nato

Príspevok rozoberá opatrenia na podporu integrácie rodovej perspektívy prijaté na pôde Severoatlantickej Aliancie a spôsob, ktorým boli tieto následne premietnuté v legislatívnych opatreniach rezortu obrany Slovenskej republiky a skúma prístup Ozbrojených síl Slovenskej republiky (ďalej len „OS SR“) k integrácií rodovej perspektívy. Príspevok sa ďalej zameriava najmä na to, ako OS SR integrujú a podporujú tieto zásady v reálnom živote profesionálnych vojakov. Analýza dostupných štatistických údajov, ako aj výskumov vykonaných v tejto oblasti slúži ako základ pre formulovanie záverov o tom, či Slovenská republika plní záväzky ohľadom integrácie rodovej perspektívy voči Severoatlantickej Aliancii a zároveň formuluje východiskové oblasti pre možný budúci výskum. 

Cílem článku, který tematicky navazuje na analýzu národních přístupů k procesu obranného plánování, je prezentace výsledků komparativní analýzy procesů aliančního a unijního plánování. Komparativní analýza byla zaměřena na identifikaci takových poznatků, jež jsou pro NATO i EU společné a které by zároveň mohly být přínosné při řešení optimalizace procesu obranného plánování v podmínkách resortu obrany České republiky. Z tohoto pohledu je klíčovým výsledkem identifikace obsahu jednotlivých fází procesu plánování schopností, ke kterému se dopělo na základě porovnání aliančního nástroje J-DARTS a unijního procesu SAEP. Přestože NATO a EU používají odlišnou terminologii i odlišný přístup k dosažení cílového výsledku, je obsah jednotlivých fází, v obecné podobě téměř totožný. Řešení implementace poznatků z provedených analýz do národního prostředí by mělo být předmětem dalšího výzkumu.

Článek představuje souhrn analytických výstupů zaměřených na zmapování současných přístupů NATO a EU k problematice plánování schopností a jejich dopad na proces plánování na národní úrovni, které provedly národní a mezinárodní bezpečnostní a obranné instituce. Výsledky poukazují na skutečnost, že značný počet zemí NATO a členských států EU využívá přístupy k plánování schopností, které odrážejí specificky národní strategické cíle. Je třeba poznamenat, že žádná země nezavedla postupy, které by bylo možné považovat za standardizované z hlediska jednotného plánovacího procesu v rámci NATO nebo EU. Na druhé straně analýzy poukazují na skutečnost, že v krátkodobém horizontu lze jen stěží očekávat sjednocení plánovacích procesů NATO a EU. Členské země NATO a EU by nicméně měly věnovat velkou pozornost výstupům svých národních plánovacích procesů, aby splnily jednotný soubor požadavků na schopnosti, jak jsou implementovány v příslušných plánovacích procesech NATO a EU.

Proces obranného plánování v podmínkách České republiky je často spojován s aplikací procesu obranného plánování v NATO. Řada článků v odborných časopisech, ale i mnohé národní strategické dokumenty se při specifikování procesu obranného plánování odkazují na alianční přístupy, a to i přesto, že není explicitně stanoveno, že by národní proces obranného plánování měl být založen právě na principech plánování v NATO. Je pochopitelné, že jedním z cílů národního procesu obranného plánování musí být naplnění požadavků vyplývajících z ambicí Severoatlantické aliance. Nicméně otázkou je, zda k tomuto účelu je nezbytné detailně analyzovat alianční přístupy a usilovat o jejich implementaci do národních podmínek. Ambicí tohoto článku je dát odpověď na otázku, zda je zaměření pouze na alianční přístup k plánování skutečně nezbytný, a to na základě analýzy přístupů jiných členských zemí NATO, ale i EU, k procesu obranného plánování. Realizovaná analýza umožnila indikovat, do jaké míry vybrané země implementovaly do svých národních plánovacích procesů alianční i unijní principy. Výsledky analýzy poukazují na značnou rozmanitost národních plánovacích postupů, které vyplývají z odlišných zájmů jednotlivých zemí v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, ale zároveň dokládají, že těžištěm národních přístupů není zavedení aliančního procesu plánování, ale naplnění cílů, jež ze závěrů aliančního plánování vycházejí.

Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci. Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci.

Článek se zaměřuje na současné využívání logistických informařních systémů NATO v procesu obranného plánování a plánování operací NATO v oblasti logistiky. Informační podpora je poskytována prostřednictvím logistických informačních systémů NATO LOGFAS (Logistics Functional Area Services, které prostřednictvím jednotlivých softwarových nástrojů vytvářejí potřebné informační prostředí. Z důvodu zlepšení logistické informační podpory NATO paralelně připravuje modernizaci stávajícího informačního prostředí a vytváří projekty LOG FS, které by v budoucnu měly nahradit současné informační systémy, optimalizovat informační podporu, přinést nové funkce a umožnit koordinaci logistických operací v rámci integrované sítě velení a řízení NATO.

doc. Ing. Miroslav Pecina, CSc., Mgr. Roman Dufek, doc. Ing. Miroslav Cempírek, CSc.

Automatizovaná podpora plánování logistiky v podmínkách NATO
Information Support of Logistics Planning in NATO

Pecina, Miroslav, Dufek, Roman, Cempírek, Miroslav, Automatizovaná podpora plánování logistiky v podmínkách NATO, Vojenské rozhledy, 2015, roč. 24 (56), č.4, s. 95–105, ISSN 1210-3292 (tištěná verze), ISSN 2336-2995 (on-line). Dostupné z: www.vojenskerozhledy.cz

Úvod

V podmínkách NATO existují dva hlavní druhy plánovacích procesů. První je plánování vztahující se k určité misi a nazývá se plánování operací. Druhý proces se zabývá výstavbou dostatečných schopností pokrýt ambice NATO (LOA), tj. současně vést dvě hlavní operace (Major Joint Operations – MJO) a šest operací menšího rozsahu (Smaller Joint Operations – SJO). Tento dlouhodobý proces se nazývá Proces obranného plánování v NATO (NATO Defence Planning Process – NDPP). Logistický výbor NATO odborně řídí logistickou oblast obranného plánování s vojenskou podporou a expertizou poskytovanou poradním výborem pro logistické plánování (Logistics Planning Advisory Committee – LPAC). [1]

Plánování logistiky je v tomto případě jednou z disciplín obranného plánování. Musí stanovit potřebu zdrojů, sil a prostředků logistiky pořizovaných členskými státy a NATO k podpoře ambicí NATO, které jsou zahrnuty v ministerské směmici pro obranné plánování. Na tyto zdroje, síly a prostředky se mohou velitelé NATO odvolat v procesu plánování operací a vyžádat je k použití v konkrétní operaci NATO. [2]

1. Proces obranného plánování v NATO

Nový proces obranného plánování byl poprvé představen v roce 2009 s cílem poskytnout rámec pro integraci a harmonizaci národních a aliančních aktivit obranného plánování, aby bylo dosaženo stanovených cílů co nejefektivnějším způsobem.

Na summitu NATO v roce 2010 v Lisabonu byl schválen nový alianční strategický koncept, který zdůraznil přístup NATO k řešení bezpečnostních rizik v 21. století. Spolu s navazující politickou směrnicí NATO rovněž stanovil cíle pro požadované schopnosti NATO na dalších deset a více let.

Dosavadní plánovací procesy byly pro jednotlivé oblasti separované, nedostatečně podporovaly rozvoj a výstavbu schopností, chyběl holistický přístup. Ze strany států byl tlak na integraci a harmonizaci plánování schopností v nejvyšší možné míře. Toto vedlo k zásadní změně a k vytvoření současného procesu obranného plánování NATO.

NDPP je nový čtyřletý plánovací proces a představuje pět postupných kroků k definování schopností NATO potřebných ke splnění ambicí NATO, stanovení spravedlivého podílu pro jednotlivé státy, určení případných nedostatků a rovněž vytvoření prostoru pro mnohonárodní nebo kolektivní řešení nedostatků. Podobný proces je nastaven i pro partnerské státy, v něm jsou rovněž definovány logistické schopnosti, které jsou spojenci považovány za klíčové.

NDPP poskytuje pracovní rámec, ve kterém se národní a alianční aktivity mohou vzájemně harmonizovat pro dosažení odsouhlasených cílů co nejefektivnějším způsobem. Tento proces se skládá z následujících pěti kroků: [3]

• tvorba politické směrnice;
• stanovení požadavků;
• rovnoměrné rozdělení těchto požadavků mezi členské státy a stanovení cílů;
• implementace;
• revize výsledků.

2. Plánování logistiky v obranném plánování

Logistické plánování je nedílnou součástí obranného plánování prostřednictvím procesu výstavby sil a procesu plánování a hodnocení partnerství. Na této úrovni strategičtí velitelé po konzultaci s členskými státy stanoví civilní a vojenské zdroje, síly a prostředky potřebné k nasazení, udržení a stažení spojeneckých sil. Výsledná koncepce logistického zabezpečení, struktura sil logistiky a procedury musí odpovídat konkrétním silám a variantám jejich operačního použití.

Strategičtí velitelé musí zajistit včasné a řádné začlenění požadavků na síly a prostředky logistiky do procesu plánování sil tak, aby členské státy, včetně států účastnících se tohoto procesu, mohly pořídit a poskytnout tyto síly NATO pro použití v operacích vedených NATO. Pravomoci, odpovědnost a financování mnohonárodního uspořádání logistiky budou stanoveny v průběhu procesu plánování operací.

Pro podporu dlouhodobého všeobecného plánování rezerv v procesu obranného plánování jsou strategičtí velitelé odpovědní za přípravu požadavků na udržování rezerv a konzultovat je s členskými státy.

Logistické plánování zahrnuje aspekty širokého spektra plánovací činnosti. Mezi ně patří logistické standardy a pokyny, cíle rozvoje sil v oblasti logistiky, vyzbrojování a infrastruktura, koordinace logistických požadavků a plánů, plánování pohybu a dopravy, HNS a zdravotnické plánování. Poskytují společnou základnu pro plánování sil a plánování operací orgánům v NATO a v jednotlivých členských zemích.

Cíle logistického plánování jsou zaměřeny především na tři následující oblasti: [4]

• bojeschopnost a udržitelnost – schopnosti ozbrojených sil udržovat si nezbytnou úroveň bojové síly (osob, výzbroje, techniky a ostatního materiálu) po celou dobu plnění úkolů. Logistické plánování se v této oblasti zaměřuje na zajišťování techniky a dalších zařízení v dostatečném množství a kvalitě. Jedná se zejména o hlavní druhy výzbroje, munice, PHM, potravin, údržbu a opravy, dopravu a přesuny;
• plánování rezerv – představuje kritický bod v jakékoli fázi procesu obranného plánování. Týká se všech druhů rezerv. Při plánování a tvorbě rezerv je nezbytné současně posoudit jejich ekonomičnost a dostatečné množství. Plánování rezerv probíhá v úzké konzultaci se strategickými velitelstvími NATO, která za účelem koordinace vydávají každé dva roky Směrnici pro plánování zásob. Směrnice poskytuje obecný postup, nástroje a plánovací data pro kalkulaci požadavků na výši nezbytných rezerv;
• strategická pohyblivost (mobilita) – schopnost přepravovat jednotky a jejich rezervy na dlouhé vzdálenosti do prostoru činnosti (operace). Tato činnost musí být vykonávána efektivně a v dostatečně krátkém časovém údobí. Cíle výstavby sil mohou místo akvizice strategických dopravních prostředků obsahovat plány na zabezpečení strategické pohyblivosti smluvním způsobem.

Kromě napojení na plánování sil je logistické plánování také propojeno s plánováním výzbroje, využitím zdrojů, komunikačních a informačních systémů. Orgány pro plánování logistiky zpracovávají logistické požadavky na standardizaci výzbroje a techniky, zabezpečení zdroji a poskytují podklady pro hodnocení logistických aspektů souhrnu podmínek způsobilosti.

3. Informační podpora logistického obranného plánování

K podpoře procesu obranného plánování v NATO využívá řada států omezeně v rámci informačního systému NATO LOGFAS subsystém ACROSS (Allied Commands Resource Optimisation Software System).

ACROSS je informační subsystém NATO pro podporu rozhodování při plánování rezerv munice. Skládá se z databáze a čtyř modelů pro kalkulaci munice. Společná databáze LOGBASE zde slouží k ukládání informací o nákladech na kalkulovanou munici. [5] Kalkulační proces spotřeby munice je vždy realizován pomocí jednoho ze čtyř modelů:

• model pro kalkulaci munice typu země vzduch ADMEM (Air Defence Munitions Expenditure Model);
• model pro kalkulaci munice typu vzduch – země AGMEM (Air-to-Ground Munitions Expenditure Model);
• model pro kalkulaci munice typu země – země LEMEM (Land Forces Equipment and Munitions Expenditure Model);
• model pro kalkulaci munice využívané v námořnictvu MARMEM (Maritime Munitions Expenditure Model).

Jednotlivé modely používají techniku lineárního programování pro výpočet optimální skladby munice s cílem způsobit maximální poškození definovaných cílů s minimálními požadovanou úrovní nákladů na pořízení této munice.

Ve všech uvedených modelech jsou údaje strukturovány následujícím způsobem:

• úroveň použitých prostředků střelby je dána konkrétní plánovací situací;
• plánování situace obsahuje seznam cílů;
• seznam cílů se skládá z množiny předem definovaných specifických typů cílů;
• každý prostředek střelby má určené schválené náklady střelby;
• tyto náklady střelby se skládají z předem definovaných nákladů na jednotlivé typy munice;
• každý typ munice má konkrétní definovanou účinnost proti různým typům cílů.

Databáze se skládá z několika vzájemně propojených formulářů, do kterých se zapisují údaje. Databáze je nominálně hierarchická a každý model vyžaduje specifická data pro tento model. Výsledky jsou následně uvedeny jak v tabulkové formě, tak v grafické podobě. Řešení lze exportovat v případě potřeby do jiných aplikací pro další analýzu.

ADMEM je jedním z modelů subsystému ACROSS. Národním logistickým plánovačům určí příslušné úrovně rezerv munice země–vzduch a vzduch–vzduch. Jedná se o matematický optimalizační model, který využívá lineární programování s cílem maximalizovat objektivní funkci a zároveň uspokojit řadu omezení představujících složitost reálného prostředí. [5]

Zadaný seznam cílů proti prostředku střelby NATO se skládá z letadel a pozemních zařízení protivzdušné obrany. Prostředku střelby je přiřazena munice, s níž je možno určený cíl zničit. V modelu se vyskytují následující oblasti dat:

• protivník (informace a předpoklady o nasazení jeho vzdušných bojových prostředků);
• vlastní vzdušné prostředky (počty, typy letadel, výzbroj letadel, síť základen, efektivita, cena apod.);
• vlastní pozemní prostředky (počty, typy výzbroje, efektivita, cena, dostupné množství apod.);
• vlastní území (ochrana, průzkumné prostředky, rozmístění objektů, infrastruktura, prostředí – terén, atd.);
• další údaje.

AGMEM je další z modelů subsystému ACROSS určený pro kalkulaci munice typu vzduch země. Funguje obecně na stejných principech jako předcházející model ADMEM. Typy cílů jsou popsány relativními hodnotami odrážejícími jejich prioritu. Celková vzdušná mise je rozdělena do dvou období. První období (kratší) je zaměřeno na dosažení vzdušné převahy. Druhé období (delší) je zaměřeno na udržení vzdušné nadvlády. Letadlům jsou přiřazeny bojové lety a užitečný náklad potřebný na eliminaci určených cílů. V modelu se vyskytují následující oblasti dat: [5]

• cíle protivníka (ochrana, umístění, důležitost, apod.);
• vlastní vojska (ochrana, rozmístění, síla, úloha, TOA, atd.);
• vlastní letadla (typy, odolnost, dosah, nosnost, doplňování paliva za letu, přesnost zásahu, cena, apod.);
• výzbroj (efektivnost, množství, cena);
• další údaje.

LEMEM je třetím modelem subsystému ACROSS. Tento model se snaží maximálním způsobem eliminovat zadané cíle při využití minimálních nákladů, kdy však likvidace cíle je prvotním požadavkem a je zpravidla důležitější (dle nastavení uživatelských priorit) než náklady na jeho zničení. Tento model umožňuje uživateli dosáhnout vojensky přijatelného řešení v rámci daných finančních omezení. Každá kombinace munice a cíle je dána poměrem účinnosti při využití základního vybavení (výzbroje). Veškerá výzbroj je rozdělena do kategorií včetně dalších pomocných položek souvisejících se základními položkami v této kategorii. LEMEM zvažuje veškeré kombinace výzbroj – munice – cíle. [5]

Model zvažuje zejména následující údaje:

• bojiště (prostředí, pozice prostředků, doba boje, preference, finance);
• vojska protivníka (bojová sestava, stanovení rizik, kritéria zničení, další podmínky pro zničení);
• cíle (množství, odolnost);
• vlastní vojska (bojová sestava, struktura vojsk);
• vlastní výzbroj (účinnost, odolnost, mobilita, nosnost, cena, použitelnost);
• vlastní munice (účinnost, cena, množství rezerv, možnost úhrady);
• další údaje.

MARMEM je posledním z rodiny kalkulačních modelů subsystému ACROSS. Jedná se o stochastický model typu Monte Carlo a využívají ho státy, které mají námořní síly.

4. Plánování operací v NATO

S ohledem na současné bezpečnostní prostředí lze očekávat, že budoucí operace budou mnohem složitější, budou probíhat v různých prostředích a ozbrojené síly se budou rychle přizpůsobovat proměnlivému vývoji operací, počínaje operacemi vysoké intenzity, letálního způsobu vedení boje, až po vedení stabilizačních a mírových operací. Vojenské aktivity v budoucích operačních prostorech mohou probíhat současně na různých místech a v rozsahu celého spektra vojenských operací.

Pro přípravu a vedení vojenských operací je nezbytné zpracovat operační plány, které se vedou na všech úrovních vojenského velení NATO. Konkrétní úroveň velení, na které jsou plány pro určitou operaci zpracovávány, závisí na daném operačním úkolu.

V rámci Aliance se využívají dva hlavní druhy plánování operací [6]:

• předběžné plánování (pro přípravu na možná budoucí bezpečnostní rizika a vyžaduje dva různé typy plánů, SDP – stálý plán obrany a CONPLAN – plán pro nenadálé události);
• krizové plánování (jako reakce na aktuální nebo na vznikající krizi).

Aliance využívá pro plánování operací tyto základní nástroje:

• hlavní plánovací nástroje:
  • směrnice pro plánování operací ACO;
  • směrnice pro odborné plánování.

• doplňkové plánovací nástroje:
  • ŠŠ nástroje krizového řízení;
  • ŠŠ zpravodajské nástroje;
  • ŠŠ počítačové databáze strategických velitelů.

• ostatní plánovací nástroje:
  • standardní operační postupy;
  • doktrína;
  • koncepce;
  • dohody;
  • současné produkty plánování.

I když se úroveň podrobnosti bude lišit, plánování operací bude řešit následující oblasti:

• vedení operace k úspěšnému splnění strategických nebo operačních cílů;
• požadované schopnosti ozbrojených sil pro vedení operací;
• rozvinutí ozbrojených sil ve společném operačním prostoru (Joint Operational Area – JOA);
• logistické zabezpečení;
• řízení a využívání operačních informací;
• opatření pro velení a řízení (C2);
• spolupráce s civilními orgány;
• ochrana sil.

5. Plánování logistiky v rámci plánování operací

Integrální součástí procesu plánování operací je logistické plánování a je nezbytné, aby s ním probíhalo paralelně. Cílem logistického plánování v procesu plánování operací je [7]:

• definovat koncepci logistického zabezpečení, včetně organizace a struktury logistiky;
• identifikovat požadavky, nedostatky a nezbytná ujednání k podpoře sil v průběhu prováděné činnosti (operace);
• definovat požadavky na zabezpečení hostitelským státem nebo na smluvní zajištění v prostoru činnosti (operace);
• specifikovat požadavky a nezbytné uspořádání pro přemisťování ozbrojených sil včetně přípravy na odsun osob, výzbroje, techniky a materiálu z prostoru činnosti (operace).

Proces plánování operací má dvě úrovně:

• na strategické úrovni je úsilí logistického plánování zaměřeno na formulování strategického cíle v oblasti logistického zabezpečení;
• na operační úrovni je úsilí zaměřeno zejména na plánování vyčlenění sil a prostředků logistiky.

Významnou úlohu má logistické plánování zejména v následujících etapách plánování operací:

• hodnocení situace – hodnocení možností sil a prostředků logistiky a omezení v oblasti logistiky, která mohou ovlivnit plnění úkolů;
• návrh operačního konceptu – prosazení konceptů logistického zabezpečení, dopravy apod.;
• tvorba požadavků – zapracování požadavků na logistické zabezpečení a dopravu;
• plánování sil – plánování výstavby jednotek logistiky, ujednání o poskytování způsobů mnohonárodní logistického zabezpečení;
• vydání požadavku na aktivaci sil – účast na logistických plánovacích konferencích ke koordinaci logistického konceptu operace;
• vydání operačního plánu – přechod k realizaci logistických aspektů operačního plánu. Součástí logistického plánování v procesu plánování operací je plánování specifických úkolů logistiky, např. dopravy a přesunů, zabezpečení hostitelským státem, výstavby infrastruktury, finančního zabezpečení a smluvního zajištění, spolupráce s nečlenskými státy NATO a EU, ukončení operace, pooperační aktivity apod.

Základním nástrojem a metodou, pomocí kterých se koordinuje plánování a dosahuje jednotného úsilí v logistické podpoře, jsou logistické plánovací konference. Odpovědnost za jejich organizaci mají příslušná velitelství a štáby (např. strategická a regionální velitelství) a členské státy NATO.

Posloupnost logistických plánovacích konferencí zpravidla zahrnuje zahajovací a hlavní konference plánování logistiky, konference ke zhodnocení operací a logistiky, konferenci k vybalancování logistických příspěvků jednotlivých států poskytujících kontingent vojsk (Troop Contributing Nations – TCNs) a závěrečnou konferenci plánování logistiky. Výsledkem logistických plánovacích konferencí je stanovení struktury logistického velení a řízení, optimálního způsobu logistického zabezpečení, harmonizace logistických plánů na všech úrovních velení a řízení a způsobu řešení logistických nedostatků a problémů.

6. Informační podpora plánování operací v oblasti logistiky

Pro automatizovanou podporu procesu plánování operací v oblasti logistiky se v NATO využívá projekt LOGFAS, konkrétně jeho následující moduly:

• GeoMan (Geographical Data Management Module);
• LDM (LOGFAS Data Management Module);
• SPM (Sustainment Planning Module);
• ADAMS (Allied Deployment and Movements System);
• CORSOM (Coalition Reception, Staging and Onward Movement).

Pro ověření a simulaci naplánovaného logistického zabezpečení je určen modul:

• SDM (Supply Distribution Module).

Po zahájení mnohonárodní operace se v rámci operativního řízení logistického zabezpečení používá modul EVE (Effective Visual Execution).

GeoMan je softwarová aplikace, která poskytuje „mapovací – zobrazovací“ a další související geografické služby. Do prostoru bojiště jsou integrovány národní prvky s rozdílnou zkušeností, pocházející z různého prostředí, které se liší velikostí i úrovní sofistikovanosti. [8] Velitel musí mít přehled o podřízených silách v etapách:

• sestavování národních prvků;
• strategického přesunu;
• procesu RSOM.

GeoMan umožňuje zobrazení bojových sestav a jejich vybavení v průběhu těchto etap přímo při identifikaci přepravního prostředku a s podporou dalších prvků (satelity, další elektronická zařízení, např. elektronické brány apod.) bez nutnosti opustit grafické rozhraní.

Cílem GeoMan je:

• poskytovat komplexní zobrazovací funkce k plánování a operativnímu řízení přemisťování a přeprav;
• být centrálním přístupovým bodem pro správu geografických informací v rámci skupiny LOGFAS nástrojů.

Aplikace GeoMan může být použita pro:

• nastavení a zobrazení mapy;
• nastavení a zobrazení mapové vrstvy;
• nastavení lokace (ex: přístavy, letiště, RSOM lokace apod.);
• definice zařízení infrastruktury (ex: lůžka, rampy, mosty, letištní plochy apod.);
• tvorbu silniční, železniční či jiné sítě.

GeoMan je samostatná aplikace, ale může být také použit jako komponenta v jiných aplikacích. Větší část funkcí GeoMan je přímo k dispozici v subsystémech ADAMS, CORSOM, EVE a SDM.

LDM je základním modulem systému LOGFAS pro řízení dat negeografického charakteru. Obvyklým způsobem využití tohoto modulu při plánování operací je následující postup [9]:

1. Vytvoření položek (Items).

• Pro vytvoření jednotek a následně úkolového uskupení je nutno definovat veškeré vyskytující se položky, tyto popsat a přidělit jim potřebné kódy;
• Položky jsou rozděleny do čtyř základních typů, tj. výzbroj a technika, komodity, osoby a ostatní položky. V průběhu plánovacího procesu mohou být tyto následně začleňovány do pátého typu položky, tzv. balíčku pro potřeby přepravy do prostoru operace.
• Každá položka má přiděleno mimo svůj název a země původu i jedinečný rozlišovací kód NIC (národní identifikační kód) a pro určení své operační použitelnosti potom kód RIC (kód položky podléhající ohlašovací povinnosti). Položky mohou mít přidělen i kód NSN (katalogové číslo NATO).

2. Vytvoření jednotek (Forces).

• Každé jednotce je přidělen jedinečný kód skládající se z třímístného označení státu a identifikační zkratky jednotky, např. „CZE61.mpr“;
• Jednotce jsou následně přiděleny další atributy: národní a anglický název, typ jednotky, její stálá dislokace, stupeň velení, taktická značka, její naplněnost a vycvičenost, další potřebné vlastnosti dle jejího operačního použití;
• V poslední fázi jsou jednotce přiděleny položky z hlediska jejich sortimentu a množství.

3. Vytvoření úkolového uskupení (Force Organization Holdings – FOH).

• FOH jsou tvořeny strukturou jednotek (Forces) a jejich holdingu;
• FOH je dále přidělen jedinečný identifikační kód, stupeň utajení a atributy použití jednotlivých Forces v rámci mnohonárodní sestavy.

4. Vytvoření specifické zásobovací organizační struktury úkolového uskupení (Force Resupply Profile – FRP).

• Jedná se v podstatě o tzv. logistickou podřízenost jednotek v rámci úkolového uskupení (např. zásobování PHM a municí, zabezpečení nesamostatných jednotek stravou apod.);
• FRP se vytváří zvlášť pro každé majetkové uskupení;
• FRP tvoří základ pro tzv. zásobovací distribuční řetězec.

5. Vytvoření či přijetí plánu operace.

• Plán operace je možno importovat od nadřízeného velitelství, či jej vytvořit společně se SOR (Statement of Requirements) dle zadaných požadavků;
• Obdobných způsobem je potom možno importovat či vytvořit tzv. národní seznam dispozic (NDL – National Disposition List).

SPM je primárně určen pro plánování operací logistického zabezpečení jednotek v mnohonárodní operaci. Obecně je možno využít tento modul zejména pro následující typy kalkulací [10]:

• plánování dlouhodobých rezerv;
• plánování logistického zabezpečení jednotek v operaci;
• analýza udržitelnosti logistických zdrojů v operaci.

SPM využívá pro kalkulaci rezerv tzv. DOS (Day of Supply). Tyto rozděluje na SDOS (Standard DOS) a CDOS (Combat DOS). Obecný postup výpočtu denního objemu spotřeby (DOS) je následující:

• v rámci úkolového uskupení jsou definováni všichni spotřebitelé;
• do scénáře operace jsou přiřazeny spotřební normy a přiřazeny modifikační faktory (kvalitativní a kvantitativní);
• pro každého spotřebitele jsou vyhledány spotřební normy;
• pokud jsou použity modifikační faktory (definované ve scénáři), jsou vybrány tyto faktory;
• pokud spotřebovávají rozliční spotřebitelé v jednotce stejnou komoditu a spotřební norma pro tuto komoditu je vyjádřena ve stejných měrných jednotkách, je použit součet těchto spotřebních norem, aby byla zjištěna celková spotřeba pro jednotku (jiný celek);
• spotřební norma je vyjádřena v určitých jednotkách na den. Seznam těchto komodit a jejich denních spotřeb je požadovaný DOS pro jednotku;
• v případě, že jsou při kalkulaci použity scénáře a modifikační faktory, jedná se o CDOS, v opačném případě je výsledkem SDOS.

ADAMS je spojenecký systém pro plánování přesunů a rozvinování vojsk [11]:

• aplikace k plánování, vyhodnocování a simulaci dopravních činností (strategických přesunů) při zabezpečování mnohonárodních operací;
• analytický nástroj, který se používá k získání odhadu časové osy nasazení a možných kritických míst;
• výstupem je podrobný plán rozvinutí (DDP) – soubor dat obsahující co, kde, kdy a jak se má přemísťovat;
• umožňuje slučovat národní DDP a koordinovat je, aby vyhovovaly cílům operace.

Jednotlivé státy vytváří své národní podrobné plány rozvinutí založené na spojeneckém dispozičním seznamu (ADL) a identifikovatelných omezeních a zahrnují v nich:

• soubor ozbrojených sil;
• časový průběh;
• komunikační síť;
• způsoby přepravy;
• stanovení přepravních položek;
• přijetí a následný přesun (RSOM).

Národní podrobné plány rozvinutí jsou pak, bez rozporů, sloučeny Spojeneckým střediskem koordinace přesunů (AMCC) do mnohonárodního detailního plánu rozmístění.

CORSOM je modul určený k plánování, sladění a sledování procesních činností RSOM během nasazení [12]:

• detailní plánování a koordinace pozemních přesunů a vojenských přeprav z vykládacích míst do míst konečného určení jednotek;
• umožňuje sledovat proudy vozidel, nabízí seřazování proudů a potřebné kapacity k plánování vojenských přeprav, dále možnost směrování přesunů, výběr alternativních cest, variantní analýzy kapacit a hodnocení vlivů jednotlivých variant.

Prvotním zdrojem informací pro plánování procesu RSOM pomocí tohoto modulu je podrobný plán rozvinutí, který byl zpracován v modulu ADAMS. Modul CORSOM mimo jiné umožňuje i podrobnou simulaci naplánovaných procesů RSOM a na základě zjištěných výsledků dokáže nabídnout i vlastní návrh řešení krizové situace.

Závěr

Odpovídající síťové informační prostředí a dostatečné nástroje jsou nezbytným předpokladem ke zlepšení logistické efektivity v současném operačním prostředí, které se vyznačuje častými změnami a potřebou komplexního zabezpečení mnohonárodních sil v nepřátelském prostředí, které poskytuje minimální lokální zdroje.

V současné době probíhají práce na tvorbě nového logistického informačního prostředí, LOG FS (Logistics Functional Services), které nahradí stávající LOGFAS. Je nezbytné, aby LOG FS poskytnulo funkce potřebné k velení a řízení všech složek logistických komponentů, včetně poskytování logistických informací do společného operačního přehledu (COP – Common Operational Picture). Naplněním této funkcionality LOG FS dosáhne plné operační schopnosti.

Od prostředí LOG FS se očekává, že v maximální míře využije stávající prostředky a schopnosti (například funkcionality LOGFAS), poskytne další funkce zahrnující požadavky, které nejsou v současné době podporovány, zlepší celkovou integraci, poskytne interoperabilní řešení při využití nových technologií a zlepší životní cyklus hospodárnosti nákladů, zejména tím, že odstraní duplikace a centralizuje společné funkce. Toto nové prostředí LOG FS bude vytvářeno na základě LOGBIDS (Logistics Intelligence and Support Services), jako součást schváleného balíčku schopností (CP – Capability Package). Tento balíček schopností (CP 9C0103 “Functional Services for Logistics C2“) schválila Severoatlantická rada (NAC) 29. června 2007. Schválení zahrnulo projekty 42 a 43 (fáze konsolidace a výstavby). Projekty 44 a 46 (fáze vývoje a evoluce) budou schváleny jako další krok.

NATO současně provádí komplexní revizi aliančních balíčků schopností a projektů, s cílem zjistit jejich platnost v současném bezpečnostním prostředí a jejich relevanci vzhledem k procesu obranného plánování NATO, a tím umožnit postupné přidělování zdrojů a poskytnout pragmatický přístup k jejich naplnění.

{slider Poznámky k textu|closed}

Poznámky k textu

[1] NATO Logistics Handbook, s. 61, upravený překlad.

[2] MC 319/2, s.9.

[3] PO(2009)0042. Outline Model for a NATO Defence Planning Process.

[4] Pub-41-00-02. Vojenská logistika, s. 86, upraveno.

[5] Projektová dokumentace LOGFAS – ACROSS.

[6] MO ČR. Plánování operací v NATO podle principů spojenecké společné doktríny pro plánování operací AJP-5.

[7] Pub-41-00-02. Vojenská logistika, s. 87–88, upraveno.

[8] Projektová dokumentace LOGFAS – Geographical Data Management Module.

[9] Projektová dokumentace LOGFAS – LOGFAS Data Management Module.

[10] Projektová dokumentace LOGFAS – Sustainment Planning Module.

[11] Projektová dokumentace LOGFAS – Allied Deployment and Movements System.

[12] Projektová dokumentace LOGFAS – Coalition Reception, Staging and Onward Movement.

Celý článek →Celý článek →

Článek se zaměřuje na současné využívání logistických informařních systémů NATO v procesu obranného plánování a plánování operací NATO v oblasti logistiky. Informační podpora je poskytována prostřednictvím logistických informačních systémů NATO LOGFAS (Logistics Functional Area Services, které prostřednictvím jednotlivých softwarových nástrojů vytvářejí potřebné informační prostředí. Z důvodu zlepšení logistické informační podpory NATO paralelně připravuje modernizaci stávajícího informačního prostředí a vytváří projekty LOG FS, které by v budoucnu měly nahradit současné informační systémy, optimalizovat informační podporu, přinést nové funkce a umožnit koordinaci logistických operací v rámci integrované sítě velení a řízení NATO.

doc. Ing. Miroslav Pecina, CSc., Mgr. Roman Dufek, doc. Ing. Miroslav Cempírek, CSc.

Automatizovaná podpora plánování logistiky v podmínkách NATO
Information Support of Logistics Planning in NATO

Pecina, Miroslav, Dufek, Roman, Cempírek, Miroslav, Automatizovaná podpora plánování logistiky v podmínkách NATO, Vojenské rozhledy, 2015, roč. 24 (56), č.4, s. 95–105, ISSN 1210-3292 (tištěná verze), ISSN 2336-2995 (on-line). Dostupné z: www.vojenskerozhledy.cz

Celý článek →

Článek se zaměřuje na současné využívání logistických informařních systémů NATO v procesu obranného plánování a plánování operací NATO v oblasti logistiky. Informační podpora je poskytována prostřednictvím logistických informačních systémů NATO LOGFAS (Logistics Functional Area Services, které prostřednictvím jednotlivých softwarových nástrojů vytvářejí potřebné informační prostředí. Z důvodu zlepšení logistické informační podpory NATO paralelně připravuje modernizaci stávajícího informačního prostředí a vytváří projekty LOG FS, které by v budoucnu měly nahradit současné informační systémy, optimalizovat informační podporu, přinést nové funkce a umožnit koordinaci logistických operací v rámci integrované sítě velení a řízení NATO.

doc. Ing. Miroslav Pecina, CSc., Mgr. Roman Dufek, doc. Ing. Miroslav Cempírek, CSc.

Automatizovaná podpora plánování logistiky v podmínkách NATO
Information Support of Logistics Planning in NATO

Pecina, Miroslav, Dufek, Roman, Cempírek, Miroslav, Automatizovaná podpora plánování logistiky v podmínkách NATO, Vojenské rozhledy, 2015, roč. 24 (56), č.4, s. 95–105, ISSN 1210-3292 (tištěná verze), ISSN 2336-2995 (on-line). Dostupné z: www.vojenskerozhledy.cz

Celý článek →

V březnu 2007 vydalo alianční Strategické velitelství pro transformaci (ACT - Allied Command Transformation) studii „Future Security Environment (FSE)", která popisuje, jak by mohlo nejpravděpodobněji vypadat bezpečnostní prostředí ve světě do roku 2025. Na základě tohoto dokumentu pak mezinárodní vojenský štáb NATO vyvodí důsledky pro budoucí plánování sil Aliance. Následující příspěvek přináší hlavní teze studie FSE a tematicky navazuje na stať „Strategická vize transformace NATO", uveřejněnou ve VR 1/2005, kterou svým způsobem aktualizuje. Cílem článku je seznámit odbornou vojenskou veřejnost s tím, jaké budou podle NATO hlavní rysy světové bezpečnosti ve střednědobé perspektivě.

Článek pojednává o tzv. evropských bojových uskupeních (EU BG), jejich cílech, požadovaných schopnostech a možném použití. Poukazuje na zapojení ČR do těchto struktur a na právní stránku použití EU BG. V neposlední řadě se také zmiňuje o vztahu EU BG a NATO.

Budoucí bezpečnostní prostředí do roku 2035 a poté bude pravděpodobně stále složitější a bude pro vojenské síly NATO přinášet výzvy i příležitosti. Z analýzy budoucího bezpečnostního prostředí vyplývá, že ozbrojené síly budou pravděpodobně čelit výzvám, které se mohou rozvíjet s exponenciálním zrychlením a stále složitějším způsobem. Na základě budoucího směřování trendů lze identifikovat dvanáct pravděpodobných případů nestability, které by mohly dosáhnout mezí vyžadujících použití vojenských sil aliance, a to: zbraně hromadného ničení či s hromadným účinkem, konvenční válku, eskalaci použití síly, hybridní válku, nekonvenční válku / terorismus, narušení globální sféry, kritický útok na infrastrukturu, kybernetický útok, narušení státní správy, ohrožení civilního obyvatelstva, pandemické choroby a přírodní či člověkem způsobené katastrofy. Existuje však také mnoho příležitostí, které mohou ozbrojené síly NATO v budoucnosti využít, například budování a posilování vztahů, řešení nově vznikajících problémů, využití inovativních technologií a myšlenek k zachování vojenské výhody a porozumění lidských aspektů konfliktu s možností je ovlivnit. K zachování operační výhody dnes i v budoucnosti se společné síly NATO a jejich partneři budou muset neustále vyvíjet, přizpůsobovat a inovovat, aby vylepšili svoji schopnost společně komplexně působit ve všech doménách a komunikovat a zajistit politicko-vojenské cíle Aliance.

Článek se zaměřuje na zodpovězení otázky, do jaké míry se změnila německá zahraniční a bezpečnostní politika na základě mise ISAF v Afghánistánu, zejména pokud jde o nasazení vojenských sil v zahraničí. Autor článku identifikuje a analyzuje důsledky dané německými zkušenostmi z Afghánistánu a jejich vliv na současné a budoucí nasazování německých ozbrojených sil v zahraničí. Jaký dopad měl například letecký útok nařízený německým velitelem NATO v Kundúzu 4. září 2009, který byl spojen s velkým počtem afghánských civilních obětí? Pozornost je věnována německé strategické kultuře „civilní mocnosti“ a otázce, zda Německo stále naplňuje charakteristické rysy spojené s tímto teoretickým konceptem. Autor ověřuje tuto domněnku pomocí konceptu teorie rolí, který pomáhá porozumění chování Německa na mezinárodní úrovni.

Článek se zabývá otázkou důvěry Turecka v USA jako jeho nejdůležitějšího spojence v NATO. Terénním výzkumem s využitím polostrukturovaných rozhovorů s tureckými akademiky a experty na mezinárodní vztahy byly identifikovány tři hlavní oblasti nedůvěry Turecka v USA – kyperská otázka, americká podpora PYD/YPG v Sýrii a americká intervence do turecké politiky. Výsledky výzkumu prezentované kauzální sítí ukazují, že hlavní příčinou turecké nedůvěry vůči USA jsou faktory vedoucí k fenoménu strachu z opuštění. Ten způsobuje zvýšenou potřebu Turecka po nezávislosti na strategických partnerech, a následné zvýšení uplatnění balanční politiky. Studie dochází k závěru, že jedním z hlavních důvodů současného tureckého postoje k NATO je potřeba zajištění si vlastní bezpečnosti, přičemž tato potřeba pramení z nedůvěry Turecka k USA.

V současnosti má řešení krizí komplexnější charakter. Buď přímo, nebo nepřímo působí v prostoru krizí mimo NATO řada dalších mezinárodních a nevládních organizací. Navíc některé státy, byť jsou členy některé z přítomných mezinárodních organizací, působí ve stejném prostoru nezávisle.

Na posledním summitu představitelů členských států NATO v Rize bylo zkonstatováno, že čistě vojenské aktivity nemohou vyřešit krizi nebo nouzovou situaci komplexně. Proto v závěrečné deklaraci představitelé členských států NATO stanovili, že NATO musí zlepšit praktickou spolupráci s ostatními aktéry (dále NNAs) [1] a být schopné přispět do tzv.comprehensive approach. Pod tímto pojmem je chápáno společné úsilí všech aktérů (mezinárodního společenství) podílejících se na řešení krize v daném prostoru.

Tento přístup ovlivní současný způsob vedení vojenských aktivit. V praxi to bude znamenat, že vojenští velitelé a jejich štáby budou muset v procesu plánování, vedení a hodnocení vojenských aktivit vzít v úvahu jejich dopady na ostatní oblasti řešení krize. Zejména půjde o ekonomickou a sociální oblast a lze předpokládat dopady i na diplomatické úsilí.

Reakcí na uvedené závěry bylo představení koncepce Effect Based Approach to Operations (EBAO) [2] strategickými veliteli NATO, SACEUR a SACT [3]. Cílem EBAO je vytvořit takové mechanismy, které umožní plánovat, vést a hodnotit vojenské aktivity z hlediska účinku.

Od počátku devadesátých let minulého století působily kontingenty Armády České republiky v mnoha zahraničních misích a v mezinárodních sestavách koaličních vojsk. Geografické zabezpečení těchto kontingentů a misí je důležitou součástí vojensko-odborné působnosti geografické služby AČR (GeoSl AČR). Velmi zajímavý popis této širší veřejnosti více méně neznámé aktivity AČR podává následující přípěvek.

Vývoj bezpečnostního prostředí v posledních dvou letech znamenal pro Evropu otevření zásadních bezpečnostních otázek, jako je reforma architektury NATO v reakci na novou ruskou vanturistickou politiku nebo složité hledání evropského řešení zesílené migrace, která je zatěžkávací zkouškou jak pro národní schopnosti, tak pro vzájemnou solidaritu. Přestože země Visegrádu nemají vždy identické zájmy, ukazuje V4, že může skrze spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti hrát nezanedbatelnou roli při reakci na tento vývoj. Ta je důležitá především pro udržení zájmu Polska jako jejího neformálního lídra. Změna vlády v Polsku znamená další zatěžkávací zkoušku pro koordinaci pozic V4 před plánovaným varšavským summitem NATO
v roce 2016. Neúspěch této snahy by mohl vyústit v orientaci Polska na alternativní formáty spolupráce, ve kterých existuje podobnější hodnocení hrozby z východu, a upozadění alianční agendy v rámci Visegrádu. Úlohou českého předsednictví je proto praktický pokrok v již probíhajících projektech

Informace obsahuje problematiku týkající se nestrategických jaderných zbraní a principů jejich nejvýznamnějších aspektů. Zvažuje možnosti měnících se zásad NATO v použití nestrategických zbraní v kontextu vývoje po 11. září a hodnotí jejich budoucí roli v rámci obrany Evropy. Konstatuje se zde, že budoucnost nestrategických jaderných zbraní Aliance je zpochybňována. Tato nejistota je podmíněna různými faktory: jsou to byrokratické pohledy a napětí ve Spojených státech, ruské úsilí národní diplomacie volající po změnách vládnutí evropských zemí a dále požadavky na aktualizaci strategie NATO.

V současném období lze zaznamenat znatelný pokrok ve společném úsilí NATO a EU při řešení bezpečnostních otázek. Užší spolupráci mezi oběma organizacemi nastartovala paradoxně až ekonomická krize v kombinaci s nárůstem nebezpečí vzniku ozbrojených konfliktů, zvláště pak na území evropského kontinentu. Zcela logicky tato situace vyústila v závěr, že zajištění komplementarity mezi NATO a EU se stává existenční nutností a pouze provázání unijní a alianční bezpečnostní a obranné politiky může přinést žádoucí efekt při udržování globální i lokální bezpečnostní stability.

Od přijetí visegrádské deklarace o spolupráci České a Slovenské federativní republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě k evropské integraci se stala ústředním bodem jejich spolupráce při vytváření podmínek pro vstup středoevropských států do NATO a rozšiřování této organizace. Vstup Slovenské republiky do NATO nebyl samozřejmostí a otázka členství v NATO stále do značné míry slovenskou společnost polarizuje. Analýza výzkumů uskutečněných v rámci projektu Transatlantické trendy (Transatlantic Trends) ukazuje klesající podporu NATO ve zkoumaných evropských zemích. Autor příspěvku analyzuje získaná data ve vztahu ke Slovensku a z analyzovaných trendů vyvozuje potřebu zintenzivnit veřejnou diskuzi o smyslu členství v NATO, o problémech jeho transformace, rozšiřování a působení NATO jako významného globálního aktéra mezinárodních vztahů.

V příspěvku jsou hodnoceny vybrané aspekty vývoje armády v procesu adaptace na změny globálního bezpečnostního prostředí a celospolečenské přeměny v zemi po sametové revoluci v listopadu 1989. Především se jedná o změny ve velitelské struktuře a struktuře sil, změny v oblasti organizace, hlavních vnitřních procesů (plánování a alokace zdrojů, akvizice, výcviku), početního vývoje personálu a modernizace. Autor posuzuje tyto přeměny z pohledu přijímaných strategických a koncepčních dokumentů, které tento proces zásadním způsobem determinovaly a zamýšlí se nad některými příčinami jejich úspěchů a případných selhání.

Vznik nového světa probíhá na pozadí často vzájemně protikladných politických a ekonomických procesů globalizace, což s sebou přináší i mnohé hrozby a rizika. Následující text proto analyzuje širší souvislosti světového vývoje, jeho politickou, ekonomickou, sociální a bezpečnostní dimenzi.

V souvislosti s odezvou na rozpadající se bývalý Sovětský svaz a zakrátko po prvních indiciích rozkladu komunistického bloku iniciovali spojenci v NATO proces adaptace na vývoj geopolitického a geostrategického prostředí. V přechodném období se Aliance zaměřila na přizpůsobení novému vývoji jak s ohledem na předefinování hlavních cílů, tak i prostředků jejich dosažení. Tyto změny se projevily v revizích Strategické koncepce Aliance z roku 1991 a 1999. Mezi jinými systémy jde i letectvo DCA, které je schopno plnit současně úkoly jak s konvenční, tak i jadernou municí, což přispívá věrohodnějšímu odstrašování.

„Nepříznivé trendy vývoje v nestabilních regionech na periferii euroatlantického prostoru a v jeho okolí představují natolik významnou bezpečnostní hrozbu, že podíl ČR na její eliminaci se nemůže zužovat pouze na poskytování ekonomické a humanitární pomoci a diplomatické aktivity. V souladu s jedním ze základních principů Bezpečnostní strategie ČR, kterým je cestou aktivního zapojení mimo území ČR preventivně předejít možnosti přímého ohrožení území ČR, se proto budou ozbrojené síly ČR nadále zapojovat do mírových a humanitárních operací v euroatlantickém prostoru a jeho bezprostředním okolí." „Účast AČR v operacích mimo území České republiky se stává jednou z nejvýznamnějších a současně nejnákladnějších činností z hlediska finančních, materiálových a lidských zdrojů a organizačních nároků.

Nejvyššími prioritami NATO jsou zásadní, globální problémy celosvětové bezpečnosti. Mezi takové dnes patří i mise ISAF (International Security Assistance Force in Afghanistan). Právě tam se ověřují bojové postupy, a také se rodí nové bojové metody.

Název Polská armáda (polsky Wojsko Polskie, zkratka WP) se užívá již od 19. století. Je to armáda s dlouholetou tradicí, od r. 1999 je součástí spojeneckých sil NATO. Polské ozbrojené síly se mj. podílely na invazi do Iráku v r. 2003, účastní se mezinárodních mírových misí UNDOF, UNIFIL, SFOR, AFOR and KFOR. Polská armáda se skládá asi ze 140 tisíc aktivně sloužících vojáků, k nimž je ovšem třeba připočíst 450 tisíc příslušníků záloh. Je tvořena jak vojáky základní služby, jež slouží devět měsíců, tak vojáky z povolání. V roce 2006 představovali profesionální vojáci 60 % celkového počtu příslušníků armády, plně profesionální armáda má vzniknout nejpozději do roku 2012.

Koncept modulárních sil se zdá být ideálním řešením pro aktuální dilema: jak vytvořit jeden soubor sil pro širokou škálu vojenských operací. Avšak koncept modulárních jednotek má i svá omezení. Článek vysvětluje, jak modulární struktura sil podporuje flexibilitu a proč následně přináší zvýšený požadavek na počet podpůrných jednotek. Z tohoto důvodu nelze modulární armádu vybudovat bez masivních investic do schopností podpory. Koncepce modularity zahrnuje riziko, že nedostatek podpůrných jednotek výrazně omezí připravenost sil pro rozsáhlou konvenční válku. Autor předkládá čtyři doporučení pro aplikaci konceptu modularity na národní úrovni pro usnadnění formování aliančních sil.

Po několika letech snižování obranného rozpočtu České republiky dochází k opačnému vývoji a Ministerstvo obrany začíná hospodařit s vyšším rozpočtem, který chce využít zejména pro budování schopností Armády České republiky. AČR se již několik let aktivně zapojuje do procesu mnohonárodních sdílení schopností NATO. Mezi dřívější aktivity, jako je Smart Defence nebo Connected Forces Initiative, se v posledním období zařazuje také iniciativa Framework Nations Concept. Článek analyzuje celkový rámec této iniciativy, směřování a vývoj tohoto konceptu. Z komplexního hodnocení řešené problematiky následně vychází návrh principů, postupů a doporučení resortu ministerstva obrany pro sdílení a rozvoj schopností Armády České republiky v rámci iniciativy Framework Nations Concept.

Článek se v úvodu věnuje objasnění místa a úlohy protipovstaleckého boje v současných vojenských operacích. Dále se zabývá principy protipovstaleckého boje a jejich porovnáním v některých vyspělých armádách NATO a AČR. Cílem je tedy poukázat na některé poznatky a principy, které by se měly změnit v doktrínách a které by měly být zapracovány do přípravy vojsk AČR. Výsledkem komparativní analýzy a porovnáním jednotlivých principů s vlastními zkušenostmi autora z mise v Afghánistánu jsou uvedená doporučení pro výcvik a přípravu jednotek před vlastním nasazením do místa operace. Zavedení navrhovaných opatření v přípravě jednotek AČR může vést ke zlepšení účinnosti protipovstaleckého boje ve vojenských operacích.

Článek se zabývá důvody zájmu NATO o energetickou bezpečnost a hlavními úkoly, které Aliance v této souvislosti plní. Zvláštní pozornost věnuje energetické závislosti evropských členských států Aliance, zvyšování strategického přehledu o energetické bezpečnosti, ochraně kritické energetické infrastruktury, včetně bezpečnosti námořních přepravních tras a zvyšování energetické účinnosti v ozbrojených silách. Autor rozebírá implementaci problematiky energetické bezpečnosti do hlavních činností Aliance, vzdělávání a výcvik v oblasti energetické bezpečnosti, spolupráci s partnerskými zeměmi, mezinárodními organizacemi a privátním sektorem.

NRF jsou vojenské síly nové generace, složené z technologicky vyspělých, flexibilních, nasaditelných, interoperabilních a udržitelných sil, které zahrnují prvky pozemních, vzdušných a námořních sil, a jež jsou připraveny rychle se přemístit tam, kde je jich zapotřebí, s cílem odstrašit, narušit, znemožnit a odrazit jakýkoliv útok vedený proti členským státům NATO, včetně útoků teroristických. [1]

Obranné výdaje jsou hojně diskutovaným tématem, v současné geopolitické situaci dvojnásob. Klíčovou roli v celkových obranných výdajích pak hrají výdaje na „výzbroj“. Jejich povaha je ale výrazně kumulativní a dává tedy smysl sledovat jejich kumulativní výši za delší období. Cílem tohoto článku je tedy nabídnout (i) exploratorní analýzu kumulativních výzbrojních výdajů států NATO mezi lety 2014-2023 a (ii) ověřit pomocí vícenásobné regrese do jaké míry jsou tyto výdaje (přepočtené na vojáka) primárně taženy vyspělostí ekonomiky, podílem výdajů na obranu z HDP, či tím, kolik z obranných výdajů jde právě na výzbroj. Výsledky ukazují, že výkonnost ekonomiky je zdaleka nejsilnějším prediktorem.

Referendum o odtržení Skotska od Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jež se konalo v září letošního roku, nedopadlo pro skotské separatistické snahy úspěšně. Skotští nacionalisté mimo jiné plánovali poměrně velkoryse financované ozbrojené síly. Pětimilionový národ měl v případě získání nezávislosti ročně vynakládat podle propočtů skotské vlády na armádu ekvivalent 2,5 miliardy liber, tedy zhruba dvojnásobek toho, co Česká republika! Během deseti let po případném odtržení měly být vybudovány ozbrojené síly o počtu 15 tisíc mužů a žen a pěti tisíc rezervistů. Právě o tomto poměrně neznámém rozměru skotské nezávislosti pojednává následující příspěvek.

Obranné strategie malých států NATO představují důležitý zdroj informací o obranné politice. Definice “malého státu” je však nejasná a její zpřesnění představuje první část článku. Ve druhé části pak text srovnává Obranné strategie deseti vybraných malých států NATO z pohledu hrozeb, budoucích vojenských schopností, procesu tvorby dokumentů, úrovně detailu a úrovně, na které je dokument schvalován. Přehledné seřazení těchto poznatků pak potenciálně může sloužit jako vhodný základ a inspirace při tvorbě obranných strategií menších států.

Článek má za cíl upozornit na nebezpečí dlouhodobého podceňování potřeby zdokonalovat obranyschopnost ČR před současnými a budoucími bezpečnostními hrozbami. Autoři předkládají návrhy, kam nasměrovat úsilí k reálnému zvýšení schopnosti rezortu obrany naplnit literu zákonů, řešících obranu státu. V první části po stručné úvodní analýze popisují varianty společné obrany se zdůvodněním potřeby řešit souběžně
složité úkoly na teritoriu v národní odpovědnosti. Ve druhé části nastiňují hlavní myšlenky teorie „operace k obraně teritoria“, která v současné Doktríně Armády České republiky chybí, a na základě které by měla být Armáda České republiky (dále AČR) k obraně státu připravována. Ve třetí části se autoři zabývají možnou alternativou uplatnění principu kolektivní obrany prostřednictvím vybudovaných mnohonárodních společných sil, nezávislých na národních armádách, které by byly v nadnárodní odpovědnosti koalice členských států k plnění jak úkolů k obraně teritoria členských států, tak i expedičních operací k řešení krizí.

Článek pojednává o EBAO, které je ve skutečnosti integrací vojenských a civilních zdrojů a koordinací postupů s cílem dosáhnout požadovaného efektu. Jde o promyšlenou a komplexní aplikaci různých aliančních nástrojů v kombinaci s praktickou spoluprací s ostatními účastníky (včetně jejich schopností) k vytvoření efektivních potřeb k dosažení plánovaných cílů a požadovaného konečného stavu definovaného Aliancí.

Cílem článku je připomenout myšlenky válečných (vojenských) stratégů o způsobu vedení vojenských operací v době studené války a představit problematiku operačně manévrujících skupin. Jejich použití představovalo nové koncepční pojetí útočných operací, vedených vysoce mobilními uskupeními vojsk Varšavské smlouvy v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na základě analýzy a komparace historických pramenů je zde předložen soubor informací a poznatků ze sféry vojenského umění a rovněž poskytnut komplexnější pohled na taktické, operační a strategické souvislosti vedení útočných operací na evropském bojišti. Jejich dopady měly zásadní význam i pro způsob přípravy vojsk a vzdělávání vojenských důstojníků v bývalém režimu.

Cílem článku je připomenout myšlenky válečných (vojenských) stratégů o způsobu vedení vojenských operací v době studené války a představit problematiku operačně manévrujících skupin. Jejich použití představovalo nové koncepční pojetí útočných operací, vedených vysoce mobilními uskupeními vojsk Varšavské smlouvy v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na základě analýzy a komparace historických pramenů je zde předložen soubor informací a poznatků ze sféry vojenského umění a rovněž poskytnut komplexnější pohled na taktické, operační a strategické souvislosti vedení útočných operací na evropském bojišti. Jejich dopady měly zásadní význam i pro způsob přípravy vojsk a vzdělávání vojenských důstojníků v bývalém režimu.

Tato studie podává souhrnný přehled o tvorbě mezinárodní bezpečnostní architektury a její činnosti v podobě jejich dvou hlavních pilířů, tj. Organizace spojených národů a Severoatlantické aliance v regionu Blízkého a Středního východu. V rámci mezinárodních bezpečnostních vztahů se jedná o region velmi nestabilní a konfliktní, kdy tato nestabilita trvá prakticky od založení státu Izrael v roce 1948. Globální OSN, její celková činnost a význam, zejména humanitární a mírotvorná činnost nejen pro oblast Blízkého a Středního východu, je velice přínosná, a to po celé období studené války až do současnosti. NATO jako bezpečnostní organizace patří mezi významné světové aktéry ovlivňující současné mezinárodní bezpečnostní vztahy. Obě tyto organizace svoji činností představují zásadní prostředek k zajištění světového míru a bezpečnosti.

V extrémně dynamickém vývoji, jakým například byly listopadové události roku 1989, si rychle uvědomujeme nastávající změny. Ale jak tomu je v celkem stabilním vývoji, v jisté evoluci, i když občas prožíváme nějakou tu lépe či o trochu hůře překonatelnou krizi? Za dekádu let po rozpadu bipolarity, ke konci století a tisíciletí, byla Evropa, a tím i do značné míry ostatní svět, na převážně dobré cestě vypořádat se s dědictvím studené války. Nyní máme za sebou další dekádu. Návrat do roku 1999 nám umožňuje lépe si představit, co se vlastně za tu dobu stalo, jak se svět za tu dobu stal složitější a bezpečnostní zvláště po 11. září 2001 vzrostly.

Příspěvek definuje konceptuální pojmy aparátu mírových operací. V článku je stručně vysvětlen vývoj a historie mírových operací, dále se zabývá nociální formou základních termínů a rozčleněním operací NATO na podporu míru do šesti základních typů. Samostatná část článku popisuje vymezení mírových operací v doktrinálních dokumentech Armády České republiky.
Mírové operace jsou ve své podstatě dynamickou a náročnou činností. Vedle rozšiřování politických a vojenských ambicí se v současném turbulentním světě zvyšuje i jejich intenzita a komplexnost. To je i důvod, proč je zapotřebí tuto problematiku neustále přibližovat i široké veřejnosti z různých pohledů, což je hlavním posláním tohoto článku.

Článek pojednává o použití experimentu ve vojenství v kontextu zkvalitnění procesu obranného plánování. Chápání pojmu experiment v aliančním prostředí spočívá v jeho orientaci na oblast rozvoje schopností. Článek je uveden terminologií spojenou s návrhem, provedením a vyhodnocením experimentu s využitím principu 5W. Stěžejní část článku pojednává o experimentech provedených v prostředí NATO a na národních úrovních ve Francii, Německu, Itálii a USA. V závěru je doložen hlavní důvod použití experimentu a to snížení nejistoty rozhodování v komplexním prostředí.

Ochrana civilního obyvatelstva před Kaddáfího režimem, to byl jasný mandát OSN pro vojenskou intervenci v Libyi v roce 2011. Nejen nový přístup k vedení boje s terorismem po 11. září 2001, ale i nutná změna přístupů k vedení bojových operací koaličních jednotek, jak ukázal právě ozbrojený konflikt v Libyi, si nevyhnutelně vyžádaly i nový pohled na pojetí a na přístup k procesu targetingu jako procesu výběru a stanovení priority cílů a odpovídající reakce na ně v souladu s operačními požadavky a schopnostmi jednotek, synchronizaci jednotek NATO, a to především s ohledem na kolaterální škody s dopadem na ochranu civilního obyvatelstva. A právě operace Unified Protector je toho jasným příkladem.

Investice do společné infrastruktury NATO představují významnou oblast spolupráce mezi členskými státy Severoatlantické aliance a jsou základním pilířem plánování jejich společné obrany. Za účelem organizace a koordinace tohoto významného úkolu disponuje NATO Programem bezpečnostních (obranných) investic NATO (NSIP - NATO Security and Investment Programme), který Alianci slouží k zabezpečení nezbytných zdrojů k pokrytí investic tohoto typu. Cílem článku je popsat fungování programuNSIP, vymezit jeho moderní historii, ohodnotit současný stav jeho užívání členskými státy a zformulovat návrhy opatření, které by v budoucnu umožnily ČR lépe využívat společné zdroje tohoto programu.

Provinční rekonstrukční týmy (PRTs - Provincial Reconstruction Teams) jsou relativně novým pojmem a prvkem v koaličních operacích. Tyto týmy operují v Afghánistánu od konce roku 2002. Hodnocení jejich práce je velmi složité a ne zcela jednoznačné. Následující článek si klade za cíl uvést nejširší vojenskou veřejnost do problematiky PRT, seznámit ji s hlavními principy práce těchto týmů v různých podmínkách: bezpečnostních, národnostních, ekonomických atd. Zároveň chce poukázat na základní problémy, které provázely jejich vznik a působení v zemích, které již s jejich výstavbou a prací mají svoje zkušenosti.

V létě 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskou federací. Vyvolala celosvětovou pozornost a mnoho úvah na téma dalšího vývoje mezinárodních bezpečnostních vztahů. Dnes ještě není znám přesný konečný stav lidí, kteří byli zabiti přímo v bojové činnosti. Nakolik ale obě strany tvrdí, že jejich ztráty přesáhly počet jednoho tisíce, pak se podle zavedených mezinárodních kritérií jednalo skutečně o válku, nikoli pouze o ozbrojený konflikt (do tisíce mrtvých během jednoho roku bojů). Proto se v celém následujícím textu používá výraz „válka", i když byla ve srovnání s jinými velice krátká a rychlá.

Hlavním cílem tohoto článku je snaha pojednat o problematice sdílení zpravo­dajských informací v rámci takzvaného principu „potřeba sdílet – need to share" a zdůraznit odlišnosti tohoto současného trendu, který měl nahradit princip sdílení informací „potřeba vědět – need to know". Úvodní část je s ohledem na současné globální bezpečnostní hrozby věnována rozměru současného národního a nadná­rodního zájmu ve zpravodajské oblasti, na který navazuje v další části samotná problematika sdílení zpravodajských informací dle principu „potřeba sdílet". Cílem další části je provedení obecného rozboru sdílení zpravodajských informací v rámci organizace NATO a Evropské unie. Do této časti je zakomponován také popis možného sdílení informací charakteru SIGINT získaných národním taktic­kým prvkem začleněným do struktury úkolových uskupení v soudobých operacích. Závěrečná část shrnuje podstatu zhodnocení sdílení zpravodajských informací a nastiňuje určitou predikci dalšího vývoje v této oblasti.

Předmětem článku je návrh tvorby národní databáze požadavků na vojenské schopnosti a návaznost na soustavu referenčních jednotek k porovnání stavu schopností u jednotek stávající organizační struktury ozbrojených sil České republiky. Výsledky dosavadních analýz vedou k závěru, že jako základ pro realizaci národní databáze schopností lze využít dokument Bi-SC Agreed Capability Codes and Capability Statements, který představuje jednotný soubor požadavků na schopnosti NATO i EU. Transformace uvedeného aliančního dokumentu do národního prostředí umožňuje získat ucelený rámec schopností, kterými musí jednotky ozbrojených sil disponovat k naplnění stanovených operačních úkolů, ať už se jedná o úkoly plněné v rámci národního či mnohonárodního úkolového uskupení a lze je využít ji pro další tvorbu mechanismu k hodnocení stavu schopností jednotek ozbrojených sil.

Transatlantické společenství, které vzešlo z NATO, se projevilo v krizích jako mnohem odolnější, než mnozí věřili. Avšak tím není zodpovězena otázka, zda je NATO připraveno také pro budoucnost. Jeho dosavadní úspěšná existence není zárukou, že tomu tak bude v budoucnosti. NATO se vždy dokázalo přizpůsobit novým výzvám, a to se nezměnilo ani dnes.

Poslední dekáda minulého století s sebou přinesla zásadní politické, ekonomické, sociální a další změny především v zemích střední a východní Evropy. Do 21. století vstoupily státy rozšiřující se Severoatlantické aliance nikoli s jedním, jasně definovaným nepřítelem, ale proti celé nepřátelské koalici, která není omezena žádnými konkrétními hranicemi ani konvencemi - hovoříme o tzv. asymetrickém válčišti. Proběhlé zásadní změny vyvolaly potřebu uvažovat o dalším rozvoji ozbrojených sil ve 21. století.

Zásadné zmeny v bezpečnostnom prostredí, ktoré nasledovali po odstránení bipolarity sveta, pri-niesli okrem nesporných pozitív aj negatíva, ktoré sa čoraz viac prejavujú v podobe rôznych asy-metrických bezpečnostných hrozbách. Dynamický vývoj a procesy globalizácie, spoločenskej mo-dernizácie, politickej liberalizácie a vedecko-technického rozvoja, ale tiež neriešenie globálnych problémov ľudstva a pretrvávajúca celosvetová hospodárska kríza vygenerovali mnohé negatívne sprievodné javy. Medzi najvýznamnejšie organizácie medzinárodného krízového manažmentu, ktoré sú schopné adekvátne reagovať na vzniknuté krízové situácie a realizovať nevyhnutné opatrenia spolu s Organizáciou spojených národov, Európskou úniou a Organizáciou pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe patrí i Organizácia Severoatlantickej zmluvy (NATO). Pre plnenie úloh medzinárodného krízového manažmentu využíva NATO Sily rýchlej reakcie (NRF - NATO Response Force).

Predložený článok približuje priority slovenskej a nemeckej bezpečnostnej a zahraničnej politiky s dôrazom na ich úlohu v NATO a pri formovaní spoločnej európskej bezpečnostnej a obrannej politiky. Cieľom článku je zhodnotiť potenciál a možnosti intenzívnejšej kooperácie medzi Slovenskom a Nemeckom v obrannej a bezpečnostnej oblasti tak v transatlantických, ako aj európskych štruktúrach. Článok skúma, do akej miery nové projekty a iniciatívy NATO a EÚ, medzi ktoré možno zaradiť spoločné nasadenie v out of area misiách, formovanie bojových skupín, koncept Framework Nations alebo novo zahájený projekt Stálej štruktúrovanej spolupráce (PESCO), rozširujú priestor pre spoluprácu Nemecka a Slovenska a možnosti pre oba štáty aktívnejšie sa angažovať v procese prehlbovania európskej obrannej politiky a zabezpečovania európskej a medzinárodnej bezpečnosti i stability.

Příspěvek se zabývá problematikou sociálního zabezpečení vojáků vybraných armád států NATO. První část příspěvku popisuje jednotlivé systémy sociálního zabezpečení vojáků ČR, SR, Německa, Francie, Polska a Maďarska. Druhá část příspěvku je věnována následné komparaci těchto systémů. Pro lepší srovnání jsou v článku opakována některá fakta o výsluhových záležitostech vojáků AČR, jež byla již jednou uveřejněna ve VR 2/2002.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

Společné financování NATO již 65 let slouží k financování společných potřeb Aliance a významně tak přispívá k posilování její akceschopnosti, soudržnosti a solidarity. Zejména v období posledních několika let byla schválena a ve většině případů i implementována řada reformních opatření s cílem účelnějšího, hospodárnějšího, efektivnějšího a transparentnějšího vynakládání společných zdrojů Aliance a zavedení moderního finančního managementu. Společné financování tak je živým a funkčním systémem. Prostor pro další zlepšení však samozřejmě nadále existuje. Ambicí příspěvku je popsat úlohu společného financování NATO, jeho základní parametry a nástroje, jak se postupně vyvíjelo, a aktuální a budoucí výzvy. 

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Příspěvek představuje multikriteriální analýzu (MCA) jako jeden z velmi užitečných analytických nástrojů a metod, jež pomáhají spojeneckým politickým činitelům a vojenským stratégům přehodnotit novou roli a poslání Aliance v Africe jako jižním sousedovi NATO a EU, který má velké možnosti pozitivně či negativně ovlivnit evropskou a euroatlantickou bezpečnost. Cílem příspěvku je tedy pomocí MCA zdůraznit význam Afriky pro geopolitiku NATO a to, co by měly členské státy podniknout, aby se zapojily do konkurenčního závodu ve zbrojení a přítomnosti v severoafrickém a sahelském regionu proti rostoucím ruským a čínským ekonomickým a vojenským zájmům.

V rámci procesu adaptace Severoatlantické Aliance na výzvy vnitřního i vnějšího prostředí prochází tato organizace téměř permanentní transformací. Lisabonský summit v roce 2010 představuje další významný mezník tohoto procesu spojený s realizací významných strukturálních reforem, jejichž smyslem je posílení funkčnosti aliančních struktur při zajištění hospodárnějšího způsobu prováděných činností. Cílem příspěvku je představit rámec aliančních strukturálních reforem a jejich očekávané cíle, zhodnotit míru jejich naplnění a identifikovat zkušenosti, které mohou přispět k vytváření nejlepší praxe při provádění strukturálních změn komplexních organizací.

Bývalí důstojníci z proti sobě stojících táborů vyprávějí svoje verze událostí, jež jsou důležité pro pochopení naší nepříliš dávné historie. „Paralelní historický projekt NATO a Varšavského paktu" se při studiu studené války se pokouší zachytit historii obou aliancí, které proti sobě po desetiletí stály na evropském kontinentu. Byly shromážděny, analyzovány a interpretovány dříve tajné dokumenty jednotlivých vlád. Jako dnes skoro vše, tyto dokumenty byly zveřejněny a jsou dostupné na internetu, www.isn.ethz.ch/php/index.htm.

MG (ret) Neal Creighton, US Army, LTC (ret.) Roger Cirillo, US Army
Článek byl uveřejněn v č. 7/2006 časopisu Army/-nas

Problémy které dominovaly agendě NATO ještě ve druhé polovině 90. let a pak na konci 20. a počátku 21. století, se dnes pohybují zdánlivě na druhé koleji. Jsou stále důležité, ale již nejsou prioritou. Bezpečnost se překvapivě rychle přesunula k jiným tematickým okruhům. S tím souvisí poznatek, že způsob, jak poznat sám sebe a bezpečnostní prostředí, se zatím změnil jen velmi málo. Obtížnějším se stalo chápání hrozeb. Tuto skutečnost potvrdil i summit NATO v Rize. Především měl přinést odpověď na to, zda-li je NATO schopné přenést svou statickou obrannou roli z bezpečnostně stabilního transatlantického světa do oblastí, odkud tomuto světu hrozí nebezpečí.

Přestože Severoatlantická aliance byla od svého založení koncipována jako dobrovolné sdružení suverénních a rovných států, úloha Spojených států jako prvního člena mezi rovnými byla vždy neoddiskutovatelná. Pro Evropany patřilo k hlavním smyslům Aliance udržet aktivní zapojení USA v evropských záležitostech, na druhou stranu NATO bylo pro Spojené státy vojenskopolitickým prostředkem v regionu klíčovém pro jejich zahraničně-politické zájmy. Není proto divu, že alianční projekt byl formován v první řadě podle Washingtonu a nikdy proti jeho vůli. A nejinak tomu bylo i s transformací Aliance po konci studené války, kdy západoevropští spojenci projevovali často značnou neochotu přizpůsobovat se novým okolnostem.

Alianční organizace pro výzkum a technologie – RTO (Research and Technology Organization) zastřešuje šest technických panelů. [1] Panel systémových analýz a studií – SAS (System Analysis and Studies) má ve svém portfoliu dlouhodobou vědeckou studii (LTSS - Long Term Scientific Study) Joint Operations 2030 (JO2030), která byla uskutečňována po dobu tří let na žádost tzv. konference ředitelů národního vyzbrojování CNAD (Conference of National Armaments Directors). Co studie přinese, jaké předběžné poznatky vyplývají z účasti v tomto projektu, k jakým podnětům studie vybízí v podmínkách rezortu obrany, to je tématem tohoto článku. Cílem je přiblížit metodologii studie a objasnit proces jejího zpracování. Článek má informativní charakter a shrnuje některé předběžné poznatky a doporučení.

Cílem článku je: charakterizovat některé aspekty spojené s tvorbou doktríny „Použití pozemních sil v operacích" z pohledu zpracovatelů za ženijní vojsko; uvést požadavky na rozsah a obsah textu doktríny vyplývající z dosažené úrovně poznání základních aliančních dokumentů zabývajících se ženijní problematikou, jako jsou např. MC 0560, AJP-3-12(A), ATP-52(B), včetně názvosloví; vyvolat diskuzi v rámci odborné veřejnosti AČR k otázkám, které v této souvislosti vystupují do popředí, jsou nejen pro ženijní vojsko aktuální a na které je nutné hledat odpovědi, dohodnout se na způsobu jejich řešení, obsahu, rozsahu a formě zapracování do textu doktríny.

Vzdušné síly hraji v ozbrojených konfliktech významnou roli. Bylo tomu tak i v operacích Odyssey Dawn a Unified Protector v Libyi v roce 2011. Právě při těchto operacích se naplno ukázala závislost evropských států na amerických vzdušných kapacitách. Po roce 2011 dochází k přesunu americké pozornosti do Asie. Článek se zabývá zhodnocením vývoje evropských vzdušných sil od roku 2011 do roku 2021 v kontextu přesunu americké pozornosti Asie. V článku je využit dataset pro porovnání počtů letounů v letech 2011 a 2021. Z výzkumu vyplývá, že evropské státy udržuji flotilu bojových letounů okolo 2000 kusů, zatímco v porovnání s rokem 2011 klesly počty v kategoriích letounů ISR ze 183 na 122 kusů a počet vzdušných tankerů ze 70 na 67 kusů. Naopak počty bezpilotních prostředků kategorie MALE se zdvojnásobily ze 45 na 91 kusů. V kontextu amerického přesunu do Asie je však tento vývoj nedostačující a evropské státy jsou stále závislé na americké podpoře.