obranna politika

Příspěvek se zabývá výzvami pro obrannou politiku a strategii ČR a předkládá doporučení pro udržení relevantnosti a dlouhodobé zdrojové udržitelnosti jejích ozbrojených sil. Předkládané návrhy vychází mimo jiné i z průběhu diskuze a výstupů z mezinárodní konference s názvem Obrana a strategie , pořádané Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně ve dnech 15.–16. června 2015.

Příspěvek se zabývá výzvami pro obrannou politiku a strategii ČR a předkládá doporučení pro udržení relevantnosti a dlouhodobé zdrojové udržitelnosti jejích ozbrojených sil. Předkládané návrhy vychází mimo jiné i z průběhu diskuze a výstupů z mezinárodní konference s názvem Obrana a strategie , pořádané Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně ve dnech 15.–16. června 2015.

Tento text se zaměřuje na český obranný průmysl a jeho roli v obranné politice České republiky. Základním cílem článku je krátké představení možností českého obraného průmyslu, přičemž hlavní zaměření vede ke zjištění, zda a jakým způsobem je schopen pokrýt poptávku po základní výzbroji a výstroji. Zkoumány jsou základní položky, které jsou potřeba pro bojeschopnost vojáků v poli a zároveň schopnost je vyvinout, vyrobit a distribuovat na českém území.

Tento text se zaměřuje na český obranný průmysl a jeho roli v obranné politice České republiky. Základním cílem článku je krátké představení možností českého obraného průmyslu, přičemž hlavní zaměření vede ke zjištění, zda a jakým způsobem je schopen pokrýt poptávku po základní výzbroji a výstroji. Zkoumány jsou základní položky, které jsou potřeba pro bojeschopnost vojáků v poli a zároveň schopnost je vyvinout, vyrobit a distribuovat na českém území.

Tento text se zaměřuje na český obranný průmysl a jeho roli v obranné politice České republiky. Základním cílem článku je krátké představení možností českého obraného průmyslu, přičemž hlavní zaměření vede ke zjištění, zda a jakým způsobem je schopen pokrýt poptávku po základní výzbroji a výstroji. Zkoumány jsou základní položky, které jsou potřeba pro bojeschopnost vojáků v poli a zároveň schopnost je vyvinout, vyrobit a distribuovat na českém území.

Výzkum popsaný v tomto dokumentu se uskutečnil v rámci výzkumného projektu Strategické alternativy (STRATAL) v rámci Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně, v České republice. Hlavním cílem tohoto příspěvku je zhodnotit vývoj české obranné politiky od léta 2016. Hlavními impulsy pro českou obrannou politiku byly summit NATO ve Varšavě, nová evropská Globální strategie, včetně záměru posílit spolupráci v oblasti obrany mezi členskými státy EU, a struktura dynamiky našeho bezpečnostního prostředí. Autoři analyzovali klíčové hnací síly změn a opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti s cílem vyhodnotit celkovou účinnost obranné politiky. Na závěr autoři nabízejí několik doporučení s cílem zvýšit reakceschopnost a připravenost českého obranného systému a ozbrojených sil v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu.

Téma protiraketové obrany je dnes velice živé a mohlo by se zdát, že tento projekt stojí na současné administrativě prezidenta George W. Bushe a zároveň i padá. Je docela možné, že nová administrativa v Bílém domě odsune současný projekt na vedlejší kolej, přesto si je vhodné uvědomit, že vytváření systému americké protiraketové obrany má hluboké kořeny. Ačkoli její realizace je i nyní z technických důvodů možná jen ve velmi omezené míře, již velmi krátce po druhé světové válce se protiraketová obrana stala tématem strategického uvažování.

Článok analyzuje opodstatnenosť začlenenia manažovania obchodu so zbraňami a vojenským materiálom do rámca vojenskej diplomacie, ktorá je definovaná ako súbor diplomatických aktivít, vykonávaných predstaviteľmi rezortu obrany, ktoré sú zamerané primárne na realizáciu vojensko-bezpečnostných záujmov štátu. Výsledkom tejto analýzy je konštatovanie, že manažovanie obchodu so zbraňami patrí do rámca vojenskej diplomacie, pretože štát pri realizácii tohto typu diplomatických aktivít sleduje spravidla najmä vojensko-bezpečnostné záujmy. Článok taktiež skúma relevantnosť angažovania sa vojenských diplomatov, ako osobitnej kategórie diplomatických zástupcov štátu, v oblasti manažovania obchodu so zbraňami a vojenským materiálom.

Výzkum popsaný v tomto příspěvku se uskutečnil v rámci institucionálního výzkumného záměru Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany, Česká republika, jehož název je strategické alternativy (STRATAL). Příspěvek analyzuje vývoj české obranné politiky od roku 2017 do poloviny roku 2018. Autoři hodnotí klíčové hnací síly změn ve vnějším prostředí (bezpečnostní hrozby, strategickou autonomii EU, transatlantickou vazbu). Ve druhém kroku posuzují opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti v reakci na tyto hybné síly a vyzdvihují některá rizika související s účinnou tvorbou a realizací obranné politiky.    

Článek doporučuje některé přístupy pro posílení institucionálního rámce analytické podpory za účelem zvýšení důvěryhodnosti řízení obrany. Doporučení jsou výsledkem výzkumu, který byl proveden Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany (CBVSS) v rámci dlouhodobého záměru rozvoje organizace s názvem Strategické alternativy (STRATAL). Výzkum byl zaměřen na organizační uspořádání funkce analytické podpory v rámci celkového organizačního uspořádání ministerstev obrany několika vybraných zemí (Kanada, Norsko a Švédsko) a v rámci organizační struktury NATO (v tomto případě byla pozornost zaměřena především na analytickou podporu obranného plánování). Analytická podpora rozhodování v otázkách obrany má v těchto zemích obdobně jako v rámci NATO silnou tradici. U těchto zemí sahá tato tradice již do období druhé světové války a způsob pojímání této podpůrné nicméně velmi důležité funkce řízení je vysoce inspirativní pro posílení důvěryhodnosti celého procesu řízení obrany státu i v podmínkách ČR.

Cílem příspěvku je obohatit odbornou diskuzi o budoucí podobě AČR a navazuje na předcházející výzkumné a publikační aktivity příslušníků Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany (CBVSS). Ve své první části provádí historickou exkurzi do roku 2012 a osvětluje důvody, které tehdejší velení AČR vedly k zahájení prací na Koncepci výstavby AČR (KVAČR). Krátce popisuje provázanost a hierarchii jednotlivých koncepčních a strategických dokumentů, postup prací na nich a sumarizuje argumenty podporující potřebnost KVAČRu jako takového. V další části přináší možné metodologické přístupy ke zpracování tohoto dokumentu výstavby AČR s využitím metody 9S včetně praktický příkladů, přečísluje základní strategická východiska a priority v jednotlivých etapách ohraničených léty 2020 a 2025 jako nezbytnou podmínku pro formulování strategie vedoucí k dosažení cílového stavu. Součástí dokumentu je i krátká exkurze do oblasti dlouhodobého plánování po hlavních oblastech schopností s využitím jejich popisu po funkčních oblastech DOTMLPFI, včetně příkladu použití této metodologie při přípravě projektů programového financování. Článkem formulovaná doporučení jsou postavena na nejlepších zkušenostech autorů s přípravou dokumentů obdobného typu v letech 2003–2013, doporučeních expertů ze širší bezpečnostní komunity ČR i doporučeních Aliance. Jako taková byla kompletně předána k využití zpracovatelům KVAČR na úrovni GŠ AČR v průběhu let 2013–2014.

Referendum o odtržení Skotska od Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jež se konalo v září letošního roku, nedopadlo pro skotské separatistické snahy úspěšně. Skotští nacionalisté mimo jiné plánovali poměrně velkoryse financované ozbrojené síly. Pětimilionový národ měl v případě získání nezávislosti ročně vynakládat podle propočtů skotské vlády na armádu ekvivalent 2,5 miliardy liber, tedy zhruba dvojnásobek toho, co Česká republika! Během deseti let po případném odtržení měly být vybudovány ozbrojené síly o počtu 15 tisíc mužů a žen a pěti tisíc rezervistů. Právě o tomto poměrně neznámém rozměru skotské nezávislosti pojednává následující příspěvek.

Článek má za cíl upozornit na nebezpečí dlouhodobého podceňování potřeby zdokonalovat obranyschopnost ČR před současnými a budoucími bezpečnostními hrozbami. Autoři předkládají návrhy, kam nasměrovat úsilí k reálnému zvýšení schopnosti rezortu obrany naplnit literu zákonů, řešících obranu státu. V první části po stručné úvodní analýze popisují varianty společné obrany se zdůvodněním potřeby řešit souběžně
složité úkoly na teritoriu v národní odpovědnosti. Ve druhé části nastiňují hlavní myšlenky teorie „operace k obraně teritoria“, která v současné Doktríně Armády České republiky chybí, a na základě které by měla být Armáda České republiky (dále AČR) k obraně státu připravována. Ve třetí části se autoři zabývají možnou alternativou uplatnění principu kolektivní obrany prostřednictvím vybudovaných mnohonárodních společných sil, nezávislých na národních armádách, které by byly v nadnárodní odpovědnosti koalice členských států k plnění jak úkolů k obraně teritoria členských států, tak i expedičních operací k řešení krizí.

Na základě metody obsahové analýzy, tato studie analyzuje vůbec první publikovanou bezpečnostní strategii Izraelských obranných sil, která byla zveřejněna v roce 2015. Hlavním cílem textu je nejen představit okolnosti vzniku a diskutovat hlavní cíle tohoto strategického bezpečnostního dokumentu, ale také nastínit širší geopolitický kontext, z něhož vzešel. Autoři argumentují, že dokument akcentoval především dvě oblasti – použití síly a budování kapacit izraelské armády. Mimo jiné publikování strategie mělo plnit také odstrašující efekt. V závěru autoři srovnávají plán Gideon a na něj navazující plán Tnufa a poukazují na značný význam, který má při implementaci takového dokumentu konsenzus politických a vojenských elit, a také se zamýšlejí nad tím, jaké poučení a inspiraci lze z tohoto případu čerpat v našem geografickém prostoru v průběhu procesu formulování či reformulování strategických bezpečnostních dokumentů.

Vláda České republiky schválila usnesením ze dne 10. prosince 2003 č. 1254 novelizovanou Bezpečnostní strategii České republiky. Ta se stala základním východiskem pro vypracování nové Vojenské strategie České republiky. Aktuální Vojenskou strategii České republiky schválila vláda usnesením ze dne 9. června 2004 č. 578. V závěru Vojenské strategie České republiky se předpokládá, že její případná novelizace bude zahájena v závislosti na zásadních politických, koncepčních a strategických změnách v oblasti bezpečnosti a obrany České republiky.

 Článek hodnotí koncepční rámec pro formulování české obranné politiky z hlediska rychlé změny bezpečnostního prostředí po anexi Krymu ze strany Ruska v březnu 2014 a v souvislosti s rostoucí nestabilitou na středním východě a v severní Africe. Příspěvek posuzuje rozhodující opatření přijatá na politické, vojenské, administrativní, ekonomické a společenské úrovně, za účelem hodnocení efektivnosti české obranné politiky. Autoři nabízejí několik zásadních doporučení pro zvýšení akceschopnosti a připravenosti českého obranného systému a ozbrojených sil jako jedné z jeho nejvýznamnějších složek, a to jak v krátkodobé, tak i dlouhodobé perspektivě.

Společná bezpečnostní a obranná politika (CSDP), na jejímž základě EU buduje svoji obrannou identitu, je širokospektrální. Zaměřuje se nejen na obrannou složku CSDP, ale i na související oblasti jako obranný průmysl a trh, obranný výzkum a vývoj, a s tím korespondující legislativu a různé politické a finanční nástroje na jejich podporu. To na straně jedné brání snadnému ohraničení problematiky evropské obrany. Na straně druhé to odráží robustnost přístupu EU k evropské obraně a ochotu mobilizovat všechny dostupné zdroje. Článek přibližuje genezi evropské obrany, jejich hlavních milníků, aktérů, souvisejících procesů, pravidel, a klíčových nástrojů, které jsou dnes z podstatné části soustředěny pod hlavičkou CSDP. Aktuální otázky evropské obrany včetně scénářů jejího možného budoucího vývoje mají v textu také své místo, stejně jako příspěvek České republiky.

Společná bezpečnostní a obranná politika (CSDP), na jejímž základě EU buduje svoji obrannou identitu, je širokospektrální. Zaměřuje se nejen na obrannou složku CSDP, ale i na související oblasti jako obranný průmysl a trh, obranný výzkum a vývoj, a s tím korespondující legislativu a různé politické a finanční nástroje na jejich podporu. To na straně jedné brání snadnému ohraničení problematiky evropské obrany. Na straně druhé to odráží robustnost přístupu EU k evropské obraně a ochotu mobilizovat všechny dostupné zdroje. Článek přibližuje genezi evropské obrany, jejich hlavních milníků, aktérů, souvisejících procesů, pravidel, a klíčových nástrojů, které jsou dnes z podstatné části soustředěny pod hlavičkou CSDP. Aktuální otázky evropské obrany včetně scénářů jejího možného budoucího vývoje mají v textu také své místo, stejně jako příspěvek České republiky.

Vznik Stálé strukturované spolupráce (PESCO) v obraně v roce 2017 je jednou z nejdůležitějších Evropských iniciativ posledních let usilující o zvýšení efektivity řešení bezpečnostních problémů a větší integraci obranné spolupráce v rámci EU. Článek přibližuje genezi PESCO a vysvětluje jeho fungování včetně právního rámce, cílů, úlohy hlavních aktérů a dynamiky celého procesu. Jeho smyslem je ukázat rozsah a sílu přísnějších závazků, které členské státy přijaly k posílení evropské obrany pod hlavičkou Společné obranné a bezpečnostní politiky.

 Strategie a strategická kultura ve svém důsledku ovlivňují každodenní život vojáků a vojenských jednotek, jejich bojovou přípravu a v případě válek i jejich osudy stejně jako osudy civilního obyvatelstva. Strategická kultura každého státu má svoji národní, mezinárodní i historickou dimenzi. Některé státy se během svých dějin prošly obdobími militarismu, a proto se článek zabývá i vysvětlení jeho kritérií. Článek vyúsťuje v rozbor velice dramatického vývoje strategické kultury USA během prvních deseti let 21. století a vysvětluje podstatu zásadních změn a jejich mezinárodní význam.

Obsahem článku je rámcové vymezení cílů a nástrojů hospodářské politiky v systému ekonomického zabezpečení obrany. Po objasnění logických souvislostí a určujících principů v uvedeném systému se autorka pokusila zodpovědět otázku optimalizace procesů ekonomického zabezpečení obrany v návaznosti na obrannou průmyslovou politiku státu. Poukazuje zde rovněž na možná úskalí související s případným zaváděním těchto přístupů a metod do praxe rezortu obrany.

Před dvaceti lety jsme se nejen „navrátili do Evropy", ale také začali usilovat o své místo v transatlantickém společenství, které pro nás symbolizovalo především členství v Severoatlantické alianci. Z časového hlediska se nám to podařilo za poměrně krátkou dobu deseti let. S odstupem dalších deseti let se ale zdá, že jsme v březnu 1999 vlastně vstupovali do ještě svým způsobem „starého NATO" omlazeného o tři středoevropské členy. Jeho skutečný přerod začal až záhy po našem vstupu vojenskou operací v Jugoslávii, která fakticky odstartovala kaskádu změn v postavení, cílech a úkolech této nejsilnější vojenskopolitické organizace ve světě.

Přestože Severoatlantická aliance byla od svého založení koncipována jako dobrovolné sdružení suverénních a rovných států, úloha Spojených států jako prvního člena mezi rovnými byla vždy neoddiskutovatelná. Pro Evropany patřilo k hlavním smyslům Aliance udržet aktivní zapojení USA v evropských záležitostech, na druhou stranu NATO bylo pro Spojené státy vojenskopolitickým prostředkem v regionu klíčovém pro jejich zahraničně-politické zájmy. Není proto divu, že alianční projekt byl formován v první řadě podle Washingtonu a nikdy proti jeho vůli. A nejinak tomu bylo i s transformací Aliance po konci studené války, kdy západoevropští spojenci projevovali často značnou neochotu přizpůsobovat se novým okolnostem.

Z historického hlediska ve výstavbě a rozvinování naší armády probíhá přelom. Ten spočívá ve změně filozofie zajištění bezpečnosti a obrany naší republiky, ze které vycházejí i principy výstavby naší armády. 1. 1. 2005 se zahájila výstavba armády na profesionální bázi. Tzn., že s vojenským řemeslem, tedy schopnostem ovládat zbraně a bojovou techniku a vést bojovou činnost na taktické a operační úrovni, se seznamují, učí se mu a zdokonalují se v něm jen dobrovolníci.