ozbrojene sily cr

Před časem nás v tomto časopise upoutal článek Mgr. Antonína Konráda „Quo vadis, vojenská tělovýchovo". Po delší době se v armádním periodiku objevil příspěvek, zabývající se problematikou tělesné výchovy v AČR, jako uceleným systémem. Článek zaujal nejen ojedinělostí publikace o vojenské tělovýchově v posledním období, ale zejména svým kritickým postojem k jejímu současnému stavu v otázkách koncepce, legislativy a dalšímu směřování. Kromě prezentace některých osobností z minulého období armádní tělovýchovy naznačil i řadu problémů, vyskytujících se v oblasti tělesné výchovy v AČR.

Článek pojednává o tzv. evropských bojových uskupeních (EU BG), jejich cílech, požadovaných schopnostech a možném použití. Poukazuje na zapojení ČR do těchto struktur a na právní stránku použití EU BG. V neposlední řadě se také zmiňuje o vztahu EU BG a NATO.

Autor článku se zamýšlí nad možnými změnami v poslání a úkolech Armády České republiky, které dedukuje z dlouhodobých trendů vývoje bezpečnostního prostředí. Předkládané teze vycházejí z předpokladu dominující role USA ve světě, i když existují názory, že realizace tzv. preemptivní strategie Spojené státy oslabuje jak finančně, tak pokud jde o lidské zdroje, což by zpětně mohlo jejich vedoucí roli ve světě ohrozit. Funkčnost či nefunkčnost preemptivní strategie je tématem na samostatný článek, právě tak jako aktuální novinová témata, jako např. jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova. Kosovo je sice problém, ale v dlouhodobém výhledu je jeho význam marginální. Mimo rámec úvah o jsou i možné vnitřní komplikace, např. nesouhlas části obyvatelstva s expedičním charakterem čs. ozbrojených sil či nákupem nových zbraňových systémů. Rozbor této problematiky patří spíše do oblasti vnitropolitických analýz.

V roce 1990 se očekávalo, že Československá armáda by mohla být kolem roku 2005 plně profesionální. Tato očekávání nakonec naplnila Armáda České republiky jako následnická instituce zaniklé federativní Československé armády. Profesionalizace českých ozbrojených sil započatá před 15 roky byla dokončena.

Vývoj ozbrojených sil ČR prošel od roku 1993 mnohými zvraty i řadou nových počátků. Vždy to měly být počátky lepší cesty, na jejímž konci měla být vyšší kvalita, odpovídající vnějším i vnitřním požadavkům a podmínkám. Nepopíratelnou skutečností je fakt, že za posledních třináct let vývoje bezpečnostní a obranné politiky ČR došlo k tolika dramatickým změnám, že jen stěží najdeme historické srovnání. Vznik samostatné AČR po rozdělení Československa, vypořádání se s dědictvím Varšavské smlouvy, řešení obrany ČR bez účasti spojenců, zapojení do mnohonárodních operací, vstup do NATO a postupné vypořádání se s deklarovanými závazky, reforma ozbrojených sil, později upravená na nový zdrojový rámec, zrušení vojenské základní služby a přechod na profesionální armádu – to jsou jen ty hlavní mezníky. Cílem příspěvku není hodnocení nedávné historie, byť je to potřebné, ale především úvahy o budoucnosti.

Jsou témata, která se zdají být na první pohled uzavřená, a kdyby skutečně byla, jak si například můžeme myslet po zrušení vojenské základní služby o ukončení služby civilní jako o rozhodnutí ve své době strategickém, je třeba jejich význam a důsledky alespoň retrospektivně zhodnotit a odvodit z nich poučení. Ale jde skutečně už jen o historický fenomén? Není možný za jistých okolností její návrat, když právní povinnost vojenské základní služby zůstala?

(Bohuslav Pernica, Fenomén civilní služby: nezabíjet pro stát, přesto sloužit národu. Univerzita obrany v Brně, 2007, 144 stran.)

Otázka efektivnosti systému sociálního zabezpečení hraje velice důležitou roli. S ohledem na pravděpodobnost výskytu rizika při výkonu služebního poměru by se mělo na služební poměr vojáků včetně jeho zabezpečení právě takto nahlížet. Předpokladem je nejen dobrá personální práce představující výběr vojáků a jejich postup v kariéře, ale zejména jejich hmotné zabezpečení v průběhu i po skončení služebního poměru. Je proto na místě, aby se profesionálním vojákům poskytlo takové zabezpečení, které by jednak odpovídalo nárokům a riziku výkonu tohoto povolání, které by odpovídalo úrovni obvyklé u našich aliančních partnerů, a které současně bylo ekonomických možnostem ČR.

Výzkum popsaný v tomto příspěvku se uskutečnil v rámci institucionálního výzkumného záměru Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany, Česká republika, jehož název je strategické alternativy (STRATAL). Příspěvek analyzuje vývoj české obranné politiky od roku 2017 do poloviny roku 2018. Autoři hodnotí klíčové hnací síly změn ve vnějším prostředí (bezpečnostní hrozby, strategickou autonomii EU, transatlantickou vazbu). Ve druhém kroku posuzují opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti v reakci na tyto hybné síly a vyzdvihují některá rizika související s účinnou tvorbou a realizací obranné politiky.    

V souladu s právními předpisy České republiky [1] je obrana státu souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému.

Tento příspěvek vychází z uzlové myšlenky, že užívání drog vojáky zacházejícími se zbraněmi a jinou sofistikovanou vojenskou technikou je vzhledem k úkolům, které jsou ozbrojené síly povolány plnit k zajištění bezpečnosti a suverenity státu, mnohem nebezpečnější a potenciálně škodlivější než v civilním sektoru. Rezort ministerstva obrany proto v celostátním měřítku protidrogové politiky zastává citlivou a důležitou pozici.

Současná branná legislativa teoreticky i prakticky umožňuje doplňování ozbrojených sil České republiky, ale je otázkou jak by skutečně v mobilizaci probíhalo. K dokonalosti chybí propracovanější zákony. Na některých nových zákonech se již začalo pracovat, určité zákony by bylo vhodné novelizovat. Podstatné je zákony zpracovat důsledně a s určitou nadčasovostí, aby měly dlouhodobou platnost (každá změna vyvolává nejasnosti v kvalitě zpracování prvotního zákona). Není ale na škodu nahlédnout také do branné legislativy jiných států a vzít si z ní, v případě kvalitnějšího zpracování, poučení. Situaci v české a řecké branné legislativě v oblasti svědomí a náboženského vyznání hodnotí následující příspěvek.

Tento článek vznikl jako reakce na názory části bohužel i odborné veřejnosti, které se dají parafrázovat slovy: „Co nám to tu povídáte, vždyť máme profesionální armádu a ministr obrany [Jaroslav Tvrdík – poznámka autorů] řekl, že mobilizace nebude." Cílem příspěvku je uvést do souvislostí některá ustanovení z vybraných bezpečnostních dokumentů.

Směr rozvoje oblasti vzdělávání k naplňování kvalifikačních požadavků vojáků z povolání stanovuje Koncepce přípravy personálu rezortu MO na období 2012-2018. Při přípravě kariérových kurzů se ukázalo, že je třeba vzhledem k uskutečněným nebo plánovaným změnám legislativního a zdrojového rámce v rezortu obrany provést některé systémové změny. V tomto článku je popsán návrh nového konceptu přípravy personálu rezortu obrany v kariérových kurzech, který byl zpracován projektovým týmem pod vedením pracovníků Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany. V článku je zachycen i vývoj dané oblasti od roku 2004, kdy došlo k profesionalizaci Armády České republiky.

Z Doktríny Armády České republiky vyplývá, že vedení vojenských operací je hlavním úkolem AČR. Vojenské operace představují základní způsob koncentrovaného a koordinovaného použití ozbrojených sil v daném prostoru a čase. AČR se na jejich realizaci může podílet v rozsahu rozhodnutí orgánů politicko-strategické úrovně řízení. Vojenské operace se mohou uskutečňovat v době míru, krize nebo války a jejich charakter je ovlivňován zejména bezpečnostním prostředím, ve kterém probíhají. Poddůstojnický sbor se v posledních desetiletích stal jedním z nejdůležitějších řídících i výkonných prvků při vedení vojenských operací. Kvalita a připravenost poddůstojnického sboru je základem úspěchu nebo neúspěchu jednotek, a tím i celé operace.

Článek se zaměřuje na představení nedávné rekodifikace soukromého práva (její východiska a inspirační zdroje, obecnou část, rodinné a dědické právo) a zejména na představení speciální úpravy týkající se příslušníků ozbrojených sil (tzv. vojenského soukromého práva). Jedná se 1) o uzavírání sňatku za mimořádných okolností (§ 667 OZ) a 2) o pořizování vojenské závěti (§ 1545 OZ). V uvedených ustanoveních se ilustrativně odráží jak ideová východiska nedávné rekodifikace (vazba k domácí a evropské právní tradici, diskontinuita s dosavadním právem i snaha o komplexnost), tak nepřímo také současný vztah k ozbrojeným silám – respekt, ocenění jejich významu i zohlednění specifik.

Transformační změny v jakékoliv instituci se vždy dotýkají jejího lidského kapitálu. Úspěšnost transformace je tak podmíněna přijetím prováděných změn zaměstnanci. Jejich chování je často založeno na principech ekonomické racionality, a proto důležitou roli hrají i benefity poskytované zaměstnancům. Podcenění tohoto vnitřního rozměru transformace českých zpravodajských služeb vytváří riziko jejich snížené efektivnosti.

Příspěvek se zabývá problematikou sociálního zabezpečení vojáků vybraných armád států NATO. První část příspěvku popisuje jednotlivé systémy sociálního zabezpečení vojáků ČR, SR, Německa, Francie, Polska a Maďarska. Druhá část příspěvku je věnována následné komparaci těchto systémů. Pro lepší srovnání jsou v článku opakována některá fakta o výsluhových záležitostech vojáků AČR, jež byla již jednou uveřejněna ve VR 2/2002.

Ústav jazykové přípravy Ředitelství výcviku a doktrín (ÚJP ŘeVD) ve Vyškově pomáhá realizovat jeden z prioritních rezortních úkolů, které České republice doporučila preferovat Severoatlantická aliance – jazykovou připravenost pro posilování interoperability sil Aliance. Následující článek chce ukázat jakými formami a s jakým úspěchem je tento úkol naplňován a kterým směrem bude převážně orientováno úsilí Ústavu jazykové přípravy v roce 2007.

Příspěvek se zabývá problematikou finančních zdrojů, které je a bude ČR schopna věnovat na zabezpečení obrany státu, a tedy v návaznosti i na potřeby rezortu obrany. Finanční zdroje představují a nadále budou představovat základ pro zabezpečení potřeb ozbrojených sil.

Vlastnosti a chování bezpečnostního systému České republiky je závislé na kvalitě lidského potenciálu, který je součástí institucí zajišťujících bezpečnost v nejširším slova smyslu. Na přípravě personálu jednotlivých součástí bezpečnostního systému, jak jej definuje Bezpečnostní strategie ČR (2011), se podílí vysoké a střední školy, výcviková zařízení, vědeckovýzkumné instituce, a rovněž i samotní zaměstnavatelé. Kapacita vzdělávacích institucí překračuje poptávku praxe. Koordinace jejich činnosti a obsahu výuky se řídí dvanáct let starým koncepčním dokumentem, který již vyžaduje novelizaci. Článek rozebírá tyto i další aspekty a poukazuje na směry a možnosti řešení některých problémů, které přináší současná praxe, ale i některé výzvy budoucnosti.