rusko

Ruská armáda prochází změnou pojetí možného ozbrojeného konfliktu. Nepřipravuje se na jeden velký konflikt jako tomu bylo v období bipolárního světa, ale hlavní důraz je položen na zasazení sil oblastech ruského zájmu, tj. v postsovětských republikách. Ruské ozbrojené síly by měly být schopné účastnit se současně až tří regionálních konfliktů. Proto v ruské armádě probíhají nepřetržitě organizační a technologické změny. Součástí budování moderních ozbrojených sil je i akvizice francouzských plavidel třídy Mistral. Téma je zvlášť aktuální v kontextu ukrajinské krize.

Během arabského jara v roce 2011, když začaly protesty proti syrské vládě, bylo Rusko jedním z nejsilnějších podporovatelů režimu prezidenta Bašára Asada, který obhajoval právo užití vojenské síly ve snaze předejít povstání a zlomit jakýkoliv odpor. V současné době představuje Ruská federace jedinou mocnost, která posky­tuje syrskému režimu prominentní diplomatickou ochranu a posílá mu dodávky zbraní, ačkoliv Moskva stále mluví o potřebě rovnováhy mezi soupeřícími stranami v Sýrii. Hlavním cílem článku je analyzovat motivy zahraniční a bezpečnostní politiky Ruské federace v podpoře syrského prezidenta Bašára Asada na pozadí ruských zájmů a vlivu norem. V teoretické rovině je článek založen na kombinaci přístupů konvenčního konstruktivismu a racionalismu, které ve vztahu k moti­vům ochrany a obhajoby vládnoucího režimu v Sýrii ze strany Ruska odráží řadu zásadních poznatků.

Masakr v Buče vyvolává otázku, zda ruská armáda předurčuje své vojáky k protiprávnímu násilí na civilistech? Tento článek vychází z předpokladu, že bez ohledu na vyšší rozkazy, pachatelé násilí musí překonat psychologické zábrany, jež si v průběhu socializace vytvořili, tzv. „morální odpoutání“. Psychologický mechanismus „morálního odpoutání“ na jednu stranu umožňuje vojákům legálně zabíjet v boji, na druhou stranu ale také odbourává zábrany vůči násilnému jednání na civilistech. Povinností ozbrojených sil tak je nejen připravit vojáka k boji a zabíjení, ale také již během výcviku předcházet protiprávnímu násilí. Případ ruské armády ukazuje, jak formální úsilí předcházet morálnímu odpoutání a porušování mezinárodního humanitárního práva (MHP) nedokázalo efektivně překonat překážky v podobě institucionální kultury a nedostatečného lidského kapitálu.

Vede integrace Gruzie do bezpečnostních struktur Severoatlantické smlouvy (NATO) k zajištění plného členství? Gruzie se od zisku nezávislosti v roce 1990 pokouší vymanit z vlivu Ruské federace a stát se členskou zemí NATO. Gruzínská cesta  do Severoatlantické aliance je však komplikována vnitropolitickými problémy a zahraničněpolitickými vztahy s Ruskem. Spory mezi vládou a separatistickými regiony podporovanými Ruskou federací vedly v roce 2008 k ruské invazi do Gruzie. Rusko považuje oblast jižního Kavkazu za strategickou oblast svých zájmů, a proto potlačuje gruzínské snahy o vstup do NATO a snaží se v zemi uplatňovat svůj vliv. Současná gruzínská vláda přesto pokračuje ve své politice zaměřené na budoucí členství v NATO. Klíčovými faktory pro přijetí jakékoli nové země  do NATO je však posuzováno s ohledem na posílení Aliance a zvýšení bezpečnosti a stability v Evropě jako základním cílem politiky rozšiřování NATO.

Vývoj bezpečnostního prostředí v posledních dvou letech znamenal pro Evropu otevření zásadních bezpečnostních otázek, jako je reforma architektury NATO v reakci na novou ruskou vanturistickou politiku nebo složité hledání evropského řešení zesílené migrace, která je zatěžkávací zkouškou jak pro národní schopnosti, tak pro vzájemnou solidaritu. Přestože země Visegrádu nemají vždy identické zájmy, ukazuje V4, že může skrze spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti hrát nezanedbatelnou roli při reakci na tento vývoj. Ta je důležitá především pro udržení zájmu Polska jako jejího neformálního lídra. Změna vlády v Polsku znamená další zatěžkávací zkoušku pro koordinaci pozic V4 před plánovaným varšavským summitem NATO
v roce 2016. Neúspěch této snahy by mohl vyústit v orientaci Polska na alternativní formáty spolupráce, ve kterých existuje podobnější hodnocení hrozby z východu, a upozadění alianční agendy v rámci Visegrádu. Úlohou českého předsednictví je proto praktický pokrok v již probíhajících projektech

Navzdory snahám označovat hybridní válku jako novou formu válčení, nebo dokonce jako faktor, který mění povahu války, hybridní válka je součástí ozbrojených konflitů od starověku do současnosti. Podstatou hybridních válek je paralelní využívání pravidelných i nepravidelných ozbrojených sil a různé způsoby působení na protivníka, s cílem, bez použití otevřeného útoku jej oslabit. Článek předládá analýzu informační dimenze v hybridní válce proti Chorvatsku (1990-91) a Ukrajině (2014). V obou případech byla hlavním cílem hybridní války sociální jednota napadených zemí. V případě Chorvatska, navzdory silné propagandistické kampani, následované použitím vojenské síly, se nepodařilo prolomit sociální soudržnost většiny obyvatel Chorvatska. V případě Ukrajiny, díky absenci sociální soudržnosti společnosti hybridní válka vedena Ruskou federací je mnohem efektivnější.

Článek představuje teorii informačních operací na pozadí ozbrojených konfliktů na Ukrajině, v Iráku a Sýrii. V úvodu jsou informace představeny jako fenomén a akcelerátor vývoje společnosti. Jsou zde nastíněny základní informační kanály, jež přináší informace bezpečnostního rázu jejich příjemci. Dále se článek věnuje bezpečnostnímu a operačnímu prostředí a také zranitelnosti, kterou s sebou vzrůstající závislost na informacích přináší. Jádrem článku jsou informační operace, které jsou prezentovány ve své teorii s autorovým komentářem k reálnému uplatnění ve vojenské praxi a v podmínkách Armády České republiky. Jako součást informačních operací jsou následně představeny psychologické operace, operace v počítačových sítích a elektronický boj. Článek je zakončen reálnými příklady informačních a psychologických operací v současných konfliktech a podmínkami jejich vedení v AČR. Závěr shrnuje obecné myšlenky o bezpečnostním prostředí a informačních operacích a zdůrazňuje význam informačních operací v současných i budoucích konfliktech.

Tento článek odpovídá na otázku, zda je Turecko připraveno vstoupit do otevřeného vojenského konfliktu se Sýrií Bašára al-Asada. Text vychází z adaptace Clausewitzova předpokladu, že pro vítězné vedení války musí stát disponovat třemi zdroji: vlastními bojovými silami, podporou obyvatelstva a podporou spojenců. Turecko vykazuje slabiny ve vojenské doméně, zejména v oblasti letectva a protivzdušné obrany a není jisté, že by bylo schopné ovládnout vzdušný prostor v konfliktní oblasti. Turecké obyvatelstvo si vleklý zahraniční konflikt dlouhodobě nepřeje. Země je navzdory mnoha neshodám pevně zakotvena v NATO a její strategické zájmy se neliší od zájmů svých strategických spojenců. Turecko si rovněž nemůže dovolit dostat se do přímého konfliktu s Ruskem. Text uzavírá, že Turecko si vstup do otevřeného ozbrojeného konfliktu nemůže dovolit politicky ani vojensky.

Cílem textu je představit vývoj konfliktu na Ukrajině v kontextu aktuální diskuze o rozsahu a charakteru ruského zásahu v krizových regionech. Zkoumána je teze o aplikaci hybridní války v tomto prostoru ruskou stranou, uplatnění nových vojenských metod a strategických postupů. Představeny a zhodnoceny jsou argumenty, které oponují názoru o výrazných změnách v charakteru ozbrojených konfliktů, které měly být v případě obsazení Krymu a bojových střetech ve východních oblastech Ukrajiny demonstrovány a to s přihlédnutím ke stavu a možnostem jednotlivých aktérů.

Vznik nového světa probíhá na pozadí často vzájemně protikladných politických a ekonomických procesů globalizace, což s sebou přináší i mnohé hrozby a rizika. Následující text proto analyzuje širší souvislosti světového vývoje, jeho politickou, ekonomickou, sociální a bezpečnostní dimenzi.

Během posledních několika let se v důsledku zhoršení bezpečnostní situace stále více připomíná potřeba posílení vzájemné soudržnosti a spolupráce NATO a EU. NATO a EU spolu nedávno iniciovaly kroky k posílení vzájemné strategické spolupráce, což se projevilo i ve snaze o sblížení procesů obranného plánování a plánování schopností. Nedávné zavedení nástrojů unijního plánovacího procesu, které vyplynuly z implementace nové Globální strategie EU, nabízí i nové možnosti pro snadnější i účinnější sjednocení obou plánovacích procesů. I když nelze předpokládat, že by se oba plánovací procesy staly identickými, implementace PESCO a dalších návazných procesů vytvořila prostor pro časovou synchronizaci i obsahovou harmonizaci plánovacích procesů. Článek tak shrnuje poznatky o určitých částech obou procesů, které by bylo možné časově a procedurálně přiblížit, aniž by byla jakýmkoliv způsobem dotčena autonomie obou organizací.

Článek pojednává o mezinárodních souvislostech vleklé války na Ukrajině. Vysvětluje vývoj postsovětského prostoru, připomíná předpovědi Samuela Huntingtona ze samého počátku 90. let minulého století a postupný posun od pozi­tivního míru k míru negativnímu, který se stále více prosazuje po roce 1999. V dalších částech pak hodnotí mezinárodní souvislosti a důsledky anexe Krymu, reakce politiků, a akademickou debatu v USA a ve Velké Británii. Zvláště podrobně se zabývá debatou o dodávkách zbraní na Ukrajinu, přičemž se zaměřuje na ofi­ciální dokumenty schválené v USA, i na argumenty stoupenců a odpůrců vyzbro­jování Ukrajiny.

Článek se zabývá mezinárodně právními aspekty západní vojenské pomoci Ukrajině. První část stručně analyzuje útok Ruské federace na Ukrajinu z pohledu „just war“. Následující část se věnuje jednotlivým pohledům mezinárodního práva na vojenskou pomoc Ukrajině - práva neutrality, ius ad bellum, ius in bello, otázky co-belligerency a odpovědnosti státu za spoluvinu v mezinárodně protiprávních jednáních. Závěr shrnuje zjištěné poznatky a dává odpověď na otázku proč západní pomoc Ukrajině většinově neporušuje normy mezinárodního práva.

Ruský zásah na Ukrajině změnil bezpečnostní situaci v celém baltském regionu, dlouhodobá přítomnost jednotek NATO v Lotyšsku se stala pro Lotyšskou republiku životně důležitou. Jak důsledky tohoto zásahu ovlivnily současnou obrannou politiku Lotyšska rozebírá ve své studii publikované v Policy Paper 2/2014 výkonný ředitel Střediska bezpečnostního a strategického výzkumu lotyšské Národní obrané akademie Janis Berzinš. Jde o nový způsob války, o válku nové generace, která dosahuje svých cílů více méně bez použití ozbrojeného násilí, nátlakem a ovlivňováním, skrytými operacemi. Redakčně zkráceno a upraveno. Anglický originál studie je dostupný na http://www.naa.mil.lv/~/media/NAA/AZPC/Publikacijas/PP%2002-2014.ashx. Přestože studie vznikla v dubnu 2014, redakce ji předkládá pro nadčasovost a obecnější platnost.

S tvrzením, že první čečenská válka skončila pro ruskou armádu naprostou blamáží, dnes souhlasí téměř všichni, nezávisle na tom, k jaké ze stran v průběhu konfliktu patřili. Ovšem tyto události se staly již před více než deseti lety. Nabízí se proto legitimní otázka: Vzala si ruská armáda z čečenské katastrofy ponaučení? Je schopna opustit staré, pro gerilovou válku nevhodné operační postupy a vyvinout nové, odpovídající realitě možných hrozeb? Odpověďmi na tyto a ještě některé další otázky se bude zabývat následující práce, jako podklad k tomu bude sloužit srovnání způsobu vedení operací ruské armády v první (1994-96) a druhé (1999- ) čečenské válce.

V létě 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskou federací. Vyvolala celosvětovou pozornost a mnoho úvah na téma dalšího vývoje mezinárodních bezpečnostních vztahů. Dnes ještě není znám přesný konečný stav lidí, kteří byli zabiti přímo v bojové činnosti. Nakolik ale obě strany tvrdí, že jejich ztráty přesáhly počet jednoho tisíce, pak se podle zavedených mezinárodních kritérií jednalo skutečně o válku, nikoli pouze o ozbrojený konflikt (do tisíce mrtvých během jednoho roku bojů). Proto se v celém následujícím textu používá výraz „válka", i když byla ve srovnání s jinými velice krátká a rychlá.

Tento článek pojednává o mediálně málo reflektovaném zamrzlém konfliktu v Podněstří, který stojí ve stínu aktuální situace na Ukrajině. Nicméně v současné době situace v tomto de-facto státu na levém břehu Dněstru nabyla důležitosti v souvislosti s aktivní politikou podpory Kremlu separatistickým snahám v postsovětském prostoru. Zhodnocení významu některých vnějších aktérů, kteří se dlouhodobě v Podněstří angažují – tedy Ruska, Ukrajiny a Rumunska, či role organizovaného zločinu jako faktoru typického pro území bez mezinárodního uznání, může nejen osvětlit nepřehlednou situaci v Podněstří, ale také zasadit ostatní regionální konflikty do patřičného kontextu.

Probíhající válka na Ukrajině je Ruskem prezentovaná pojmem speciální vojenská operace, jejíž cíle byly prezentovány ruským prezidentem Putinem ve smyslu demilitarizace
a denacifikace Ukrajiny. V širším kontextu se za tímto pojmem skrývá imperiální snaha Ruska útočnou a agresivní válkou prosadit a udržet si své mocenské postavení a vliv v regionu. Autoři vymezují zásadní rozdíl mezi speciální operací a tzv. speciální vojenskou operací v kontextu soudobé interpretace Kremlu. Dále argumentují způsob, kterým se Rusko snaží obhájit válku a diskutují její realitu z pohledu mezinárodního práva.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Článok analyzuje holisticky vnímane súčasné stratégie použitia a výstavby nukleárnych síl zo strany USA a Ruska, pričom analyticky reflektuje aj ich vzájomné doktrinálne interakcie. Venuje sa podmienkam za ktorých USA a Rusko môžu pristúpiť k použitiu svojich nukleárnych zbraní, pričom postihuje aj súvisiacu problematiku modernizácie a výstavby ich nukleárnych síl. Autor prichádza k záveru, že ani jednej veľmoci sa doposiaľ nepodarilo opustiť logiku studenej vojny, či vyhnúť sa mylným, skresleným a prehnaným predpokladom o zámeroch druhej strany. Na záver sumarizuje možné zmeny a adaptácie americkej nukleárnej stratégie v ére administratívy prezidenta Bidena a predpokladanú aktualizácie americkej stratégie v priebehu roka 2022.   

Jan Eichler, Lukáš Tichý: USA a Ruská federace – komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury. Kompletní analýza bezpečnostní a strategické kultury USA a Ruska v letech 1991 až 2012. Brož., 318 str., ISBN 978-80-87558-16-4.

Monografie ukazuje na příkladech z nedávné historie způsoby, kterými USA a Ruská federace uplatňují svou převahu. Velký prostor je věnován pojmům např. strategická a politická kultura, militarismus, mentální model, smart power. Je zdůrazněna Obamova vize světa bez jaderných zbraní a tzv. pražská smlouva o snížení stavu strategických zbraní, zvláště Obamův důraz na obezřetnost užívání armády při dostahování politických cílů. Kniha analyzuje strategické doktrinální dokumenty, jež tvoří rámec ruské bezpečnostní a zahraniční politiky.

Rusko vždy mělo velký zájem o západní Balkán. Historicky se realizovalo v kontextu geopolitické kontinuity rozšiřování svého území a vlivu. Rusko se snažilo získat vliv v tomto regionu z politických, ekonomických, a strategických důvodů. Po zahájení vojenské agrese proti Ukrajině v roce 2014 se však Rusko rozhodlo pro konfrontaci na západním Balkáně, kde se staví proti politice rozšiřování EU a NATO a vlivu Západu v tomto regionu. Klíčovou ruskou pákou pro šíření svého vlivu v regionu je srbský geopolitický návrh vojenské neutrality a konvergence strategických zájmů obou zemí. Rusko chce mít silný vliv na západní Balkán, a tím i na bezpečnost EU. Na druhé straně se chce Srbsko postavit jako hlavní mocenský činitel v regionu se současnou podporou Ruska i Západu.

Článek se zabývá problematikou tvorby a realizace vesmírné politiky. Vesmírné programy jednotlivých států jsou totiž velmi úzce propojeny s rozhodovacími procesy (obecné) státní (veřejné) politiky. Vyvstává proto otázka, které faktory ovlivňují tyto procesy a formulaci vesmírné politiky a též zda jsou tak výjimečné, že se vztahují pouze k určitému (partikulárnímu) státu. Cílem článku je analyzovat jeden z těchto potenciálních faktorů – strategickou kulturu. Její vliv je identifikován prostřednictvím sedmi případových studií vybraných států. Studie sestává ze dvou částí. Nejprve jsou identifikovány relevantní charakteristiky příslušné strategické kultury. Následně je zkoumáno, jak tyto prvky ovlivňují vesmírnou politiku vybraného státu. Článek by měl přispět do debaty o vesmíru jako „dalším" strategickém prostoru a poukázat na spíše opomíjené příčiny průzkumu vesmíru.Mgr. Jakub Fučík, PhDr. Petr Suchý, Ph.D.
Vesmírná politika prizmatem konceptu strategické kultury.

Zamrzlý konflikt v Náhorním Karabachu je po více než dvě dekády jednou z hrozeb destabilizace v regionu. Náhlá eskalace násilí v roce 2016, známá jako Čtyřdenní válka, rozproudila novou diskuzi o faktorech ovlivňujících teritoriální spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Zatímco soupeřící strany vysvětlují náhlý konflikt buď jako reakci na vojenské provokace či snahu odvrátit pozornost od domácích problémů, v tomto článku je současná dynamika konfliktu vysvětlena také skrze působení mocenských zájmů třetí strany, Ruska. To považuje Kavkaz za svou sféru vlivu a automaticky se tak snaží o rozšíření své kontroly skrze posilování strategických vazeb s Arménií i Ázerbájdžánem, aby zabránilo mocenské projekci Západu v regionu. Ruská pozice velmoci má tak zásadní dopad na vývoj konfliktu v Náhorním Karabachu.

Válka na Ukrajině se stala celosvětovou záležitostí, jež je podrobně sledována a hodnocena vojenskými experty i médii již od svého počátku. Cílem tohoto článku je poukázat na některé specifické aspekty průběhu konfliktu na Ukrajině v jeho úvodních fázích. V úvodu článku se autor zabývá překvapivým vývojem tzv. „speciální vojenské operace“ vedoucím ke změně původních plánů Ruska. V dalších částech diskutuje způsob použití sil válčících stran v jednotlivých doménách, věnuje se aplikaci principů válčení a pojednává o možných příčinách operačních neúspěchů ruských vojenských sil. V článku jsou použita data především z otevřených zdrojů. Při jeho sestavování byla využita analýza, komparace, dedukce a syntéza. Celkovým záměrem autora je nabídnout čtenářům jeden z možných pohledů na probíhající konflikt a motivovat je k přemýšlení o podstatě a charakteru války.

Na konci první dekády 21. století Rusko opět začalo – i s ohledem na své tradice a historii – důrazněji prosazovat svoje vlastní zájmy ve světě i ve svém bezprostředním okolí. Avšak na rozdíl od let studené války, kdy základem velmocenské politiky byla vojenská síla, se v současné době ruskou prioritou stalo posilování moci ekonomické, která má v globalizovaném a vzájemně propojeném světě primární význam. Přičemž výrazným rysem ruské zahraniční a bezpečnostní politiky je i v jejím „energetickém kontextu" orientace na takovou zahraniční a bezpečnostní politiku, ve které jasně převažují zájmy nad principy,a která je – na rozdíl od období existence SSSR a studené války – v maximální možné míře pragmatická. Rusko klade důraz na „rovno-váhu moci", „zóny zájmů" a tzv. geopolitiku, čímž se v mnoha ohledech příliš neodlišuje od praktické politiky ostatních světových aktérů.

Tento příspěvek se zabývá vybranými aspekty válečného konfliktu na vý-chodní Ukrajině v Luhanské a Doněcké oblasti v období duben 2014 až únor 2015 (dále jen „konflikt“). Práce je koncipována do dvou samo-statných článků (částí), které na sebe navazují. První článek je tvořen úvodem, teoreticko-metodologickou a analytickou částí, která je ukončena dílčím shrnutím, charakterizujícím hlavní rysy zapo-jení Ruska do konfliktu. Teoreticko-metodologická část se zabývá termino-logií, obecným přístupem Ruské federace k bezpečnostní politice a možnos-tem jak konflikt zkoumat. Analytická část je rozčleněna do dvou podkapitol. První je věnována identifikaci pravděpodobného hlavního cíle Ruské federa-ce v konfliktu, druhá podkapitola hodnotí fáze ruského zapojení.

V první části článku byla popsána terminologie, hlavní rysy a fáze zapojení Ruska do konfliktu. Bylo konstatováno, že pro postup Ruské federace byla v hodnoceném období konfliktu charakteristická především fázovaná, stupňovaná, systematická činnost, která umožňuje charakterizovat toto zapojení jako vojenskou operaci. Druhá část se věnuje dalším vybraným aspektům konfliktu se zaměřením na jednotky ruské armády v operaci, jejich demaskující příznaky a dostupné operační zkušenosti. Stručně je zde také zmíněna problematika dodávek zbraní a materiálu do oblasti konfliktu, počtů nasazených sil a ztrát jednotlivých stran, a postupu ukrajinských sil v průběhu antiteroristické operace (ATO). Závěr je věnován zhodnocení možností použití podobného postupu Ruské federace v dalších státech bývalého sovětského svazu sousedících s Ruskem a politicko-vojenským aspektů ruské zahraniční politiky v širších souvislostech.