Fulltextové hledání

Cílem příspěvku je připomenout důležitost české vojenské terminologie, pro rozvoj vojenské kultury a vojenství obecně. Není to totiž poprvé, co se problematika vojenské odborné terminologie na stránkách časopisu řeší. Bohužel, některé chyby vzniklé nesprávným překladem z angličtiny v devadesátých létech minulého století se doposud opakují a staly se již součástí běžné vojenské praxe.

Plánování a výzkum v oblasti strategie a obrany se často potýká s otázkami souvisejícími s budoucím vývojem. Řešení těchto otázek mnohdy naráží na (I) nedostatek dostupných dat, či (II) na nutnost vytvářet dlouhodobé prognózy, jež ze své podstaty mají jen omezenou vazbu k současným či minulým empirickým případům. V takových situacích se nabízí využití kontrafaktuálních analýz a jejich specifické, do budoucnosti orientované varianty - scénářů. Scénáře i kontrafaktuály díky svému omezenému empirickému ukotvení však vyžadují pro své odvození explicitní a korektní využití teorie. Příspěvek poukazuje na opomíjenou příbuznost scénářů s kontrafaktuály a odvozuje z toho požadavky na jejich korektní vypracování. V návaznosti pak ukazuje na přínosy a problémy spojené s jejich využíváním v praxi.

Cílem příspěvku je na základě analýzy polostrukturovaných rozhovorů s důstojníky na různých stupních velení z let 2004-2008 představit jejich pohled na proces velení a způsob jeho osvojování. Na základě realizovaného kvalitativního výzkumu můžeme způsob velení českých důstojníků v nedávné době označit v podstatě za intuitivní a individuální, což charakterizuje nejčastější cestu k velení, založenou téměř výhradně na vlastní zkušenosti. Mimo to lze konstatovat diferenciaci ve způsobu velení a motivace podřízených mezi jednotlivými typy sil a vojenskými specializacemi. Reflexe profesionalizace armády, systému odborné přípravy, vnímání naučených a přirozených velitelských schopností a vlastního kariérního postupu je nabídnuta k diskusi v kontextu současných změn v přípravě důstojníků a velitelů AČR.

Generálmajor Josef Zuska
(14. 6. 1902 - 3. 7. 1978)

Článek pojednává o mezinárodních souvislostech vleklé války na Ukrajině. Vysvětluje vývoj postsovětského prostoru, připomíná předpovědi Samuela Huntingtona ze samého počátku 90. let minulého století a postupný posun od pozi­tivního míru k míru negativnímu, který se stále více prosazuje po roce 1999. V dalších částech pak hodnotí mezinárodní souvislosti a důsledky anexe Krymu, reakce politiků, a akademickou debatu v USA a ve Velké Británii. Zvláště podrobně se zabývá debatou o dodávkách zbraní na Ukrajinu, přičemž se zaměřuje na ofi­ciální dokumenty schválené v USA, i na argumenty stoupenců a odpůrců vyzbro­jování Ukrajiny.

Tento článek se zabývá analýzou časopisu Dabiq. Tento časopis je vydáván Islámským státem v Iráku a v Sýrii a slouží pro džihádistickou propagandu v ang­lickém jazyce. V předkládané práci je využita obsahová analýza. Zkoumány jsou tematické oblasti (kvalitativní analýzou) a důležité pojmy (s frekvenční analýzou pojmů). Autoři identifikovali tři základní témata časopisu Dabiq - náboženství, ustanovení Chalífátu a jeho fungování a vojenské operace ISIS. Objasněno bylo i pojetí nepřátel z hlediska ISIS.

Hlavním cílem tohoto článku je snaha pojednat o problematice sdílení zpravo­dajských informací v rámci takzvaného principu "potřeba sdílet - need to share" a zdůraznit odlišnosti tohoto současného trendu, který měl nahradit princip sdílení informací "potřeba vědět - need to know". Úvodní část je s ohledem na současné globální bezpečnostní hrozby věnována rozměru současného národního a nadná­rodního zájmu ve zpravodajské oblasti, na který navazuje v další části samotná problematika sdílení zpravodajských informací dle principu "potřeba sdílet". Cílem další části je provedení obecného rozboru sdílení zpravodajských informací v rámci organizace NATO a Evropské unie. Do této časti je zakomponován také popis možného sdílení informací charakteru SIGINT získaných národním taktic­kým prvkem začleněným do struktury úkolových uskupení v soudobých operacích. Závěrečná část shrnuje podstatu zhodnocení sdílení zpravodajských informací a nastiňuje určitou predikci dalšího vývoje v této oblasti.

Článek pojednává o procesu tvorby Koncepce rozvoje schopností Vojenské policii v prostředí Ministerstva obrany. Vzhledem ke specifickému postavení Vojenské policie v rámci resortu Ministerstva obrany a vzhledem k rozmanitosti plnění úkolů je Koncepce rozvoje schopností Vojenské policie v konečném důsledku hybridním dokumentem. Obsahuje prvky koncepce, strategie a též dlouhodobého rozvojového záměru, což právě pro jedinečné postavení této složky není na škodu. Autor, který se aktivně na tvorbě této koncepce aktivně podílí, popisuje svoje doporučení a poznatky, které mohou být využitelné i pro čtenáře, kteří pracovníky Vojenské policie nejsou.

Dvě knihy Jana Eichlera k dějinám války a míru ve dva­cátém století (Karolinum, 2013, 2014) jsou vynikajícím příspěvkem do české společenskovědné a vojenskohisto­rické literatury. Autor v nich poutavě líčí střídání válek a míru v uplynulém století. Nezastírá, že ozbrojené kon­flikty a války provázely lidstvo na jeho dosavadní pouti tak často a v tak velkém rozsahu, že nelze realisticky očekávat, že by do budoucna zmizely.

Cílem textu je představit vývoj konfliktu na Ukrajině v kontextu aktuální diskuze o rozsahu a charakteru ruského zásahu v krizových regionech. Zkoumána je teze o aplikaci hybridní války v tomto prostoru ruskou stranou, uplatnění nových vojenských metod a strategických postupů. Představeny a zhodnoceny jsou argumenty, které oponují názoru o výrazných změnách v charakteru ozbrojených konfliktů, které měly být v případě obsazení Krymu a bojových střetech ve východních oblastech Ukrajiny demonstrovány a to s přihlédnutím ke stavu a možnostem jednotlivých aktérů.

Tento článek pojednává o mediálně málo reflektovaném zamrzlém konfliktu v Podněstří, který stojí ve stínu aktuální situace na Ukrajině. Nicméně v současné době situace v tomto de-facto státu na levém břehu Dněstru nabyla důležitosti v souvislosti s aktivní politikou podpory Kremlu separatistickým snahám v postsovětském prostoru. Zhodnocení významu některých vnějších aktérů, kteří se dlouhodobě v Podněstří angažují - tedy Ruska, Ukrajiny a Rumunska, či role organizovaného zločinu jako faktoru typického pro území bez mezinárodního uznání, může nejen osvětlit nepřehlednou situaci v Podněstří, ale také zasadit ostatní regionální konflikty do patřičného kontextu.

Ještě nikdy nebylo tolik primárních dat k al-Káidě veřejně dostupných. Avšak stále nejsou primární data pro výzkum al-Káidy dostatečně využívána a to i přesto, že právě jejich nevyužívání mělo v minulosti prokazatelně velmi negativní dopad na úroveň publikací o al-Káidě. Článek má dva cíle: zmapovat veřejně dostupné zdroje primárních dat k al-Káidě a pomocí vyzdvihnutí zajímavých poznatků z nich demonstrovat jejich přínos. Konkrétně se článek věnuje čtyřem volným typům zdrojů primárních dat - výstupy státních institucí, publikační činnost členů al-Káidy a přímých účastníků, zveřejněná komunikace členů al-Káidy a uniklé utajované informace. V krátkosti bude diskutována i otázka jak ke zdrojům primárních dat přistupovat. Záměrem článku je povzbudit odbornou veřejnost k většímu využívání primárních dat při výzkumu al-Káidy.

Evropa je námořním kontinentem, jehož ekonomické zájmy a bezpečnost může být zajištěna pouze silou na bázi vojenského námořnictva. Česká republika jako taková sice není námořním státem, ale je členskou zemí NATO a EU a spolupodílí se na tvorbě společné bezpečnostní politiky. Vojáci AČR se mohou zúčastňovat společných "joint" vojenských operací, kde jednou ze součástí společných sil je i námořní složka. Ve společných mezinárodních institucích a štábech pracuje řada občanů ČR, pro které je nezbytný širší rozhled, včetně znalosti integrované námořní strategie EU, a jejichž přínos posiluje pozici ČR na mezinárodní úrovni. Tento příspěvek pomocí kritické geopolitiky kontextuálně zkoumá prostor a moc - evropský prostor a námořní moc. Jeho cílem je ukázat, jaký druh projekce námořní síly nejlépe odpovídá bezpečnostním otázkám, kterým čelí současná evropská národní vojenská námořnictva, jež v naprosté většině přispívají k naplňování cílů EU a NATO. Stať také věnuje rozsáhlou pozornost ruské vojenské námořní strategii.

Článek rozebírá vztah mezi právními a vnitřními předpisy a jinými řídícími akty ve státní správě se zaměřením na jejich hierarchii, množství a závaznost v ozbrojených silách ČR. Po první části publikované ve Vojenských rozhledech č. 4/2013 se tato část zaměřuje na tvorbu vnitřních řídících aktů a jejich zpřístupňování adresátům. Zdůrazněna je též potřeba stabilního organizačního zázemí nezbytného pro efektivní naplňování působnosti, řízení personálu a péči o tzv. vnitřní i vnější legislativu.

Tento článek se zabývá veřejnoprávní povahou služebního poměru a z ní vyplývajících důsledků. Naznačuje dosavadní neexistenci všeobecně dostupného uplatnitelného teoretického aparátu (explicitního paradigmatu), který by popisoval služebněprávní vztahy v kontextu ustálené judikatury českého soudnictví. Právě z této judikatury článek derivuje základní poznatky o principech služebního práva procesního a systémově je spojuje v jednotnou teorii. Ve výsledku zdůrazňuje, že služební poměr, resp. služebního právo obecně je zvláštním odvětvím správního práva, zejména zdůrazňuje nutnost diskuze služebního práva procesního, při jehož aplikaci vzniká v praxi nejvíce problémů a nedorozumění. Věnuje se rovněž dopadům poslední novely zákona o vojácích z povolání, která si klade za cíl zprůhlednit oblast služebního práva procesního v ozbrojených silách.

Války jako násilné střety mezi státy a národy či organizovanými skupinami v rámci téhož státního útvaru provázejí lidstvo od úsvitu historie států. Po stejnou dobu se rovněž vyvíjejí pravidla různé povahy - normy právní i morální - a různého stupně závaznosti upravující řadu aspektů s válkami spojenými. Tato pravidla se zabývají jak vymezováním důvodů, kdy lze k válce sáhnout, přes zásady pro její zahájení či skončení, tak v jisté míře též způsoby jejího vedení.Článek se zabývá hlavními zásadami mezinárodního humanitárního práva a jeho aplykací v operační praxi ozbrojených sil.

Vztahy s Ruskou federací jsou jednou z klíčových otázek politiky Severoatlantické aliance od chvíle, kdy se Rusko před téměř dvaceti lety stalo nástupnickým státem Sovětského svazu, jehož existence oficiálně skončila v posledním prosincovém dni roku 1991. Jsou to přitom vztahy komplikované, mnohdy stále zatížené dědictvím studené války, v nichž se prolínají vzájemné obavy ale i potřeba společně čelit společným bezpečnostním hrozbám. Tento protikladný charakter vztahů je přitom v posledních letech ještě zvýrazněn rozdílnými přístupy jednotlivých členských států NATO k Rusku. I přes svojí zkratkovitost, zde může platit proslulé dělení na "starou" a "novou" Evropu jehož autorem je bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld.

Článek přináší výsledky kritické analýzy stavu propojení mezi plánováním pomocí cílů a plánováním schopností. Analýza vychází z předpokladu, že pro podporu rozhodovacího procesu na strategické úrovni rezortu je potřebné disponovat nástrojem, který by umožňoval finančně ocenit objem požadovaných vojenských schopností nezbytných k naplnění politicko-vojenských ambicí. Z hlediska stávajícího systému plánování v podmínkách rezortu obrany se takovým nástrojem může stát právě plánování pomocí cílů. Nicméně k zajištění efektivního plánování pomocí cílů je potřebné získat výstupy z plánování schopností, jež obsahují informace o stavu schopností, identifikovaných nedostatcích a jejich prioritizaci. Informace získané z procesu plánování schopností pak vytváří základní stavební kámen pro definování cílů pro oblast rozvoje schopností. Obranné plánování, plánování schopností i řízení pomocí cílů tedy představuje spojité nádoby, kde vzájemná interakce těchto procesů významně ovlivňuje celkovou účinnost řízení rezortu obrany.
Analýza se soustředí na identifikaci nedostatků bránící efektivnímu propojení mezi obranným plánováním a plánováním pomocí cílů a ve svém závěru předkládá definici ústředního problému, který tyto nedostatky způsobuje.

Vlastnosti a chování bezpečnostního systému České republiky je závislé na kvalitě lidského potenciálu, který je součástí institucí zajišťujících bezpečnost v nejširším slova smyslu. Na přípravě personálu jednotlivých součástí bezpečnostního systému, jak jej definuje Bezpečnostní strategie ČR (2011), se podílí vysoké a střední školy, výcviková zařízení, vědeckovýzkumné instituce, a rovněž i samotní zaměstnavatelé. Kapacita vzdělávacích institucí překračuje poptávku praxe. Koordinace jejich činnosti a obsahu výuky se řídí dvanáct let starým koncepčním dokumentem, který již vyžaduje novelizaci. Článek rozebírá tyto i další aspekty a poukazuje na směry a možnosti řešení některých problémů, které přináší současná praxe, ale i některé výzvy budoucnosti.

Strategie a strategická kultura ve svém důsledku ovlivňují každodenní život vojáků a vojenských jednotek, jejich bojovou přípravu a v případě válek i jejich osudy stejně jako osudy civilního obyvatelstva. Strategická kultura každého státu má svoji národní, mezinárodní i historickou dimenzi. Některé státy se během svých dějin prošly obdobími militarismu, a proto se článek zabývá i vysvětlení jeho kritérií. Článek vyúsťuje v rozbor velice dramatického vývoje strategické kultury USA během prvních deseti let 21. století a vysvětluje podstatu zásadních změn a jejich mezinárodní význam.

Osmnáctého června proběhl v Praze workshop organizovaný Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany. Jeho tématem bylo místo a úloha ozbrojených sil ČR v novém bezpečnostním prostředí. Referáty a debata, na setkání zaznamenané, přinesly celou řadu víceméně rozporných názorů, postojů a doporučení. Základní dojem, který z četby závěrů workshopu vyplývá, je více než tristní. Resortu obrany stejně jako naší celé politické reprezentaci dlouhodobě chybí takový typ odborného či vědeckého uvažování, jemuž se obvykle říká strategické. Nicméně právě za odhalení toho stavu budiž Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií UO vzdán dík.

Práce se zabývá koncepcí věčného míru (1795) německého filozofa Immanuela Kanta. Podle Kanta věčný mír zaručí jedině světová federace republikánských států. To však vyžaduje splnění několika zásadních podmínek (tzv. preliminárních a definitivních článků). Autorka porovnává Kantovu koncepci věčného míru s tezemi o solidaritě českého filozofa Jana Patočky. Čtenáři sami musí posoudit, zda Kantovy podmínky věčného míru - i po více než dvou stoletích - jsou naplněny, či ne. Tematicky článek spadá do oblasti relativně mladého oboru zabývajícího se válkou a mírem, tak zvanou paxologii, vědou o míru ve světě.

Československé legie byly zahraničním revolučním vojskem vzniklým za první světové války, bez nichž by nebylo samostatného demokratického československého státu. Bez zahraničního politického, diplomatického a vojenského odboje Národní rady československé, vedené prof. dr. Tomášem Garriquem Masarykem, doc. dr. Edvardem Benešem a generálem dr. Milanem Rastislavem Štefánikem, nebylo by československých legií. Legionáři v drtivé většině zachovali věrnost v nejtěžších chvílích českého a slovenského národa za druhé světové války, i po válce. Národ od února 1948, reprezentovaný především Komunistickou stranou Československa, ale nezachoval věrnost jim.

Dodržování norem mezinárodního práva veřejného je nezbytnou zárukou mírové rovnováhy sil všech států. Mělo by být jejich niterným zájmem. Flagrantní porušování těchto norem a dopouštění se zločinu agrese bývá přímo úměrné vojenské síle států. Je možné uvést příklady. Definice ozbrojené agrese, o které pojednává tento příspěvek, byla přijata Valným shromážděním OSN 14. prosince 1974.

V rámci procesu adaptace Severoatlantické Aliance na výzvy vnitřního i vnějšího prostředí prochází tato organizace téměř permanentní transformací. Lisabonský summit v roce 2010 představuje další významný mezník tohoto procesu spojený s realizací významných strukturálních reforem, jejichž smyslem je posílení funkčnosti aliančních struktur při zajištění hospodárnějšího způsobu prováděných činností. Cílem příspěvku je představit rámec aliančních strukturálních reforem a jejich očekávané cíle, zhodnotit míru jejich naplnění a identifikovat zkušenosti, které mohou přispět k vytváření nejlepší praxe při provádění strukturálních změn komplexních organizací.

Příspěvek se zabývá vybranými bezpečnostními aspekty námořních hraničních linií Státu Izrael. V krátkosti vymezuje současnou organizaci izraelského válečného námořnictva a jeho vybavení pro zabezpečování izraelské svrchovanosti proti hrozbám přicházejícím z moře, včetně zadržovacích operací vedoucích k zabránění šíření zbraní do rukou protiizraelských teroristických organizací. V souvislosti s izraelskou námořní blokádou pásma Gazy je komentována legitimita takového kroku a mezinárodněpolitické konsekvence jejího vynucování. Ekonomické souvislosti přetrvávajících problémů stran izraelské námořní hranice jsou evidentní na příkladu sporu o právo k využití podmořských nalezišť plynu.

Článek se zabývá otázkami aplikované teorie operačního umění v procesu plánování operace. Pojednává o oblasti prvků operačního designu a naznačuje možný způsob uplatnění jejich teorie v procesu tvorby operačního schématu. Popsaná teorie je pokračováním článku uveřejněného ve Vojenských rozhledech č. 1/2014.

Příspěvek podává informaci o metodách a způsobech údržby a oprav výzbroje, techniky a materiálu Organizace spojených národů v mezinárodních misích, informuje o celkovém systému a povinnostech personálu při údržbě, opravách a vyprošťování výzbroje, techniky a materiálu v oblastech mírových operací Organizace spojených národů. Dále informuje o některých pravidlech údržby a o činnostech při plánování údržby, oprav a smluvně sjednaných službách.

Článek řeší mezeru v literatuře týkající se efektů a důsledků nedostatku vody a možného konfliktu o vodu. Téma má jasné vojenské implikace. Odborníci poskytují dosti pesimistické prognózy týkající se situace se sladkou vodou na planetě. Jako užitečný nástroj se jeví modely včasného varování a soubor indikátorů včasného varování. Autor se zabývá danou tematikou hlavně z hlediska úrovně České republiky.