komplexni bezpecnost

Evropská unie si připomněla v březnu 2007 padesát let své existence. Podařilo se uvést v život projekt, který postupně, krok za krokem, překonával odvěká traumata a frustrace velké části Evropy spojené s válkami, konflikty a nenávistí mezi národy. EU se za pět dekád stala aktérem, který svoji vahou ovlivňuje politický, ekonomický a ve vzrůstající míře i bezpečnostní vývoj v globálním měřítku. Na prahu šesté dekády své existence si ale musí klást i mnohé otázky o svých perspektivách a možnostech do dalších let a desetiletí. Na tyto perspektivy je možné nahlížet pomocí tzv. rozšířeného konceptu bezpečnosti, který se ve vědeckém a politickém diskurzu prosazuje od 90. let minulého století. V jeho rámci je mj. rozšířen obecný model bezpečnosti: od vojensky pojaté bezpečnosti národního státu směrem k mezinárodním – globálním i regionálním – ekonomickým, sociálním, environmentálním či lidskoprávním dimenzím problematiky bezpečnosti.

V posledních několika málo letech se v zahraniční odborné komunitě začal objevovat nový termín „hybridní válka". Při prvním setkání se s tímto termínem a přečtení si několika článků v odborných časopisech, jako je například Armed Forces Journal, nevěnoval jsem tomuto termínu žádnou velkou pozornost, protože mi nepřipadalo, že by něčím zásadně novým přispěl do používané typologie konfliktů. Protože se ale tento termín začal poměrně často objevovat ve slovníku našich vojáků, autor se ve svém článku vrací do minulosti, aby se nad termínem nezamyslel.

Problémy které dominovaly agendě NATO ještě ve druhé polovině 90. let a pak na konci 20. a počátku 21. století, se dnes pohybují zdánlivě na druhé koleji. Jsou stále důležité, ale již nejsou prioritou. Bezpečnost se překvapivě rychle přesunula k jiným tematickým okruhům. S tím souvisí poznatek, že způsob, jak poznat sám sebe a bezpečnostní prostředí, se zatím změnil jen velmi málo. Obtížnějším se stalo chápání hrozeb. Tuto skutečnost potvrdil i summit NATO v Rize. Především měl přinést odpověď na to, zda-li je NATO schopné přenést svou statickou obrannou roli z bezpečnostně stabilního transatlantického světa do oblastí, odkud tomuto světu hrozí nebezpečí.

V prvních dvou číslech letošního ročníku Vojenských rozhledů byly uveřejněny dvě kolektivní práce Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd UK, a to Rašek, A. a kol.: Tvorba základů bezpečnostní vědy. Vojenské rozhledy 1/2007, s. 21-31, a Rašek, A. a kol.: Aktéři světové bezpečnosti (K nové teorii středního dosahu v bezpečnostní oblasti). Vojenské rozhledy 2/2007, s. 12-28. K těmto textům byl veden diskurz, který upozornil na potřebu prohloubit tuto tematiku o vazby na relevantní sociologické teorie.

Vzhledem k tomu, že se ve světě, v Evropě i v naší republice prosazuje stále širší pojetí bez pečnosti zasahující i neustále širší okruh subjektů a objektů a na jejich základě tvoří státní a koaliční bezpečnostní politiky a strategie, není možné, aby to zůstalo bez následné odezvy ve struktuře společenskovědních disciplín, tj. bez konkrétní reakce vedoucí k položení základů bezpečnostní vědy (vědy o bezpečnosti, security science, sekuritologie) u nás. Zatímco v minulosti se vytvářely vědní disciplíny vydělováním z věd obecnějších, v moderní době se stále častěji hranice mezi jednotlivými obory stírají a dokonce se i tvoří do jisté míry „metavědy" jako syntéza speciálních vědních disciplín s logickou přidanou synergickou a vlastní hodnotou.