Fulltextové hledání

Článek se zabývá otázkou důvěry Turecka v USA jako jeho nejdůležitějšího spojence v NATO. Terénním výzkumem s využitím polostrukturovaných rozhovorů s tureckými akademiky a experty na mezinárodní vztahy byly identifikovány tři hlavní oblasti nedůvěry Turecka v USA - kyperská otázka, americká podpora PYD/YPG v Sýrii a americká intervence do turecké politiky. Výsledky výzkumu prezentované kauzální sítí ukazují, že hlavní příčinou turecké nedůvěry vůči USA jsou faktory vedoucí k fenoménu strachu z opuštění. Ten způsobuje zvýšenou potřebu Turecka po nezávislosti na strategických partnerech, a následné zvýšení uplatnění balanční politiky. Studie dochází k závěru, že jedním z hlavních důvodů současného tureckého postoje k NATO je potřeba zajištění si vlastní bezpečnosti, přičemž tato potřeba pramení z nedůvěry Turecka k USA.

Článok analyzuje holisticky vnímane súčasné stratégie použitia a výstavby nukleárnych síl zo strany USA a Ruska, pričom analyticky reflektuje aj ich vzájomné doktrinálne interakcie. Venuje sa podmienkam za ktorých USA a Rusko môžu pristúpiť k použitiu svojich nukleárnych zbraní, pričom postihuje aj súvisiacu problematiku modernizácie a výstavby ich nukleárnych síl. Autor prichádza k záveru, že ani jednej veľmoci sa doposiaľ nepodarilo opustiť logiku studenej vojny, či vyhnúť sa mylným, skresleným a prehnaným predpokladom o zámeroch druhej strany. Na záver sumarizuje možné zmeny a adaptácie americkej nukleárnej stratégie v ére administratívy prezidenta Bidena a predpokladanú aktualizácie americkej stratégie v priebehu roka 2022.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Článek je tematickým pokračováním předchozí práce zabývající se obecně multi-doménovými operacemi v kontextu moderního válčení. Identifikuje rozdíly v koncepčních přístupech k multi-doménovým operacím, tak jak je uplatňují ozbrojené síly USA a NATO v reakci na současné bezpečnostní výzvy. Studie nastiňuje posun USA i NATO od tradičních společných operací k integrovaným strategiím v rámci příslušných operačních domén. Na základě rešerše literatury a obsahové analýzy doktrinálních dokumentů identifikuje zásadní rozdíl v koncepčních přístupech NATO a USA k multi-doménovým operacím. Zatímco americký přístup klade důraz na vojensky orientovaný model, který generuje synergické efekty prostřednictvím koordinovaných vojenských operací a technologicky řízené dominance, rámec NATO upřednostňuje komplexní civilně-vojenský model strategické integrace.

Vládní výdaje alokované na obranné účely jsou jednou z kategorií, které je možné mezi státy srovnávat za účelem analýzy dlouhodobých trendů. Následující text se zabývá analýzou obranných rozpočtů USA a Ruské federace v období let 2000 až 2019 se zaměřením na potenciální příčiny výkyvů ve výdajích alokovaných na obranu. Cílem je zjistit, jak se vojenské výdaje mění v závislosti na vnitropolitické situaci, vnitřním hospodářském cyklu a v důsledku globálních ekonomických událostí. Práce vychází z historické metody, tedy na základě vhodně zvolených historických milníků analyzuje, zda v důsledku klíčových událostí došlo ke změně v příslušné kapitole státního rozpočtu. Jako milníky byly identifikovány: zahájení Operace Trvalá Svoboda (2001), válka v Iráku (2003), nástup amerických prezidentů Baracka Obamy a Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA, ekonomická krize (2007-2008), ruská měnová krize (2014) a anexe Krymu (2014).

Prezentovaný článek přímo navazuje na autorovu komparativní analýzu americké a ruské nukleární doktríny a výzbroje z podzimu 2021 a prostřednictvím obsahové analýzy tří specifických oblastí aktualizované verze strategického dokumentu Nuclear Posture Review představuje současnou podobu nukleární strategie Spojených států amerických. Za pomoci interpretační analýzy a bohatého aparátu sekundárních zdrojů zároveň autor reflektuje vlastní předpoklady a očekávaní o dalším vývoji americké nukleární strategie prezidenta Joe Bidena, které formuloval ve článku z roku 2021. Rozebírá vliv ideologicko-politických ambicí prezidentské administrativy spolu se zlomovými geopolitickými událostmi roku 2022 a přichází k závěru, že především díky působení druhého faktoru nedoznala aktuální podoba americké nukleární strategie žádné revoluční změny a pokračuje v zachovávání dlouholeté kontinuity a konsenzu o svých bazálních principech.

Tanky s protitankovými zbraněmi v modernizovaných a inovovaných typech budeme potkávat na bojišti v horizontu příštích nejméně 20 let k eliminaci obrněných cílů a živé síly nepřítele, a to za využití chytré munice. Postupující elektronizace a digitalizace tanků umožňuje lepší přehled o bojišti a součinnost s ostatními prvky bojových uskupení. K ochraně osádky byla vyvinuta aktivní ochrana - reaktivní pancíř, zbraňové systémy ničící protitankové řízené střely ještě za letu a kompozitní pancíře. Vytvořením bezpečného perimetru s aktivní obranou jsou tanky schopny protitankovým zbraním odolat. Přesto USA hledá náhradu za tanky 3. generace Abrams ve strojích bez osádky, avšak Ruská federace konvenční tank s osádkou posiluje moderními technologiemi. Přílišná elektronizace, např. tanku 4. generace Armata, nemusí být vzhledem automatickému nabíjení vždy prospěšná.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Garance obrany a splnění závazků vůči spojencům jsou závislé na jejím zdrojovém zajištění. Ekonomická recese, která začala v roce 2008 a měla své kořeny v USA, negativně zasáhla také veřejné rozpočty, což se v ČR mimo jiné projevilo ve snižování plánovaných výdajů na obranu. Snížení alokovaných zdrojů způsobilo odsouvání akvizic, které měly být realizovány jak s ohledem na závazky vůči koaličním partnerům, tak s ohledem na udržení vlastní obranyschopnosti. Jak dokládáme, je vnitřní dluh v současné době nadále zvyšován opomíjením vyšší inflace cen vojenského vybavení, která negativně ovlivňuje reálnou kupní sílu. Kromě reliktu v podobě vnitřního dluhu se na současném plnění aliančních závazků negativně projevuje také ekonomický dopad pandemie viru Covid-19, která zapříčinila růst veřejných výdajů a zpomalení růstu HDP. Z tohoto důvodu bylo splnění závazku vydávat 2 % HDP na obranu do roku 2024 již několikrát přeloženo a je v ohrožení i jeho aktuální splnění do roku 2027.

V květnu 2010 byl v USA zveřejněn nový doktrinální dokument nazvaný Národní bezpečnostní strategie 2010 (NSS 2010). Jeho hlavní rámec vymezil přímo prezident Obama, když mu ve svém úvodu dal název "Strategie národní obnovy a celosvětového vedení". Tento článek je rozdělen do dvou částí. První část se zabývá doktrinálními dokumenty, které schválila administrativa 43. prezidenta USA, prezidenta George W. Bushe. Vysvětluje je především jako reakci na teroristické útoky dne 11. 9. 2001 a jako přípravu na vojenský úder proti Saddámovu Iráku. Druhá část článku se zabývá dokumenty, které schválila administrativa 44. prezidenta USA, Baracka Obamy, a které vyznívají jako kritické přehodnocení předchozího přístupu, zejména pak jako odklon od přeceňování významu vojenské síly a od unilateralismu.

Článek je založený na teorii neorealismu a analyzuje vojenské doktríny USA zveřejněné v letech 2012 - 2018. Vysvětluje je jako důsledek závažných geostrategických změn po skončení studené války, zejména pak procesu rozšiřování NATO. Hodnotí je jako projev nárůstu vojenského sebevědomí USA, ale zároveň s tím varuje, že vedou ke zvyšování vojenského napětí na východní hranici Aliance.

Údržba a opravy vojenské techniky mají zásadní význam pro operační připravenost. Článek poukazuje na problémy, kterým čelí ozbrojenné síly, zejména v USA, kde je značná část vybavení nefunkční z důvodu neefektivní údržby a oprav. Zdůrazňuje modernizaci údržby a oprav prostřednictvím prediktivní údržby a 3D tisku. Technologie prediktivní údržby využívá umělou inteligenci a analýzu dat pro monitorování a předvídání poruch v reálném čase. Technologie 3D tisku významně zkracuje prostoje tím, že umožňuje výrobu náhradních dílů na vyžádání, a představuje tak řešení tradičních problémů vojenské údržby a oprav. Článek rovněž zdůrazňuje ekonomické výhody a potenciál pro zlepšení operační efektivity díky těmto technologiím. Poukazuje však na překážky při zavádění těchto technologií, včetně vysokých počátečních nákladů, nedostatku vyškoleného personálu a hrozby výroby padělků s využitím 3D tisku.

Článek komplexně hodnotí aplikaci bezpečnostně-rozvojového nexu (BRN) ze strany USA prostřednictvím nejznámějšího příkladu BRN v praxi - provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) - a objasňuje, jaké poznatky lze z této aplikace vyvodit. PRT v Pandžšíru byl mimo jiné unikátní v tom, že byl jako jediný americký PRT tzv. civilně-vedený. Výzkum odhalil čtrnáct poučení z pochybení a relativně úspěšných iniciativ PRT v Pandžšíru. Mezi získané poznatky patří správné definování cílů mise, nutnost včasné identifikace zdrojů nestability, zajištění jednotného financování, důraz na reformu bezpečnostního sektoru, posílení kulturní povědomí v posádce, posílení postavení místních obyvatel a kontinuita vedení a mise. V závislosti na kontextuálních faktorech a získaných zkušenostech zůstává duplikovatelnost modelu v budoucích konfliktech nejistá.

Hlavním cílem toho článku je pojednat o roli postkoloniální teorie neokolonialismu ve vývoji bezpečnostní situace v Afghánistánu. Úvodní část je věnována vymezení postkoloniálního přístupu. Na tuto část navazuje definiční přehled neokolonialismu, jakožto moderní formy pokračování kolonialismu. V další části je pozornost zaměřena na roli samotného neokolonialismu v Afghánistánu, a to ve vztahu k působení a zájmům USA. Dále jsou v článku vymezeny hlavní dopady na bezpečnostní situaci a také výsledky deformace sil regionálních aktérů (Pákistánu a Indie) v Afghánistánu v důsledku angažovanosti USA v oblasti. Závěrečná část shrnuje podstatné informace v kontextu teoretických požadavků a znaků teorie neokolonialismu ve vztahu k aktivitám USA a dalších státních aktérů v Afghánistánu i celém regionu.

Článek se věnuje srovnání zahraniční politiky G. W. Bushe ml. a Baracka Obamy z hlediska technologického využití vojenské síly. Odklon od nasazování pozemních sil k využití cíleného zabíjení pomocí dronů je demonstrován na třech amerických vojenských operacích - Operace Enduring Freedom, Operace Iraqi Freedom a Operace Inherent Resolve. Posun od bombardérů k dronům měl různé důvody, především pak měnící se charakter hrozby. Autoři si kladou otázku, proč a jakým způsobem se změnil boj USA proti globálnímu terorismu z hlediska vojenských technologií a jakým způsobem je tato změna reflektována v boji proti hrozbě Islámského státu.

Ve vojenských operacích je kladen stále větší důraz na multi-doménové operace (MDO) v pozemní, námořní, vzdušné, vesmírné a kybernetické doméně, přičemž klíčovou roli hrají technologie a operace v kognitivní dimenzi. Stále však není jasné, jak může NATO optimálně připravit důstojníky pro MDO. Použili jsme metodu vojenského designového myšlení v mezinárodním prostředí a zapojili jsme účastníky z různých profesních prostředí (vlády, akademické obce, průmyslu a armády), ve všech případech odborníky na velení a řízení, abychom navrhli plán výcvikového programu MDO na operační úrovni. Tento plán nastiňuje úkoly, znalosti, dovednosti a postoje potřebné pro MDO a popisuje podmínky pro takový vzdělávací program. Naše zjištění poskytují cenné poznatky pro rozvoj výcvikových programů MDO pro důstojníky NATO.
 

Článek analyzuje klíčové aspekty vývoje obranné politiky České republiky od roku 1989, s důrazem na roli strategické kultury. Text se zaměřuje na historické, politické a sociální faktory, které formovaly přístup České republiky k otázkám obrany a bezpečnosti. Zvláštní pozornost je věnována transformaci Armády České republiky, přechodu na profesionální model a reakcím na měnící se geopolitické hrozby. Součástí analýzy je také pohled na veřejné vnímání armády, vliv historických narativů na strategickou kulturu a vztah politických elit k otázkám obrany. Článek zdůrazňuje význam strategické kultury jako analytického rámce pro pochopení dlouhodobých trendů a vývoje obranné politiky, přičemž naznačuje možnosti budoucího výzkumu této problematiky v českém prostředí.

Jan Eichler, Lukáš Tichý: USA a Ruská federace - komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury. Kompletní analýza bezpečnostní a strategické kultury USA a Ruska v letech 1991 až 2012. Brož., 318 str., ISBN 978-80-87558-16-4.
Monografie ukazuje na příkladech z nedávné historie způsoby, kterými USA a Ruská federace uplatňují svou převahu. Velký prostor je věnován pojmům např. strategická a politická kultura, militarismus, mentální model, smart power. Je zdůrazněna Obamova vize světa bez jaderných zbraní a tzv. pražská smlouva o snížení stavu strategických zbraní, zvláště Obamův důraz na obezřetnost užívání armády při dostahování politických cílů. Kniha analyzuje strategické doktrinální dokumenty, jež tvoří rámec ruské bezpečnostní a zahraniční politiky.

Na kybernetické hrozby a možnost kybernetické války neexistuje jednotné mínění, což je u nových jevů obvyklé. Hrozby se netýkají jen vládních institucí, ozbrojených složek, ale i ekonomických organizací a následně či přímo jednotlivců. Ekonomická bezpečnost je přitom neméně důležitá jako přímé vojenské ohrožení. Nemluvě o tom, že v bezprostřední budoucnosti lze předvídat prioritu ekonomických střetů před násilnými. V tomto textu převažuje sociologický pohled a cílem je hledat především sociální souvislosti a důsledky kybernetického potenciálů, a proto se nevyhýbá sekundárním zdrojům informací, ke kterým se většina čtenářů převážně dostává. Záměrem je vyzvat odborníky ITT, aby se k této problematice vyslovili profesionálnějším využitím primárních zdrojů informací jakými jsou např. studie společností Symantec a McAfee k hrozbám Stux NET a DuQu, zprávy CSIRT a CERT týmů, analýzy a zprávy amerického GAO pro Kongres USA a další.

Jan Eichler: Bezpečnostní a strategická kultura USA, EU a ČR. Praha: Karolinum, 2011.

Příspěvek předkládá tvrzení, že proxy válka je stále častěji používaným nástrojem na Blízkém východě na již konfliktních územích, na nichž je přítomnost zahraničních sil nejen umožněna, ale také vyžadována a podporována mezinárodním právem za účelem sekuritizace regionu. Cílem článku je tedy zvýšit povědomí o tom, že země Blízkého východu procházející občanskými válkami, které zapojují vnější aktéry do řešení krize, se stávají stále úrodnějším prostředím pro zástupné války, přičemž intervenční aktéři začínají prosazovat své vlastní zájmy nad rámec zájmu hostitelské země na vyřešení konfliktu.

Článek přináší srovnání přístupu ke strategické analýze obrany (SAO) a rozvoji budoucích koncepcí obrany (RBKO) České republiky a Norska. Státy jsou v odlišné geopolitické situaci, Norsko je státem s hranicemi, které jsou částí vnější hranice Aliance, České republiky je státem obklopeným třemi členskými zeměmi a jednou zemí, která je součástí programu Partnerství pro mír. Na základě srovnání těchto dvou přístupů autoři identifikovali rozdíly a společné body. Diskuse poskytuje inspiraci pro možná rozšíření v přístupu České republiky k SAO tak, aby byla v budoucnu zajištěna obrana země. To vše v kontextu vývoje současné bezpečnostní situace v Evropě, který má dopady na to, jak by mohly členské země NATO přistupovat k článku 3 a článku 5 Washingtonské smlouvy.

Příprava vojáků na budoucí uplatnění na civilním trhu práce představuje klíčovou oblast, která vyžaduje pozornost. Cílem tohoto výzkumu bylo identifikovat preference vojáků týkající se jejich přechodu do civilního zaměstnání po ukončení vojenské služby. Dotazníkové šetření bylo realizováno mezi 128 příslušníky dvou útvarů Armády České republiky. Většina respondentů preferuje druhou kariéru v soukromém sektoru a většina by si přála začít s přípravou několik měsíců před ukončením služby. Mnozí respondenti vyjádřili zájem o rozšíření svých dovedností za účelem zvýšení zaměstnatelnosti, přičemž nejčastěji preferovanou formou byla rekvalifikace. Celkově byl o nabízené nástroje podpory přechodu velký zájem, přičemž nejvíce byla ceněna pracovní portál. Řada respondentů se domnívá, že vojáci po skončení služby čelí obtížím při hledání civilního zaměstnání a hodnotí současný systém přípravy na druhou kariéru jako nedostatečný.

Článek analyzuje vyčkávací munici jako samostatnou kategorii odlišnou od tradičních UAV a zkoumá její roli v nedávných ozbrojených konfliktech. Na základě kvalitativní a kvantitativní analýzy dochází k závěru, že se tyto systémy staly trvalou součástí soudobých konfliktů, což se odráží i v rychlé expanzi akvizičních snah v rámci států NATO po letech stagnace. S využitím těchto poznatků článek představuje čtyři funkční kritéria vymezující vyčkávací munici a nabízí cílené mapování DOTMLPFI, které shrnuje požadavky a orientační metriky potřebné k dosažení plné operační schopnosti. Studie ukazuje, že pokrok ve všech oblastech DOTMLPFI je nezbytný pro účinnou a udržitelnou integraci, zejména u menších ozbrojených sil.

Tato studie podává souhrnný přehled o tvorbě mezinárodní bezpečnostní architektury a její činnosti v podobě jejich dvou hlavních pilířů, tj. Organizace spojených národů a Severoatlantické aliance v regionu Blízkého a Středního východu. V rámci mezinárodních bezpečnostních vztahů se jedná o region velmi nestabilní a konfliktní, kdy tato nestabilita trvá prakticky od založení státu Izrael v roce 1948. Globální OSN, její celková činnost a význam, zejména humanitární a mírotvorná činnost nejen pro oblast Blízkého a Středního východu, je velice přínosná, a to po celé období studené války až do současnosti. NATO jako bezpečnostní organizace patří mezi významné světové aktéry ovlivňující současné mezinárodní bezpečnostní vztahy. Obě tyto organizace svoji činností představují zásadní prostředek k zajištění světového míru a bezpečnosti.

Biobezpečnost a bioobrana (tj. všechna protiopatření zabraňující šíření biologického agens v životním prostředí a populaci) jsou na běžné agendě států a jejich armád. Poněkud stranou jsou globální katastrofická biologická rizika (GCBR), která mohou zničit lidskou společnost jako biologický druh. Přestože se stále hledá přesná definice toho, co představuje globální katastrofické biologické riziko, lze jej považovat za dopad potenciálních globálních katastrofických rizik (GCR) na sociální, ekonomickou a biologickou strukturu lidské existence. Z toho vyplývá, že GCBR jsou podmnožinou GCR. Je také otevřené diskusi o tom, zda v případě GCBR musí být rizikem nutně biologické agens, od virů až po lidi, nebo zda lze jako rizikové činitele akceptovat i antropogenní hrozby, případně jaký musí být dopad, aby bylo riziko zahrnuto pod označení GCBR.

Tato stať se zabývá jednou z nejvýbušnějších oblastí dnešního světa, kterou je Blízký a Střední východ (BSV) a zejména pak území historické Palestiny, kde už dlouhou dobu probíhá izraelsko - palestinský konflikt (IPK). Stať pojednává především o historických a vojenských souvislostech a je napsána jako tzv. historical explanatory text. Zaměřuje se na nejvýznamnější historické události a vysvětluje způsoby fungování a důsledky procesů, které se tam dlouhodobě odehrávají.