hybridni valka

Současným bezpečnostním hrozbám nemůže čelit žádná země osamoceně, ale pouze prostřednictvím komplexní spolupráce v rámci spolehlivých bezpečnostních partnerství. Díky tomu získala vojenská spolupráce založená na regionální bázi větší důležitost než kdykoli předtím, neboť jen tak je možné vypořádávat se s různými hrozbami a výzvami a posílit tak schopnosti krizového řízení. V roce 2010 proto Rakousko zahájilo Středoevropskou obrannou spolupráci (CEDC), aby tak podpořilo regionální bezpečnostní spolupráci a podpořilo modernizaci vojenských kapacit. O dva roky později Rakousko spoluzaložilo Iniciativu horského tréningu EU, která úzce koordinuje výcvik a vzdělávání ve spolupráci se slovinským NATO Mountain Warfare Centre of Excellence. Cílem tohoto článku je analyzovat a diskutovat současné iniciativy a možné způsoby zlepšování středoevropské bezpečnostní spolupráce mezi členskými státy NATO a Rakouskem.

Článek vychází z pozic neorealismu, zejména pak S. Walta a J. Mearsheimera. Charakterizuje hlavní aktéry války na Ukrajině, kterou hodnotí jako konkrétní projev dlouhodobého geopolitického soupeření USA a RF v oblasti Černého moře. Připomíná dosavadní rozšiřování pozic a vlivu USA v této oblasti, které hodnotí jako nevynucenou expanzi na pozvání elit zemí, jež v době studené války spadaly pod SSSR nebo pod Varšavskou smlouvu. Ruské reakce byly stále podrážděnější a nakonec vyústily v hybridní válku se závažnými mezinárodními dopady. Závěrečným námětem jsou vojenské incidenty v této oblasti a bezpečnostní hrozby a výzvy, jež z nich vyplývají.

Navzdory snahám označovat hybridní válku jako novou formu válčení, nebo dokonce jako faktor, který mění povahu války, hybridní válka je součástí ozbrojených konflitů od starověku do současnosti. Podstatou hybridních válek je paralelní využívání pravidelných i nepravidelných ozbrojených sil a různé způsoby působení na protivníka, s cílem, bez použití otevřeného útoku jej oslabit. Článek předládá analýzu informační dimenze v hybridní válce proti Chorvatsku (1990-91) a Ukrajině (2014). V obou případech byla hlavním cílem hybridní války sociální jednota napadených zemí. V případě Chorvatska, navzdory silné propagandistické kampani, následované použitím vojenské síly, se nepodařilo prolomit sociální soudržnost většiny obyvatel Chorvatska. V případě Ukrajiny, díky absenci sociální soudržnosti společnosti hybridní válka vedena Ruskou federací je mnohem efektivnější.

Cílem textu je představit vývoj konfliktu na Ukrajině v kontextu aktuální diskuze o rozsahu a charakteru ruského zásahu v krizových regionech. Zkoumána je teze o aplikaci hybridní války v tomto prostoru ruskou stranou, uplatnění nových vojenských metod a strategických postupů. Představeny a zhodnoceny jsou argumenty, které oponují názoru o výrazných změnách v charakteru ozbrojených konfliktů, které měly být v případě obsazení Krymu a bojových střetech ve východních oblastech Ukrajiny demonstrovány a to s přihlédnutím ke stavu a možnostem jednotlivých aktérů.

Článek se zabývá proměnou několika vybraných subkulturních uskupení ve skutečné, případně potenciální aktéry hybridní války. Je založen na trendech a událostech vztahujících se k ukrajinské krizi a k aktuální projekci sil Ruské federace na území střední a východní Evropy, stejně tak jako na reakcích vlád a společností, které jsou tímto druhem války a politiky ohrožené. Koncepční rámec tohoto článku je založen na výzkumu subkultur a na zkoumání vojenských strategií. Autor analyzuje roli skupin vojenské historie, motorkářů, fotbalových hooligans a dalších mládežnických subkultur. Analýza rizik slouží k posouzení aktuálního dopadu a možného budoucího rozvoje výzkumu fenoménu.

Tento příspěvek se zabývá vybranými aspekty válečného konfliktu na vý-chodní Ukrajině v Luhanské a Doněcké oblasti v období duben 2014 až únor 2015 (dále jen „konflikt“). Práce je koncipována do dvou samo-statných článků (částí), které na sebe navazují. První článek je tvořen úvodem, teoreticko-metodologickou a analytickou částí, která je ukončena dílčím shrnutím, charakterizujícím hlavní rysy zapo-jení Ruska do konfliktu. Teoreticko-metodologická část se zabývá termino-logií, obecným přístupem Ruské federace k bezpečnostní politice a možnos-tem jak konflikt zkoumat. Analytická část je rozčleněna do dvou podkapitol. První je věnována identifikaci pravděpodobného hlavního cíle Ruské federa-ce v konfliktu, druhá podkapitola hodnotí fáze ruského zapojení.

V první části článku byla popsána terminologie, hlavní rysy a fáze zapojení Ruska do konfliktu. Bylo konstatováno, že pro postup Ruské federace byla v hodnoceném období konfliktu charakteristická především fázovaná, stupňovaná, systematická činnost, která umožňuje charakterizovat toto zapojení jako vojenskou operaci. Druhá část se věnuje dalším vybraným aspektům konfliktu se zaměřením na jednotky ruské armády v operaci, jejich demaskující příznaky a dostupné operační zkušenosti. Stručně je zde také zmíněna problematika dodávek zbraní a materiálu do oblasti konfliktu, počtů nasazených sil a ztrát jednotlivých stran, a postupu ukrajinských sil v průběhu antiteroristické operace (ATO). Závěr je věnován zhodnocení možností použití podobného postupu Ruské federace v dalších státech bývalého sovětského svazu sousedících s Ruskem a politicko-vojenským aspektů ruské zahraniční politiky v širších souvislostech.