Fulltextové hledání

Příspěvek se zabývá problematikou poskytování humanitární pomoci. Analyzuje právní a sociální prostředí poskytování humanitární pomoci Armádou České republiky. Charakterizuje formy nestátních neziskových organizací působících v České republice, se kterými Armáda České republiky při poskytování humanitární pomoci může spolupracovat. Zabývá se specifiky poskytování pomoci a záchrany, zvláště příslušníků církví a náboženských skupin působících v rámci České republiky. V článku je také přehled vybraných církví s jejich stručnými charakteristikami.

Cílem tohoto článku je přiblížit čtenáři koncept strategické kultury, zmapovat jeho evoluci na třech generacích, které vymezil Alastair Lain Johnston, a identifikovat koncepční a metodologické problémy s nimi spojenými. Právě studium strategické kultury je v současné době zcela zásadní, neboť v globalizovaném světě, kdy se informace šíří rychleji než kdykoliv dříve v minulosti, nám může poskytnout odpovědi na otázky týkající se strategického chování států, které nemohou být vysvětleny v rámci neorealismu. Příspěvek je rozdělen do pěti hlavních částí. V první části je obecně představen koncept strategické kultury, druhá, třetí a čtvrtá část pak korespondují s jednotlivými generacemi. V závěrečné části autor shrnuje zásadní myšlenky uvedené v předchozích kapitolách a stručně nastiňuje vlastní chápání strategické kultury.

Tato stať navazuje na článek od téhož autora ve Vojenských rozhledech č. 2, 2012, který se zabýval rozborem legálních a nelegálních válek po roce 1990. [1] Pokračování je věnováno další klíčové otázce, kterou je legitimita či legitimnost použití síly v mezinárodních vztazích. Výchozí teoretickou inspirací jsou práce celosvětově uznávaného odborníka, jímž je bývalý ministr zahraničí Austrálie Gareth Evans. Ten v této souvislosti uvádí, že použití síly je legitimní v tom případě, že se prokáží jeho důvody. [2] Znamená to, že se musí potvrdit, že země, organizace či událost, proti kterým byla zahájena válka, skutečně představovaly vážnou a naléhavou hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Nedílně s tím musí být předloženy důkazy, že daná hrozba skutečně existovala a že byla vážná a naléhavá. Legitimitou jednotlivých v článku uvedených vojenských operací se již zabývala řada autorů, především mimo ČR. Přidanou hodnotou příspěvku je to, že se dané operace snaží hodnotit ve vzájemné souvislosti a při aplikaci jednotných kritérií.

Problematika přípravy koncepcí a jejich realizačních programů či plánů coby nástrojů strategického řízení je v obecné poloze rozpracovaná dobře a i čtenářům Vojenských rozhledů je toto téma známo. Následující stať si proto klade za cíl poskytnout čtenáři formou polemického názoru autora pohled na možné přístupy k případnému reformování bezpečnostního systému netradičně, z poněkud praktičtějšího úhlu. Téma zasazuje do širšího rámce a soustřeďuje nejdůležitější poznatky, zkušenosti a doporučení pro praktický postup při přípravě a uskutečnění reformy bezpečnostního systému ČR.

Reakce na dlouhodobé trendy mezinárodní politiky, vyvažování hrozeb a snaha o udržení amerického leadershipu představují trojúhelník, který nejlépe popisuje novou americkou obrannou strategii. Kroky Spojených států musí být chápány v kontextu teorie rovnováhy hrozeb. Obamova obranná strategie má zajistit pokračování amerického postavení ve světě, neboť to je podle Washingtonu nezbytností pro fungování mezinárodního systému. Spojené státy se tedy v žádném případě svojí pozice nevzdávají. Vnímat krácení vojenského rozpočtu jako dobrovolný ústup hegemona je mylné. Vhodnější je tato opatření charakterizovat jako restrukturalizaci americké moci směrem k posílení její ekonomické složky, spojené s relativně mírným omezením celkových vojenských výdajů. Tyto kroky jsou reakcí na pokračující změnu ve vnímání hrozeb, mezi nimiž hraje stále důležitější úlohu Čína.

Na kybernetické hrozby a možnost kybernetické války neexistuje jednotné mínění, což je u nových jevů obvyklé. Hrozby se netýkají jen vládních institucí, ozbrojených složek, ale i ekonomických organizací a následně či přímo jednotlivců. Ekonomická bezpečnost je přitom neméně důležitá jako přímé vojenské ohrožení. Nemluvě o tom, že v bezprostřední budoucnosti lze předvídat prioritu ekonomických střetů před násilnými. V tomto textu převažuje sociologický pohled a cílem je hledat především sociální souvislosti a důsledky kybernetického potenciálů, a proto se nevyhýbá sekundárním zdrojům informací, ke kterým se většina čtenářů převážně dostává. Záměrem je vyzvat odborníky ITT, aby se k této problematice vyslovili profesionálnějším využitím primárních zdrojů informací jakými jsou např. studie společností Symantec a McAfee k hrozbám Stux NET a DuQu, zprávy CSIRT a CERT týmů, analýzy a zprávy amerického GAO pro Kongres USA a další.

V souvislosti s desátým výročím útoků al-Ká'idy na WTC a Pentagon, zabitím Usámy bin Ládina, odhalením logistického zázemí severokavkazských teroristů v ČR i veřejně ventilovaným sporům v domácí muslimské komunitě je opětovně intenzivně diskutována problematika ohrožení ČR ze strany islamismu, terorismu a souvisejících fenoménů. Cílem tohoto článku je vytvořit základní rámec pro konceptualizaci hrozby vůči ČR a na základě dosavadních událostí a volné extrapolace trendů a srovnáním se zahraničím analyzovat intenzitu jednotlivých ohrožujících projevů se vztahem k ČR. Specifická pozornost bude věnována vybraným vojenským atributům.

Obamovo prezidentství je v USA podle komentátorů světového dění na začátku historicky nové éry - post-etnické společnosti. Poslední diskuze naznačují, že Spojené státy sice již v podstatě ztratily postavení jediné supervelmoci, ale nadále si udržují a dlouho budou udržovat podstatný vliv na světové dění. Jisté oslabení globálního velmocenského postavení má své příčiny: neúspěchy v problematicky vyvolaných válkách s důsledky promítajícími se do vážné ekonomické krize s následným výrazným zadlužením. To se nemohlo nepromítnout do snižování vojenského rozpočtu, jakkoli má americká armáda rozesetá na stovkách základen na celém světě stále mocný a stabilizující vliv. Tématem článku je politická a bezpečnostní situace ve světě na pozadí vnitřní i zahraniční politiky Obamovy administrativy.

Každý stát vychází ve výstavbě vlastního bezpečnostního systému z místních podmínek a cílů bezpečnostní politiky. K tomu je často využíván koncept celkových sil, který ve svém důsledku vede k vytvoření miličního prvku doplňujícího uvnitř bezpečnostního systému činnost profesionálních bezpečnostních sil. Stejně je tomu také v České republice, kde však na rozdíl od Rakouska, Švýcarska, Dánska, či USA není explicitně zmiňován miliční charakter dobrovolnických jednotek angažovaných do činnosti bezpečnostního systému.

Počátek druhé dekády 21. století je spojen s výraznou dynamikou a změnami globálního bezpečnostního prostředí. Patří mezi ně bezpečnostní reorientace Spojených států z transatlantického prostoru do prostoru Pacifiku, východní a jihovýchodní Asie vycházející z nové americké vojenské strategie vyhlášené počátkem ledna 2012, stažení resp. stahování Spojených států z Iráku a Afghánistánu a velký politický a bezpečnostní pohyb v arabském světě po desetiletích zdejšího "statu quo". Autor soudí, že především Evropská unie musí být připravena na možné negativní scénáře vývoje bezpečnostní situace v tomto regionu , respektive mít k dispozici efektivní policejní a vojenské síly s patřičným zázemím humanitární pomoci, které by byly schopny možnou nestabilitu zvládnout.

Evropská unie je jedním z nejvýznamnějších aktérů mezinárodních vztahů po skončení studené války. Sdružuje téměř půl miliardy lidí z celkem 27 států, generuje nejvyšší HDP, je největším světovým exportérem. Dlouho se jí vytýkalo, že je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Po skončení studené války nedokázala nalézt účinnou odpověď na násilí v bývalé Jugoslávii. Velmi nejednotná byla EU i v období tzv. irácké krize na přelomu let 2002 a 2003. A právě pod jejím vlivem byl nakonec sepsán první dokument doktrinálního charakteru nazývaný Evropská bezpečnostní strategie 2003, ESS 2003. [1] Ten položil základ k rozvíjející se evropské bezpečnostní a strategické kultuře. Tento dokument je výsledkem několika faktorů, zejména pak historických a politických. Těm jsou věnovány první dvě části tohoto pojednání, po něm již následuje podrobnější rozbor hlavních rysů ESS 2003 a jejího dopadu na formující se bezpečnostní a strategickou kulturu EU.

Východiskem bezpečnostní politiky státu i strategie Severoatlantické aliance je poznávat, analyzovat a hodnotit vznikající nové bezpečnostní hrozby i ty dosud známé, které nabývají nové podoby nebo se jejich nebezpečnost intenzifikuje. Bezpečnostní hrozbou rozumíme mimo nás nezávisle existující vnější jev, který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu; závažnost této hrozby je úměrná tomu, jak si tuto hodnotu ceníme; může mít přírodní nebo společenským jevem. Bezpečnostní riziko je mírou pravděpodobnosti, že se hrozba stane reálnou. [1] Článek se zabývá netradičními přístupy k bezpečbnostním hrozbám a rizikům.

Kdo byl přesvědčený, že dosavadní vnitřní, zahraniční a bezpečnostní politika Spojených států se stejně jako mateřská letadlová loď [2] jen tak lehce neotočí, může být spokojen alespoň s jedním - Barack Obama povzbudil naděje do budoucnosti a zlepšil pohled na USA orientující se po jeho nástupu více na výhody multipolárního světa a multilaterální a multikulturní politiku.

Riziková budoucnost: Devět scénářů vývoje české společnosti. Pavol Frič, Arnošt Veselý (eds.). Praha: Matfyzpress, 2010, 102 stran, ISBN 978-80-7378-110-1.

Recenze díla Štefana Volnera "Geopolitika" s podtitulem Klasická, nová, Európská únia ako geopolitický aktér 21. storočia.

Autoři článku se pokusili identifikovat rodící se nová ohrožení globálního charakteru, s nimiž bude v blízké budoucnosti Česká republika pravděpodobně konfrontována. Článek definuje taková ohrožení, která mohou ovlivnit globální bezpečnost a kvalitu života. Signály o jejich vynořování se buď staly zřetelnými teprve nedávno, nebo budou pravděpodobně identifikovány v průběhu následujících tří let. Dobu jejich zrání (to znamená situace, kdy se jejich efekty stanou významnými) je možno odhadnout na dva až deset let. Za rodící se nová ohrožení přitom autoři nepovažuji dnes již široce známé problematiky, jako například zvyšující se hladina oxidu uhličitého v atmosféře nebo hospodářský vzestup Číny. Formou scenařů popsali možný vývoj pramenicí z hrozeb ekonomického, politického, kybernetického, a societálního charakteru. Článek shrnuje některé závěry ze studie, která navazuje na "Divoké karty v budoucím vývoji světové bezpečnosti".

Vedení Aliance rozhodlo proces přípravy nové strategické koncepce co nejvíce otevřít a zahrnout do něho co nejvíce účastníků. To byl i důvod, proč byla na summitu v dubnu 2009 ve Štrasburku a v Kehlu vytvořena skupina expertů NATO, která se měla na tvorbě nové strategické koncepce podílet. Jejím vedením byla pověřena bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Ta předložila podkladový dokument pod názvem: "NATO 2020: Assured Security; Dynamic Engagement. Analysis and Recommendations of the Group of Experts on a New Strategic Concept for NATO" Cílem tohoto textu je seznámit s touto zprávou, reakcemi na ni a posoudit ji v širším kontextu tvorby nové bezpečnostní koncepce NATO a její kontinuity s předcházejícími strategie, zvláště z roku 1999.

Delší dobu můžeme sledovat střetnutí dvou metodologických i praktických přístupů: jeden postuluje a prosazuje nutnost a možnost globálního strategického vládnutí spojený s integračními snahami demokratických seskupení; druhý považuje cosi takového za zbytečné až nemožné a logicky se staví proti integračním snahám, za kterými navíc vidí snahy po plánování a sociálním inženýrství. Spoléhá spíše na seberegulující mechanismy tržní ekonomiky a operativní řízení. Podobně tomu je pokud jde o jednotlivé státy. Zatímco za prvním pojetím jsou modelově spíše liberálně demokratické orientace, za druhým poté orientace konzervativní nebo liberálně-konzervativní. Převaha těch či oněch politických sil se projevuje i v ochotě tvořit a realizovat v nejrůznějších oblastech společenských aktivit strategické dokumenty. Lze připustit, že v některých zemích či v určitých obdobích tomu může být i naopak, podle toho, před jakými problémy stojí.

Soudobá industriální civilizace, jež možná dosahuje jednoho ze svých vrcholů právě na rozhraní 20. a 21. století, přinesla nejen materiální blahobyt části světa a zásadní kvalitativní rozšíření schopností a možností lidstva, ale i celou řadu globálních problémů negativně ovlivňujících životní prostředí člověka. Jedná se nejen o problémy související se zabezpečením zdrojů. Pokud k tomu ještě připočteme důsledky stále více se prohlubujícího procesu globalizace, jakými mohou být především přemístění těžiště světové ekonomiky, prohlubující se propast mezi "bohatým Severem a stále chudším Jihem", celosvětové šíření buď nově objevených chorob, nebo tradičních chorob pokládaných již za vymýcené, je jasné, že bezpečnost současného světa je ohrožena více než kdykoliv předtím. Vstupem České republiky do NATO a EU se nám nejenom otevřel prostor pro možnost žít budoucnost v míru, ale současně nás to zavazuje se aktivně na procesu výstavby takto chápané bezpečnosti podílet.

Hrozba terorismu se stává v současnosti alarmujícím fenoménem v celosvětovém měřítku. Vzhledem k tomu, že se tato hrozba rozšířila i na území evropského kontinentu, je nezbytné hledat cesty, jak tomuto úkazu čelit. Cílem této práce je analyzovat evropský právní rámec v oblasti materiálů CBRNE, poukázat na nutnost ochrany před zneužitím těchto materiálů pro páchání teroristických útoků a nastínit potřebu tuto problematiku zkoumat v podmínkách AČR.

Loni uplynulo šedesát let od založení Organizace Severoatlantické smlouvy a deset let od našeho vstupu do ní. Jako hlavní příčina rozšíření NATO, zprvu o tři země visegrádské čtyřky a následně i o Slovensko, se zejména uvádí, že bylo nutné z geopolitického hlediska efektivním způsobem vyplnit bezpečnostní vakuum ve střední a později i ve východní Evropě. Obecně poté rozšířit obranné společenství o země sdílející hodnoty svobody, demokracie, tržní ekonomiky a dodržování lidských práv. Členství těchto zemí přispělo i ke kodifikaci kritérií přijetí dalších států do Aliance. [1] Nyní tato organizace stojí před závažným úkolem zpracovat po deseti letech novou strategickou koncepci.

Vztahy s Ruskou federací jsou jednou z klíčových otázek politiky Severoatlantické aliance od chvíle, kdy se Rusko před téměř dvaceti lety stalo nástupnickým státem Sovětského svazu, jehož existence oficiálně skončila v posledním prosincovém dni roku 1991. Jsou to přitom vztahy komplikované, mnohdy stále zatížené dědictvím studené války, v nichž se prolínají vzájemné obavy ale i potřeba společně čelit společným bezpečnostním hrozbám. Tento protikladný charakter vztahů je přitom v posledních letech ještě zvýrazněn rozdílnými přístupy jednotlivých členských států NATO k Rusku. I přes svojí zkratkovitost, zde může platit proslulé dělení na "starou" a "novou" Evropu jehož autorem je bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld.

Tématem této studie je prognostická parciální odpověď na otázky: Co přináší vzestup Čínské lidové republiky a Indické republiky z hlediska budoucího rozvoje do mezinárodních vztahů? Je spíše příležitostí, nebo hrozbou? Vede vzestup asijských obrů k destabilizaci bezpečnostní situace v Asii i obecněji v celém světě? Přispívá vzestup Asie konci americké hegemonie a nástup multipolárního systému?

Příspěvek na základě vymezení podstaty vojenského keynesiánství pojednává o problému rozporného vnímání vlivu vojenských výdajů na ekonomický růst. Hlavní pozornost je věnována analýze uplatňování politiky vojenského keynesiánství jako jednoho z nejvýznamnějších faktorů posilování ekonomických pozic a vojensko-politického vlivu vojenskoprůmyslových komplexů vyspělých zemí světa. Ve stati jsou v nezbytném rozsahu prezentovány současné přístupy k vymezení podstaty a úlohy vojensko-průmyslových komplexů a v případě intenzifikace vojenského keynesiánství je poukázáno na nebezpečí militarizace ekonomik a společenského života.

Nová strategická koncepce NATO je pouze odrazovým můstkem pro otevřenou diskusi o širokém spektru bezpečnostních problémů. Východiskem v podmínkách ČR by mělo být stanovisko představitelů politických stran na otázky dalšího rozvoje Aliance. Autor se ve svém příspěvku zabývá historickými souvislostmi některých problémů, kterými se Aliance v současné době zabývá. Zároveň představuje některé nové hrozby a problémy, které vyvstávají v současné době a které budou v budoucnu stále akutnější: kybernetické hrozby, energetická bezpečnost, proliferace ZHN, stabilizační a rekonstrukční mise, operace mimo severoatlantický prostor, teritoriální obrana, další rozšiřování Aliance nebo rozvoj partnerské spolupráce. Zároveň upozorňuje na implikace teto diskuse na bezpečnostní a obrannou politiku ČR.

NRF jsou vojenské síly nové generace, složené z technologicky vyspělých, flexibilních, nasaditelných, interoperabilních a udržitelných sil, které zahrnují prvky pozemních, vzdušných a námořních sil, a jež jsou připraveny rychle se přemístit tam, kde je jich zapotřebí, s cílem odstrašit, narušit, znemožnit a odrazit jakýkoliv útok vedený proti členským státům NATO, včetně útoků teroristických. [1]

Zrušením vojenských soudů a prokuratur v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ke konci roku 1993 se vytvořil dojem, že neexistuje vojenská justice. Je pravdou, že nyní vojenské soudy a státní zastupitelství nefungují. To však neznamená, že by se na vojenské věci určité soudy a státní zastupitelství nemohly specializovat a již vůbec to neznamená nemožnost určitých řešení nesoucí prvky vojenské justice v době mobilizace ozbrojených sil.

Katastrofické či varovné scénáře a tzv. divoké karty patří k základní prognostické výbavě, k jejímu instrumentáři, zvláště v bezpečnostní oblasti. Největší chybou je k nim přistupovat z ideologických hledisek, že představují názor autorů na budoucnost, který preferují nebo by si takový dokonce přáli. Je tomu a vždy bylo právě naopak, měly varovat, vzbudit aktivity, aby se děj směřující k nim přibrzdil a zastavil, aby k nim nedošlo, vyhnuli jsme se jim. Tak je tomu i s prezentovanými divokými kartami.

Jediná supervelmoc jako jsou Spojené státy se tak trochu podobá mateřské letadlové lodi. Než se otočí a změní její politika, nějaký čas to trvá. Od nové administrativy Baracka Obamy se očekávalo a očekává v zahraniční a bezpečnostní politice mnohé. Například předseda výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu České republiky senátor Jiří Dienstbier v rozhovoru pro Czech Defence Industry and Security Revue řekl: "Ve světové politice dochází k tektonickým změnám. Vítězství Baracka Obamy může být historickou náhodou, ale potvrzuje změnu myšlení v samotných Spojených státech, snahu po redefinici světové politiky po letech tragické politiky George W. Bushe." [1] Je tomu tak?

Evropská unie je globálním činitelem, který je stále více připraven nést svůj díl zodpovědnosti za světovou bezpečnost. Přijetím evropské bezpečnostní strategie Evropskou radou v prosinci 2003 potvrdila EU úlohu, kterou chce sehrávat ve světovém dění. EU je připravena poskytovat podporu upevňování mezinárodního řádu, který je založen na principu účinné mnohostranné spolupráce realizované v rámci OSN. [1] V kontextu vzniklých změn, ale také nových příležitostí, vyjádřily členské státy EU výrazné odhodlání-silnější než kdy předtím-zabezpečit rozšířené evropské unii nástroje k poskytnutí hodnotného příspěvku pro zajištění bezpečnosti a stability ve světě. V současnosti má EU jak civilní, tak vojenský rámec schopností potřebný k tomu, aby mohla čelit negativním mnohostranným účinkům nově vzniklých hrozeb. Dostupnost účinných nástrojů pro realizaci ESDP, včetně vojenských sil a prostředků, bude často sehrávat rozhodující roli v počátečním stádiu vzniku krize, v průběhu jejího řešení a ve fázi obnovy, která zpravidla nastává po ukončeném ozbrojeném konfliktu.