Fulltextové hledání

Článek pojednává o aktuálním přístupu České republiky k fenoménu hybridních hrozeb a analyzuje zásadní nedostatky determinující efektivní čelení těmto hrozbám. V rámci komplexního přístupu je text doplněn o současný pohled Evropské unie a NATO k řešení problematiky hybridního působení nepřátelských aktérů. Shrnující komparace přístupů České republiky, Evropské unie a NATO poukazuje na nutnost vzájemné institucionální synergie mezi těmito subjekty. Jakkoliv jsou současné přístupy zmíněných subjektů poměrně dostatečně doktrinálně ukotveny, nadále přetrvává absence komplexního a zejména prakticky fungujícího aparátu a konkrétních operativních nástrojů, které by dokázaly čelit širokému spektru hybridních hrozeb.

Článek objasňuje význam strategických dokumentů zabývajících se použitím ozbrojených sil v budoucích operacích, tj. s operačními koncepcemi a aspekty jejich tvorby. Autoři se v první části věnují přístupům k vytváření operačních koncepcí a popisují příklady aliančních koncepcí použití sil v operacích. V druhé části pak článek diskutuje význam nejnovější iniciativy NATO v této oblasti, tvorbu dokumentu s názvem "Framework for Future Alliance Operations (FFAO)", který by se po svém schválení měl stát významným východiskem pro obranné plánování nejenom v rámci Aliance, ale i jednotlivých členských států. Vědecké přístupy a zvolené metody při zpracování FFAO jsou aktivně sledovány českou bezpečnostní komunitou a především odborníky rezortu obrany, s cílem je promítnout i do tvorby národních dokumentů.

Problematika společného financování, která byla dříve relativně okrajovou oblastí strategického rozhodování v rámci NATO, se pod vlivem globálních ekonomických problémů stále častěji dostává do pozornosti jeho politických a vojenských představitelů. Omezené finanční možnosti většiny členských zemí, rostoucí požadavky na využívání společného financování a rozšiřující se spektrum plněných úkolů ze strany Aliance vytvářejí značný tlak na balancování disproporcí mezi potřebami a reálnými možnostmi jejich pokrytí. Cílem článku je představit širší odborné veřejnosti společné financování NATO jako nástroj podpory strategického řízení mezinárodní organizace, která stále intenzivněji pociťuje omezenou dostupnost zdrojů při naplňování svého poslání.

NRF jsou vojenské síly nové generace, složené z technologicky vyspělých, flexibilních, nasaditelných, interoperabilních a udržitelných sil, které zahrnují prvky pozemních, vzdušných a námořních sil, a jež jsou připraveny rychle se přemístit tam, kde je jich zapotřebí, s cílem odstrašit, narušit, znemožnit a odrazit jakýkoliv útok vedený proti členským státům NATO, včetně útoků teroristických. [1]

Proces obranného plánování NATO (NDPP) prochází relativně častými revizemi a úpravami, aby odpovídal jak potřebám NATO jako celku, tak potřebám každého členského státu. Zatím poslední impulz k další optimalizaci procesu vzešel z chicagského summitu v květnu 2012 - v tomto kontextu mluvíme o posílení či zlepšení NDPP (Enhancing NDPP). Hlavním cílem této iniciativy je posílení relevance a vlivu procesu NDPP na národní procesy plánování a zvýšení politické viditelnosti NDPP. Větší důraz klade i na včasné konzultace mezi spojenci, kdykoli zamýšlejí provádět významnější změny ve struktuře svých sil a schopností. Nedávno schválené cíle obranného plánování NATO (v červnu 2013), dříve známé jako Force Goals (cíle výstavby sil), jsou poprvé výrazně ovlivněny užitím tzv. "zásady 50 %", která má přispět k nápravě nerovnoměrného sdílení břemene v poskytování schopností mezi USA a ostatními členy NATO.

V současnosti má řešení krizí komplexnější charakter. Buď přímo, nebo nepřímo působí v prostoru krizí mimo NATO řada dalších mezinárodních a nevládních organizací. Navíc některé státy, byť jsou členy některé z přítomných mezinárodních organizací, působí ve stejném prostoru nezávisle.
Na posledním summitu představitelů členských států NATO v Rize bylo zkonstatováno, že čistě vojenské aktivity nemohou vyřešit krizi nebo nouzovou situaci komplexně. Proto v závěrečné deklaraci představitelé členských států NATO stanovili, že NATO musí zlepšit praktickou spolupráci s ostatními aktéry (dále NNAs) [1] a být schopné přispět do tzv.comprehensive approach. Pod tímto pojmem je chápáno společné úsilí všech aktérů (mezinárodního společenství) podílejících se na řešení krize v daném prostoru.
Tento přístup ovlivní současný způsob vedení vojenských aktivit. V praxi to bude znamenat, že vojenští velitelé a jejich štáby budou muset v procesu plánování, vedení a hodnocení vojenských aktivit vzít v úvahu jejich dopady na ostatní oblasti řešení krize. Zejména půjde o ekonomickou a sociální oblast a lze předpokládat dopady i na diplomatické úsilí.
Reakcí na uvedené závěry bylo představení koncepce Effect Based Approach to Operations (EBAO) [2] strategickými veliteli NATO, SACEUR a SACT [3]. Cílem EBAO je vytvořit takové mechanismy, které umožní plánovat, vést a hodnotit vojenské aktivity z hlediska účinku.

Vztahy s Ruskou federací jsou jednou z klíčových otázek politiky Severoatlantické aliance od chvíle, kdy se Rusko před téměř dvaceti lety stalo nástupnickým státem Sovětského svazu, jehož existence oficiálně skončila v posledním prosincovém dni roku 1991. Jsou to přitom vztahy komplikované, mnohdy stále zatížené dědictvím studené války, v nichž se prolínají vzájemné obavy ale i potřeba společně čelit společným bezpečnostním hrozbám. Tento protikladný charakter vztahů je přitom v posledních letech ještě zvýrazněn rozdílnými přístupy jednotlivých členských států NATO k Rusku. I přes svojí zkratkovitost, zde může platit proslulé dělení na "starou" a "novou" Evropu jehož autorem je bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld.

Vedení Aliance rozhodlo proces přípravy nové strategické koncepce co nejvíce otevřít a zahrnout do něho co nejvíce účastníků. To byl i důvod, proč byla na summitu v dubnu 2009 ve Štrasburku a v Kehlu vytvořena skupina expertů NATO, která se měla na tvorbě nové strategické koncepce podílet. Jejím vedením byla pověřena bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Ta předložila podkladový dokument pod názvem: "NATO 2020: Assured Security; Dynamic Engagement. Analysis and Recommendations of the Group of Experts on a New Strategic Concept for NATO" Cílem tohoto textu je seznámit s touto zprávou, reakcemi na ni a posoudit ji v širším kontextu tvorby nové bezpečnostní koncepce NATO a její kontinuity s předcházejícími strategie, zvláště z roku 1999.

Článek analyzuje klíčové aspekty vývoje obranné politiky České republiky od roku 1989, s důrazem na roli strategické kultury. Text se zaměřuje na historické, politické a sociální faktory, které formovaly přístup České republiky k otázkám obrany a bezpečnosti. Zvláštní pozornost je věnována transformaci Armády České republiky, přechodu na profesionální model a reakcím na měnící se geopolitické hrozby. Součástí analýzy je také pohled na veřejné vnímání armády, vliv historických narativů na strategickou kulturu a vztah politických elit k otázkám obrany. Článek zdůrazňuje význam strategické kultury jako analytického rámce pro pochopení dlouhodobých trendů a vývoje obranné politiky, přičemž naznačuje možnosti budoucího výzkumu této problematiky v českém prostředí.

Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci. Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci.

Vede integrace Gruzie do bezpečnostních struktur Severoatlantické smlouvy (NATO) k zajištění plného členství? Gruzie se od zisku nezávislosti v roce 1990 pokouší vymanit z vlivu Ruské federace a stát se členskou zemí NATO. Gruzínská cesta do Severoatlantické aliance je však komplikována vnitropolitickými problémy a zahraničněpolitickými vztahy s Ruskem. Spory mezi vládou a separatistickými regiony podporovanými Ruskou federací vedly v roce 2008 k ruské invazi do Gruzie. Rusko považuje oblast jižního Kavkazu za strategickou oblast svých zájmů, a proto potlačuje gruzínské snahy o vstup do NATO a snaží se v zemi uplatňovat svůj vliv. Současná gruzínská vláda přesto pokračuje ve své politice zaměřené na budoucí členství v NATO. Klíčovými faktory pro přijetí jakékoli nové země do NATO je však posuzováno s ohledem na posílení Aliance a zvýšení bezpečnosti a stability v Evropě jako základním cílem politiky rozšiřování NATO.

Modernizace výzbroje a bojové techniky je jednou z cest navyšování bojového potencionálu ozbrojených sil a má dopady na všechny úrovně řízení ozbrojených sil. Jejím hlavním účelem je nahradit již zastaralou techniku za novou s cílem připravit ozbrojené síly na boj s novými výzvami budoucího bezpečnostního prostředí. V tomto ohledu hrají klíčovou roli nové technologie. Nejen Ozbrojené síly České republiky, ale také další členské sáty NATO a EU plánovaly v posledních letech ve střednědobém a dlouhodobém horizontu významné modernizační projekty s cílem připravit ozbrojené síly nejen na konvenční vojenský konflikt, ale i na nekonvenční, asymetrické a hybridní konflikty. Autoři zkoumají přístupy k modernizaci vybraných zemí a identifikují hlavní oblasti modernizace. V závěru je porovnána strategie vyzbrojování pozemních sil vybraných zemí se strategií vyzbrojování pozemních sil ČR.

Cílem tohoto textu je určit, zda je pravděpodobné, že Turecko zůstane stabilní zemí a vyhne se závažným vnitřním rozporům a násilním konfliktům v zahraničí. Článek zkoumá dlouhodobé kulturní a civilizační proměnné, které hrají roli v rozvoji kosmopolitismu a racionality. Dívá se dále na indikátory, které jsou bezprostředně spjaté s eskalací vnitřních konfliktů: násilný zločin, nezaměstnanost mládeže, příjmová nerovnost, vnímání korupce a politický teror. Nakonec analyzuje míru militarizace, vývoj a současný stav vztahů mezi civilní a vojenskou sférou. Mezi závěry článku patří, že větší část zkoumaných indikátorů ukazuje na nepříznivé podmínky pro stabilitu a demokratickou konsolidaci v Turecku. Pravděpodobným důvodem, proč Turecko nepodlehlo větší míře politického násilí a společenské nestability, je vysoká míra politického útlaku. Při daných charakteristikách turecké společnosti existují dva základní scénáře možného budoucího vývoje: Turecko se buď stane zemí mnohem nestabilnější a podlehne sociálním nepokojům s možností nebezpečné eskalace, nebo v něm ještě více posílí autoritářství a společenský řád bude zachován pevnou vládou, neproporcionálními "protiteroristickými" zákony a rozkladem principů právního státu. Žádný z těchto scénářů není příznivý pro turecké spojence v NATO, kteří musí Turecko zapojit do dialogu a pracovat v rámci existujících spojenectví a mezinárodních organizací, aby bylo co nejvíc sníženo riziko, že se z Turecka stane nepřátelský hráč na světové scéně nebo stát ponořený do občanského konfliktu.

Článek předkládá přehled vývoje přístupu Armády České republiky (AČR) k ochraně životního prostředí v kontextu environmentální legislativy od roku 1989 do současnosti. S využitím metod analýzy, syntézy a komparace české, evropské a alianční environmentální legislativy vytváří dosud nepublikovaný přehled v oblasti ochrany životního prostředí a jejího zapracování do vnitřních předpisů a právních aktů Československé lidové armády, Československé armády a AČR. Článek přináší soubor výstupů graficky zobrazujících aktivitu v environmentální oblasti s vnitřními souvislostmi mezi civilní legislativou, požadavky EU a NATO v chronologickém sledu. Práce přichází k závěru, že rok 2000 představuje milník, od něhož je přístup k ochraně životního prostředí pozorován jako stagnační. Za důvody stagnace shledáváme obavy velitelů nad negativním vlivem "ekologického přístupu" k výcviku vojsk a nedostatek osvěty v oblasti environmentálního vzdělávání resortu obrany.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Predložený článok približuje priority slovenskej a nemeckej bezpečnostnej a zahraničnej politiky s dôrazom na ich úlohu v NATO a pri formovaní spoločnej európskej bezpečnostnej a obrannej politiky. Cieľom článku je zhodnotiť potenciál a možnosti intenzívnejšej kooperácie medzi Slovenskom a Nemeckom v obrannej a bezpečnostnej oblasti tak v transatlantických, ako aj európskych štruktúrach. Článok skúma, do akej miery nové projekty a iniciatívy NATO a EÚ, medzi ktoré možno zaradiť spoločné nasadenie v out of area misiách, formovanie bojových skupín, koncept Framework Nations alebo novo zahájený projekt Stálej štruktúrovanej spolupráce (PESCO), rozširujú priestor pre spoluprácu Nemecka a Slovenska a možnosti pre oba štáty aktívnejšie sa angažovať v procese prehlbovania európskej obrannej politiky a zabezpečovania európskej a medzinárodnej bezpečnosti i stability.

Příspěvek se zabývá problematikou sociálního zabezpečení vojáků vybraných armád států NATO. První část příspěvku popisuje jednotlivé systémy sociálního zabezpečení vojáků ČR, SR, Německa, Francie, Polska a Maďarska. Druhá část příspěvku je věnována následné komparaci těchto systémů. Pro lepší srovnání jsou v článku opakována některá fakta o výsluhových záležitostech vojáků AČR, jež byla již jednou uveřejněna ve VR 2/2002.

Přestože Severoatlantická aliance byla od svého založení koncipována jako dobrovolné sdružení suverénních a rovných států, úloha Spojených států jako prvního člena mezi rovnými byla vždy neoddiskutovatelná. Pro Evropany patřilo k hlavním smyslům Aliance udržet aktivní zapojení USA v evropských záležitostech, na druhou stranu NATO bylo pro Spojené státy vojenskopolitickým prostředkem v regionu klíčovém pro jejich zahraničně-politické zájmy. Není proto divu, že alianční projekt byl formován v první řadě podle Washingtonu a nikdy proti jeho vůli. A nejinak tomu bylo i s transformací Aliance po konci studené války, kdy západoevropští spojenci projevovali často značnou neochotu přizpůsobovat se novým okolnostem.

Příspěvek se zabývá novými pohledy na poslání Aliance v nadcházejícím období pěti až deseti let. Toto poslání je podmíněno dosažením vyšší úrovně budoucích vojenských schopností při zajišťování obrany a bezpečnosti v rámci Aliance i mimo ni. Charakterizuje některé iniciativy, které je potřebné realizovat k dosažení požadovaných schopností a také nutná zdrojová a procesní opatření členských států a Aliance jako celku. Příspěvek se opírá o myšlenky obsažené ve studii Center for Technology and National Security Policy National Defense, USA. Článek charakterizuje vybrané iniciativy a procesní opatření členských států a Aliance jako celku, které bude nutné realizovat k dosažení požadovaných schopností za neustálého snižování zdrojového rámce.

Ve vojenských operacích je kladen stále větší důraz na multi-doménové operace (MDO) v pozemní, námořní, vzdušné, vesmírné a kybernetické doméně, přičemž klíčovou roli hrají technologie a operace v kognitivní dimenzi. Stále však není jasné, jak může NATO optimálně připravit důstojníky pro MDO. Použili jsme metodu vojenského designového myšlení v mezinárodním prostředí a zapojili jsme účastníky z různých profesních prostředí (vlády, akademické obce, průmyslu a armády), ve všech případech odborníky na velení a řízení, abychom navrhli plán výcvikového programu MDO na operační úrovni. Tento plán nastiňuje úkoly, znalosti, dovednosti a postoje potřebné pro MDO a popisuje podmínky pro takový vzdělávací program. Naše zjištění poskytují cenné poznatky pro rozvoj výcvikových programů MDO pro důstojníky NATO.
 

Článek pojednává o použití experimentu ve vojenství v kontextu zkvalitnění procesu obranného plánování. Chápání pojmu experiment v aliančním prostředí spočívá v jeho orientaci na oblast rozvoje schopností. Článek je uveden terminologií spojenou s návrhem, provedením a vyhodnocením experimentu s využitím principu 5W. Stěžejní část článku pojednává o experimentech provedených v prostředí NATO a na národních úrovních ve Francii, Německu, Itálii a USA. V závěru je doložen hlavní důvod použití experimentu a to snížení nejistoty rozhodování v komplexním prostředí.

Organizace Severoatlantické smlouvy a Evropská unie se již řadu let potýkají s úskalím, jak přepravit bojové jednotky na dlouhé vzdálenosti k okamžitému působení kdekoliv na světě. Potřeba strategických přepravních kapacit je spojována s rozvinutím, udržováním a stažením sil v rámci jejich účasti na mírových a stabilizačních operacích nebo poskytováním humanitární pomoci v oblastech zasažených přírodními, případně průmyslovými katastrofami. V celkovém kontextu NATO a EU do jisté míry deklaruje tuto požadovanou schopnost. [1] Nicméně většina členských států disponuje omezenými strategickými přepravními kapacitami. Zajišťování potřebné výše kapacit je odvislé od dostupnosti prostředků, které mají v právu hospodaření vybrané ekonomicky vyspělé státy a zejména nabídky dopravního trhu. V této souvislosti není vyloučena soutěživost k přístupu ke zdrojům.

Vzdušné síly hraji v ozbrojených konfliktech významnou roli. Bylo tomu tak i v operacích Odyssey Dawn a Unified Protector v Libyi v roce 2011. Právě při těchto operacích se naplno ukázala závislost evropských států na amerických vzdušných kapacitách. Po roce 2011 dochází k přesunu americké pozornosti do Asie. Článek se zabývá zhodnocením vývoje evropských vzdušných sil od roku 2011 do roku 2021 v kontextu přesunu americké pozornosti Asie. V článku je využit dataset pro porovnání počtů letounů v letech 2011 a 2021. Z výzkumu vyplývá, že evropské státy udržuji flotilu bojových letounů okolo 2000 kusů, zatímco v porovnání s rokem 2011 klesly počty v kategoriích letounů ISR ze 183 na 122 kusů a počet vzdušných tankerů ze 70 na 67 kusů. Naopak počty bezpilotních prostředků kategorie MALE se zdvojnásobily ze 45 na 91 kusů. V kontextu amerického přesunu do Asie je však tento vývoj nedostačující a evropské státy jsou stále závislé na americké podpoře.

Článek analyzuje vyčkávací munici jako samostatnou kategorii odlišnou od tradičních UAV a zkoumá její roli v nedávných ozbrojených konfliktech. Na základě kvalitativní a kvantitativní analýzy dochází k závěru, že se tyto systémy staly trvalou součástí soudobých konfliktů, což se odráží i v rychlé expanzi akvizičních snah v rámci států NATO po letech stagnace. S využitím těchto poznatků článek představuje čtyři funkční kritéria vymezující vyčkávací munici a nabízí cílené mapování DOTMLPFI, které shrnuje požadavky a orientační metriky potřebné k dosažení plné operační schopnosti. Studie ukazuje, že pokrok ve všech oblastech DOTMLPFI je nezbytný pro účinnou a udržitelnou integraci, zejména u menších ozbrojených sil.

Studie se zaměřuje na metodiky a strategické dopady obnovy průmyslových komplexů po ozbrojeném konfliktu. Vychází z empirických poznatků z války ve východní Evropě a propojuje doktrínu NATO s přístupy k hodnocení poškození a klasifikaci stability. Navrhuje kategorizaci destrukce a stanovení priorit obnovy dle míry konstrukční degradace a závislosti na vnějších systémech. Klíčové strategie zahrnují mobilní inženýrské týmy, improvizované materiály a redukci technické dokumentace. Studie dále zdůrazňuje potřebu ochrany citlivých informací vzniklých během obnovy. Kombinovaný přístup zajišťuje efektivní rekonstrukci i obrannou bezpečnost státu.

Článek se zabývá hodnocením současných možností zdravotnického zabezpečení v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení. Z hodnocení národních strategických dokumentů vyplývá, že důraz na rozvoj schopností v oblasti poskytování péče při chemickém a biologickém nebezpečí je podstatně rozvinutější než v oblasti radiační, přitom bezpečnostní rizika spojená s radiací trvale rostou. Na základě analýzy standardizačních dokumentů NATO v oblasti poskytování zdravotnického zabezpečení a relevantních českých doktrinálních dokumentů byla identifikována oblast potenciálního rozvoje schopností, a to oblast diagnostiky a třídění ozářených, kterou představuje schopnost biologické dozimetrie. S využitím metodiky plánování schopností a na základě hodnocení funkčních oblastí byl definován koncepční přístup k rozvoji schopnosti biologické dozimetrie. Součástí prezentovaných doporučení je i návrh organizační struktury biodozimetrické sítě AČR.

Budoucí bezpečnostní prostředí do roku 2035 a poté bude pravděpodobně stále složitější a bude pro vojenské síly NATO přinášet výzvy i příležitosti. Z analýzy budoucího bezpečnostního prostředí vyplývá, že ozbrojené síly budou pravděpodobně čelit výzvám, které se mohou rozvíjet s exponenciálním zrychlením a stále složitějším způsobem. Na základě budoucího směřování trendů lze identifikovat dvanáct pravděpodobných případů nestability, které by mohly dosáhnout mezí vyžadujících použití vojenských sil aliance, a to: zbraně hromadného ničení či s hromadným účinkem, konvenční válku, eskalaci použití síly, hybridní válku, nekonvenční válku / terorismus, narušení globální sféry, kritický útok na infrastrukturu, kybernetický útok, narušení státní správy, ohrožení civilního obyvatelstva, pandemické choroby a přírodní či člověkem způsobené katastrofy. Existuje však také mnoho příležitostí, které mohou ozbrojené síly NATO v budoucnosti využít, například budování a posilování vztahů, řešení nově vznikajících problémů, využití inovativních technologií a myšlenek k zachování vojenské výhody a porozumění lidských aspektů konfliktu s možností je ovlivnit. K zachování operační výhody dnes i v budoucnosti se společné síly NATO a jejich partneři budou muset neustále vyvíjet, přizpůsobovat a inovovat, aby vylepšili svoji schopnost společně komplexně působit ve všech doménách a komunikovat a zajistit politicko-vojenské cíle Aliance.

Príspevok rozoberá opatrenia na podporu integrácie rodovej perspektívy prijaté na pôde Severoatlantickej Aliancie a spôsob, ktorým boli tieto následne premietnuté v legislatívnych opatreniach rezortu obrany Slovenskej republiky a skúma prístup Ozbrojených síl Slovenskej republiky (ďalej len "OS SR") k integrácií rodovej perspektívy. Príspevok sa ďalej zameriava najmä na to, ako OS SR integrujú a podporujú tieto zásady v reálnom živote profesionálnych vojakov. Analýza dostupných štatistických údajov, ako aj výskumov vykonaných v tejto oblasti slúži ako základ pre formulovanie záverov o tom, či Slovenská republika plní záväzky ohľadom integrácie rodovej perspektívy voči Severoatlantickej Aliancii a zároveň formuluje východiskové oblasti pre možný budúci výskum.

Článek se zabývá způsobem, jak je jeden standard stanovený pro jazykové testování vnímaný v zemích V4 a jak jej jednotlivé země transformují do tvorby jejich zkoušek jazykové způsobilosti. Zaměřuje se na analýzu metod, kterými země V4 používají jednotné deskriptory k tvorbě svých národních zkoušek. Autorky se ve své analýze a komparaci soustřeďují zejména na formát testů, testovací metody, školení testerů a způsoby hodnocení. Na základě získaných dat lze říci, že v přístupech k tvorbě testů a jejich administraci existuje ve zkoumaných zemích hodně podobností, nicméně v některých aspektech země přistupují k hodnocení jazykové způsobilosti odlišně.

Článek se zaměřuje na identifikaci nástrojů použitých mezinárodními bezpečnostními organizacemi (NATO, Evropská unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) při deeskalaci a řešení násilného konfliktu na Ukrajině. Vychází z pozic liberálního institucionalismu. Charakterizuje a systematizuje nástroje a rozděluje je na "soft power" a "hard power". Je analyzována možnost použití ozbrojených sil v rámci donucení nebo v rámci peacekeepingu a monitoringu. NATO a EU se zapojily do nátlakové diplomacie, OBSE jako "soft power", se zapojila do zprostředkovaní konfliktu na východě Ukrajiny a vyslala dlouhodobé mise. Všechny tři analyzované organizace používaly nástroje bez použití vojenské síly.