Fulltextové hledání

Česká ministerstva dostala v letech 2004 až 2007 možnost stát se odpovědnějšími hospodáři s prostředky daňových poplatníků, než tomu bylo dříve. Stalo se tak na základě změny rozpočtových pravidel. Tato změna dala rovněž Ministerstvu obrany možnost formulovat a vykonávat vlastní finanční politiku postavenou na zásadách účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti plánování a využívání veřejných prostředků. Stalo se Ministerstvo obrany v tomto období skutečně lepším hospodářem?

Dvacet let představuje úsek, který umožňuje s jistým nadhledem rekapitulovat, k čemu v různých oblastech zajišťování obrany a bezpečnosti státu do roku 2009 došlo, jaký je rozdíl mezi výchozím a soudobým stavem. Jednou z oblastí je věda, obranný výzkum a vývoj technologií.

V tomto roce jsme si připomenuli desáté výročí našeho vstupu do Organizace Severoatlantické smlouvy. Deset let uplynulo mávnutím proutku. Místo Československé republiky, která o členství začala usilovat, máme Českou republiku a místo Aliance roku 1992 tu máme Alianci roku 2009. Je to poněkud jiná organizace než ta, do které jsme se původně hlásili.

Autor příspěvku se zamýšlí nad alternativním chápáním investic ve veřejném sektoru, tak i v jeho specifickém odvětví obrany. Tento přístup může ovlivňovat rozhodovávání především v prvních fázích akvizičního procesu směřujícího k nabytí konkrétního statku uspokojujícího reálné potřeby. Výsledkem tohoto procesu může být jak pořízení kapitálového investičního, tak i provozního investičního statku. V souvislosti s touto skutečností se příspěvek snaží odpovědět na otázku, zda je možné chápat a hodnotit investice realizované v podmínkách veřejného sektoru obdobným způsobem, jak je tomu v sektoru soukromém. Zahraniční zkušenosti naznačují, že takovýto přístup je možný i ve specifických podmínkách obranného sektoru.

Kapitoly o bezpečnosti(Informativní recenze)
Balabán, M., Duchek, J., Stejskal, L.: Kapitoly o bezpečnosti. Karlova univerzita v Praze, nakladatelství Karolinum 2007, 430 stran.

Stať se zabývá polistopadovou transformací Československé armády a Armády České republiky. Vychází z obecných východisek transformace armády. Zabývá se charakteristikou polistopadových přeměn a jejich vlivem na armádu, její organizační struktury, styl řízení a velení. Specifická pozornost se věnuje vztahu veřejnosti k armádě a změnám v postavení vojáků v základní službě a vojáků z povolání.

Je všeobecně známo, že spolehlivost jakéhokoli systému je dána spolehlivostí jeho nejslabšího článku. Nejinak je tomu u bezpečnostních systémů, v nichž je tímto prvkem lidský činitel. Systematické vzdělávání a příprava občanů v předmětné oblasti (a to nejen vojáků a policistů) je jedním z předpokladů trvalého zajišťování bezpečnosti jednotlivce i celé společnosti. Že se nám to nedaří v celém systému vzdělávání, o tom se můžeme přesvědčit téměř na každém kroku, nejen u naší mládeže, ale i u dospělých jedinců, kteří však již často zaujímají odpovědná místa ve státní správě i samosprávě. Autor v tomto příspěvku navázuje na článek uveřejněný ve Vojenských rozhledech 4/2006 vtahující se k optimalizaci bezpečnostního systému státu.

Prakticky od konce studené války v roce 1990 docházelo v Československé armádě a posléze také v Armádě České republiky k redukci počtu důstojníků a generálů. Tempo této redukce se mělo zvýšit během realizace plánu tzv. prvního kroku reformy ozbrojených sil České republiky schváleného v roce 2002. Proti předpokladům však cílových počtů dosaženo nebylo a proces redukce důstojníků a generálů dále pokračuje.

Islámští teroristé po 11. září 2001 začali v kyberprostoru budovat impozantní "virtuální posluchárnu", která se pro džihádisty postupně stala téměř nevyčerpatelnou zásobárnou poznatků. Prakticky každý zájemce o aktivní účast v teroristickém hnutí je schopen absolvovat tzv. sebevýcvik k provádění teroristických aktivit, včetně sebevražedných útoků. Potřebné informace pro tento výcvik jsou soustředěny do různých příruček, manuálů a publikací. Obsah těchto materiálů je velmi rozmanitý, od založení teroristické buňky, přes zásady bezpečné komunikace, získávání zbraní, návody k výrobě výbušnin a operační postupy až po způsoby obcházení úřadů a zákonů západních zemí.

Přestože Severoatlantická aliance byla od svého založení koncipována jako dobrovolné sdružení suverénních a rovných států, úloha Spojených států jako prvního člena mezi rovnými byla vždy neoddiskutovatelná. Pro Evropany patřilo k hlavním smyslům Aliance udržet aktivní zapojení USA v evropských záležitostech, na druhou stranu NATO bylo pro Spojené státy vojenskopolitickým prostředkem v regionu klíčovém pro jejich zahraničně-politické zájmy. Není proto divu, že alianční projekt byl formován v první řadě podle Washingtonu a nikdy proti jeho vůli. A nejinak tomu bylo i s transformací Aliance po konci studené války, kdy západoevropští spojenci projevovali často značnou neochotu přizpůsobovat se novým okolnostem.

Vstupem České republiky do NATO v roce 1999 a později i do EU v roce 2004 začala Česká republika sdílet rizika i hrozby bezpečnostního prostředí, ve kterém se NATO i EU nacházejí. To postavilo národní sektor bezpečnosti [1] do nové situace; změnila se poptávka po schopnostech národních profesionálních institucí a rozšířil se geografický prostor pro jejich použití.

Vlastimil Galatík (ed.) a kolektiv: Principy obrany České republiky "2030", Univerzita obrany, Ústav strategických studií, Brno 2008, 82 stran

Odborná terminologie je jedním z výrazných znaků, jež blíže charakterizují každý obor lidské činnosti, vojenství nevyjímaje. V rezortu Ministerstva obrany byla v minulosti čistota vojenské terminologie součástí širšího fenoménu, možná poněkud nadneseně vnímaného jako stavovská hrdost či stavovská čest, laskavý čtenář nechť si dosadí případně modernější výraz - jistě takový najde snadno, neboť se vůbec nejedná o anachronismus. Všeobecně byl doceňován její význam a oprávněně byla i jedním z důležitých kritérií hodnocení nejen dokumentů samotných, ale i osobních schopností vojáků, konkrétně schopnosti srozumitelně se vyjadřovat mluvenou i psanou formou.

Příspěvek nabízí pesimistickou vizi sociálně ekonomické situace na území České republiky v polovině 21. století ve smyslu "worst case scenario". Jde o kvazi-expertní heuristickou úvahu vycházející z intuice autora a kontroverzních hypotéz; předpokládá nulovou pasivní variantu pokračování současného trendu při absenci řízeného vlivu okolí. Aktuálně to je diskuze k deklarovanému pokračování výzkumného prognostického projektu, nastíněného v "Bezpečnost v roce 2020 s výhledem do roku 2050" [1], jehož dosavadní obsah je úsměvně optimistický, kde predikovaná budoucnost sleduje nereálnou reprodukci současného světa.
Práce byla uskutečněna za finanční pomoci Grantové agentury Akademie věd ČR - reg. č. grantu IAA711680701 "Bezpečnostní rizika v procesu posuzování vlivu na životní prostředí".

Příspěvek předkládá a diskutuje postup integrovaného managementu rizika obecně využitelného při posuzování rizikovosti jakýchkoliv vojenských aktivit. Management rizika představuje současně významný proaktivní nástroj pro efektivní zajištění bezpečnosti prostředí. Úroveň bezpečnosti prostředí naopak determinuje požadavky na transformaci ozbrojených sil, neboť v tomto procesu sehrává jednu z klíčových rolí. Ve stručnosti jsou popsány jednotlivé fáze integrovaného managementu rizika, který by měl být v moderních armádách aplikován nejen na úrovni vojenských útvarů a zařízení, nýbrž i při posuzování bezpečnosti v rámci akvizic misí a regionů. Při akceptaci principu subsidiarity je takto pojatá implementace managementu rizika bází zajištění globální bezpečnosti.

Zpravodajská činnost je nezbytnou součástí psychologických operací (PSYOPS) ve všech jejich fázích - od plánování, provádění až po vyhodnocení jejich účinnosti. Zpravodajské informace shromažďují, zpracovávají a vyhodnocují zpravodajští důstojníci a analytičtí pracovníci jednotek PSYOPS ve spolupráci se zpravodajskými orgány ostatních složek armády.

Katastrofické či varovné scénáře a tzv. divoké karty patří k základní prognostické výbavě, k jejímu instrumentáři, zvláště v bezpečnostní oblasti. Největší chybou je k nim přistupovat z ideologických hledisek, že představují názor autorů na budoucnost, který preferují nebo by si takový dokonce přáli. Je tomu a vždy bylo právě naopak, měly varovat, vzbudit aktivity, aby se děj směřující k nim přibrzdil a zastavil, aby k nim nedošlo, vyhnuli jsme se jim. Tak je tomu i s prezentovanými divokými kartami.

Současná branná legislativa teoreticky i prakticky umožňuje doplňování ozbrojených sil České republiky, ale je otázkou jak by skutečně v mobilizaci probíhalo. K dokonalosti chybí propracovanější zákony. Na některých nových zákonech se již začalo pracovat, určité zákony by bylo vhodné novelizovat. Podstatné je zákony zpracovat důsledně a s určitou nadčasovostí, aby měly dlouhodobou platnost (každá změna vyvolává nejasnosti v kvalitě zpracování prvotního zákona). Není ale na škodu nahlédnout také do branné legislativy jiných států a vzít si z ní, v případě kvalitnějšího zpracování, poučení. Situaci v české a řecké branné legislativě v oblasti svědomí a náboženského vyznání hodnotí následující příspěvek.

Od přijetí visegrádské deklarace o spolupráci České a Slovenské federativní republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě k evropské integraci se stala ústředním bodem jejich spolupráce při vytváření podmínek pro vstup středoevropských států do NATO a rozšiřování této organizace. Vstup Slovenské republiky do NATO nebyl samozřejmostí a otázka členství v NATO stále do značné míry slovenskou společnost polarizuje. Analýza výzkumů uskutečněných v rámci projektu Transatlantické trendy (Transatlantic Trends) ukazuje klesající podporu NATO ve zkoumaných evropských zemích. Autor příspěvku analyzuje získaná data ve vztahu ke Slovensku a z analyzovaných trendů vyvozuje potřebu zintenzivnit veřejnou diskuzi o smyslu členství v NATO, o problémech jeho transformace, rozšiřování a působení NATO jako významného globálního aktéra mezinárodních vztahů.

Na konci první dekády 21. století Rusko opět začalo - i s ohledem na své tradice a historii - důrazněji prosazovat svoje vlastní zájmy ve světě i ve svém bezprostředním okolí. Avšak na rozdíl od let studené války, kdy základem velmocenské politiky byla vojenská síla, se v současné době ruskou prioritou stalo posilování moci ekonomické, která má v globalizovaném a vzájemně propojeném světě primární význam. Přičemž výrazným rysem ruské zahraniční a bezpečnostní politiky je i v jejím "energetickém kontextu" orientace na takovou zahraniční a bezpečnostní politiku, ve které jasně převažují zájmy nad principy,a která je - na rozdíl od období existence SSSR a studené války - v maximální možné míře pragmatická. Rusko klade důraz na "rovno-váhu moci", "zóny zájmů" a tzv. geopolitiku, čímž se v mnoha ohledech příliš neodlišuje od praktické politiky ostatních světových aktérů.

Téma protiraketové obrany je dnes velice živé a mohlo by se zdát, že tento projekt stojí na současné administrativě prezidenta George W. Bushe a zároveň i padá. Je docela možné, že nová administrativa v Bílém domě odsune současný projekt na vedlejší kolej, přesto si je vhodné uvědomit, že vytváření systému americké protiraketové obrany má hluboké kořeny. Ačkoli její realizace je i nyní z technických důvodů možná jen ve velmi omezené míře, již velmi krátce po druhé světové válce se protiraketová obrana stala tématem strategického uvažování.

Vývojovým trendem se v současnosti stává u většiny armád vyspělých zemí světa, zapojování civilních resp. soukromých firem do zabezpečování jejich chodu. Vzhledem k tomu, že se tento fenomén stává čím dál tím častějším jevem, je nutné hledat příčiny tohoto chování a vyvozovat z něj též důsledky. Cílem tohoto článku je analyzovat místo a úlohu společnosti GEBB (Gesellschaft für Entwicklung, Beschaffung und Betrieb) při zabezpečení potřeb obrany.

Dne 17. dubna 2007 Rada bezpečnosti OSN jednala o politických a bezpečnostních důsledcích změny klimatu, tj. o geofyzikálním fenoménu velmi vzdáleném od tradičních témat mezinárodní bezpečnosti. Skeptikové označili jednání za neodůvodněné odchýlení od naléhavějších problémů a tvrdili, že změna klimatu má být přenechána klimatologům. Jejich názor však nesdílí stále větší počet vlivných politiků a odborníků, kteří jsou přesvědčeni, že nezmírnění změny klimatu bude mít vážné důsledky pro globální bezpečnost.

Provinční rekonstrukční týmy (PRTs - Provincial Reconstruction Teams) jsou relativně novým pojmem a prvkem v koaličních operacích. Tyto týmy operují v Afghánistánu od konce roku 2002. Hodnocení jejich práce je velmi složité a ne zcela jednoznačné. Následující článek si klade za cíl uvést nejširší vojenskou veřejnost do problematiky PRT, seznámit ji s hlavními principy práce těchto týmů v různých podmínkách: bezpečnostních, národnostních, ekonomických atd. Zároveň chce poukázat na základní problémy, které provázely jejich vznik a působení v zemích, které již s jejich výstavbou a prací mají svoje zkušenosti.

Devadesátá léta představují počátek formování nového systému mezinárodních ekonomických a politických vztahů, nahrazující systém existující v období od roku 1945 až do počátku 90. let minulého století, který se vyznačoval soupeřením dvou světových velmocí SSSR a USA. V důsledku geopolitických změn pak na přelomu tisíciletí došlo k výraznému zeslabení politických, ekonomických a vojenských pozic Ruské federace (RF), nástupnického státu bývalého Sovětského svazu. Oslabené mezinárodní postavení Ruska coby světové velmoci je navíc podlamováno výrazným ekonomickým propadem a rozkladem historicky vytvořené struktury společensko-ekonomických a vojensko-politických vztahů. Proto bylo pro vládnoucí struktury RF životně důležité ihned od prvních dnů procesu přeměny Ruska jako bývalého krajně militarizovaného státu v nový demokratický stát přistoupit k hluboké reformě celé ekonomiky, včetně jejího vojenského segmentu - obranného průmyslového komplexu (OPK).