Koncept strategické komunikace získal na pozornosti zejména s událostmi spojenými s anexí Krymu a intervencí Ruské federace na východní Ukrajině, a je proto dominantně dáván do souvislosti s reaktivním potíráním dezinformací a propagandy či jiných elementů tzv. hybridní kampaně. Cílem textu je poukázat na širší potenciál nástroje strategické komunikace na podporu cílů v oblasti národní bezpečnosti a obrany státu, a to jako proaktivního úsilí a svébytného způsobu myšlení využívajícího informační účinek k prosazování národních zájmů. Na základě rešerše odborné literatury a koncepčních dokumentů identifikuje přínos strategické komunikace mimo oblast hybridního působení také v oblasti zahraničních vojenských operací, protipovstaleckého boje, protiteroristické politiky, odstrašení a krizového řízení. Osvětluje přitom informační, a zvláště kognitivní dimenzi těchto bezpečnostních hrozeb i způsobů jejich zvládání.
