schopností, tak jak jsou realizovány v rámci aliančních a unijních procesů plánování. Navržený přístup k utváření úkolových uskupení by tak mohl představovat účinný nástroj k podpoře rozhodovacího procesu na strategické úrovni.

Rusko vždy mělo velký zájem o západní Balkán. Historicky se realizovalo v kontextu geopolitické kontinuity rozšiřování svého území a vlivu. Rusko se snažilo získat vliv v tomto regionu z politických, ekonomických, a strategických důvodů. Po zahájení vojenské agrese proti Ukrajině v roce 2014 se však Rusko rozhodlo pro konfrontaci na západním Balkáně, kde se staví proti politice rozšiřování EU a NATO a vlivu Západu v tomto regionu. Klíčovou ruskou pákou pro šíření svého vlivu v regionu je srbský geopolitický návrh vojenské neutrality a konvergence strategických zájmů obou zemí. Rusko chce mít silný vliv na západní Balkán, a tím i na bezpečnost EU. Na druhé straně se chce Srbsko postavit jako hlavní mocenský činitel v regionu se současnou podporou Ruska i Západu.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.