Fulltextové hledání

Článek se zabývá problematikou rekrutování džihádistů z Balkánského poloostrova a zkoumá opatření, které vlády v daném regionu učinily k potlačení problému. Dosavadní výzkum naznačuje, že za bezprecedentním poklesem v počtu nově rekrutovaných džihádistů byly první ztráty ISIS, vyčerpání první vlny entusiastických rekrutů a návraty prvních zklamaných bojovníků domů, stejně jako změny ve veřejných politikách a veřejném diskursu (politickém narativu, narativu islámských komunit i v masmédiích).

Rusko vždy mělo velký zájem o západní Balkán. Historicky se realizovalo v kontextu geopolitické kontinuity rozšiřování svého území a vlivu. Rusko se snažilo získat vliv v tomto regionu z politických, ekonomických, a strategických důvodů. Po zahájení vojenské agrese proti Ukrajině v roce 2014 se však Rusko rozhodlo pro konfrontaci na západním Balkáně, kde se staví proti politice rozšiřování EU a NATO a vlivu Západu v tomto regionu. Klíčovou ruskou pákou pro šíření svého vlivu v regionu je srbský geopolitický návrh vojenské neutrality a konvergence strategických zájmů obou zemí. Rusko chce mít silný vliv na západní Balkán, a tím i na bezpečnost EU. Na druhé straně se chce Srbsko postavit jako hlavní mocenský činitel v regionu se současnou podporou Ruska i Západu.

Většina odborníků se domnívá, že městské operace budou v budoucnu nabývat na významu, ale přestože máme k dispozici dostatek příkladů a zkušeností, stále se potýkáme s rozvojem potřebných dovedností a schopností. Vzniklé mezery jsou kombinací rozdílného zadání a snižujících se zdrojů v posledních desetiletích, obtížné přípravy a prostého nepochopení městského prostředí a škodlivých inovací - zdá se, že se vždy ocitáme na začátku. Boj v izolovaných "prizmatech odpovědnosti" vyžaduje flexibilní úkolové uskupení se všemi potřebnými prostředky po ruce a dobře připravené velitele uplatňující úkolové velení a chápající svou roli, úkol a účel akce. Zvládnutí urbanizovaného prostředí na všech třech úrovních pohybu je velmi náročný úkol a vyžaduje soustředěnou pozornost na různé aspekty, součinnost mezi aktéry a interdisciplinární výzkum a vývoj. Pro rozvoj schopností pro operace v urbanizovaném prostoru je klíčový vývoj metodologie vhodné pro zkoumání skrytých aspektů a jejich zasazení do kontextu současných aktivit a budoucího vývoje.

Článek přináší srovnání přístupu ke strategické analýze obrany (SAO) a rozvoji budoucích koncepcí obrany (RBKO) České republiky a Norska. Státy jsou v odlišné geopolitické situaci, Norsko je státem s hranicemi, které jsou částí vnější hranice Aliance, České republiky je státem obklopeným třemi členskými zeměmi a jednou zemí, která je součástí programu Partnerství pro mír. Na základě srovnání těchto dvou přístupů autoři identifikovali rozdíly a společné body. Diskuse poskytuje inspiraci pro možná rozšíření v přístupu České republiky k SAO tak, aby byla v budoucnu zajištěna obrana země. To vše v kontextu vývoje současné bezpečnostní situace v Evropě, který má dopady na to, jak by mohly členské země NATO přistupovat k článku 3 a článku 5 Washingtonské smlouvy.

Článek komplexně hodnotí aplikaci bezpečnostně-rozvojového nexu (BRN) ze strany USA prostřednictvím nejznámějšího příkladu BRN v praxi - provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) - a objasňuje, jaké poznatky lze z této aplikace vyvodit. PRT v Pandžšíru byl mimo jiné unikátní v tom, že byl jako jediný americký PRT tzv. civilně-vedený. Výzkum odhalil čtrnáct poučení z pochybení a relativně úspěšných iniciativ PRT v Pandžšíru. Mezi získané poznatky patří správné definování cílů mise, nutnost včasné identifikace zdrojů nestability, zajištění jednotného financování, důraz na reformu bezpečnostního sektoru, posílení kulturní povědomí v posádce, posílení postavení místních obyvatel a kontinuita vedení a mise. V závislosti na kontextuálních faktorech a získaných zkušenostech zůstává duplikovatelnost modelu v budoucích konfliktech nejistá.

Obranné strategie malých států NATO představují důležitý zdroj informací o obranné politice. Definice "malého státu" je však nejasná a její zpřesnění představuje první část článku. Ve druhé části pak text srovnává Obranné strategie deseti vybraných malých států NATO z pohledu hrozeb, budoucích vojenských schopností, procesu tvorby dokumentů, úrovně detailu a úrovně, na které je dokument schvalován. Přehledné seřazení těchto poznatků pak potenciálně může sloužit jako vhodný základ a inspirace při tvorbě obranných strategií menších států.

Společná bezpečnostní a obranná politika (CSDP), na jejímž základě EU buduje svoji obrannou identitu, je širokospektrální. Zaměřuje se nejen na obrannou složku CSDP, ale i na související oblasti jako obranný průmysl a trh, obranný výzkum a vývoj, a s tím korespondující legislativu a různé politické a finanční nástroje na jejich podporu. To na straně jedné brání snadnému ohraničení problematiky evropské obrany. Na straně druhé to odráží robustnost přístupu EU k evropské obraně a ochotu mobilizovat všechny dostupné zdroje. Článek přibližuje genezi evropské obrany, jejich hlavních milníků, aktérů, souvisejících procesů, pravidel, a klíčových nástrojů, které jsou dnes z podstatné části soustředěny pod hlavičkou CSDP. Aktuální otázky evropské obrany včetně scénářů jejího možného budoucího vývoje mají v textu také své místo, stejně jako příspěvek České republiky.

Článek se zabývá procesem identifikace kompetencí velitelů nezbytných pro vedení jednotek ve vojenských operacích. Použitá metodologie, která je založená na kombinovaném přístupu spočívajícím v modifikaci vybraných seznamů kompetencí, se ukázala jako relevantní a použitelná v podmínkách ozbrojených sil České republiky. Výzkum prokázal, že profil důstojníka zakotvený v databázi Komise EU pro ozbrojené síly a Sektorový kvalifikační rámec EU pro profesi důstojníka lze považovat jako nejrelevantnější seznamy kompetencí. Oba jsou formulovány a strukturovány tak, aby byly co nejobecnější pro všechny důstojníky bez ohledu na jejich specializaci. Tyto kompetenční rámce jsou založeny na aktuálních teoriích a inkorporují velké množství vstupů z různých národních zdrojů. Výsledný seznam 24 generických kompetencí, které byly vybrány z celkového počtu 69 analyzovaných kompetencí, představuje možný příklad souboru požadavků kladených na důstojníky ozbrojených sil ČR.

Vede integrace Gruzie do bezpečnostních struktur Severoatlantické smlouvy (NATO) k zajištění plného členství? Gruzie se od zisku nezávislosti v roce 1990 pokouší vymanit z vlivu Ruské federace a stát se členskou zemí NATO. Gruzínská cesta do Severoatlantické aliance je však komplikována vnitropolitickými problémy a zahraničněpolitickými vztahy s Ruskem. Spory mezi vládou a separatistickými regiony podporovanými Ruskou federací vedly v roce 2008 k ruské invazi do Gruzie. Rusko považuje oblast jižního Kavkazu za strategickou oblast svých zájmů, a proto potlačuje gruzínské snahy o vstup do NATO a snaží se v zemi uplatňovat svůj vliv. Současná gruzínská vláda přesto pokračuje ve své politice zaměřené na budoucí členství v NATO. Klíčovými faktory pro přijetí jakékoli nové země do NATO je však posuzováno s ohledem na posílení Aliance a zvýšení bezpečnosti a stability v Evropě jako základním cílem politiky rozšiřování NATO.

Ozbrojené síly Bosny a Hercegoviny byly oficiálně sjednoceny v roce 2005 a byly složeny ze dvou zakládajících složek: Armády FBiH a Armády RS. I když sjednocené ozbrojené síly oslavily v prosinci 2018 své třinácté výročí a jsou prezentovány velice pochvalně, politické prostředí v Bosně a Hercegovině, zejména v Republice srbské, nepřispívá k pocitu jednoty ozbrojených sil. Článek se bude zabývat výzvami sjednocených ozbrojených sil ve vztahu k procesu state-buildingu v postkonfliktní Bosně a Hercegovině. K hlavním obavám ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny patří staré vybavení, ekonomické problémy země a rozpočtová omezení, politizace a etnicizace; přetrvávající nacionalismus a nejistá budoucnost Bosny a Hercegoviny zůstávají největšími vnějšími problémy.

Evropská unie se již více než 10 let zapojuje do řešení konfliktu v Gruzii. Jedná se o jedinou mezinárodní monitorovací přítomnost (Monitorovací mise EU), která v oblasti operuje se souhlasem Ruské federace. Téměř 11 let v oblasti však nepřineslo kýžený výsledek. Konflikt se sice stabilizoval, ale zamrzl na mrtvém bodě. Ruská federace upevnila svou pozici v Abcházii a Jižní Osetii s více než 20.000 vojáky, dosáhla hraničního vymezení a dokonce zamezila výuce dětí v gruzínštině. Na základě hodnocení mise EUMM, které se zaměřuje na oblast stabilizace, normalizace a budování důvěry, je zřejmé, že mise dosáhla určité stabilizace, nastavení důvěry mezi aktéry, ale stala se také součástí problému. EUMM také v podstatě umožnila Ruské federaci oficializovat její přítomnost a jednotky v regionech Abcházie a Jižní Osetie.

Článek se zabývá procesem radikalizace v ozbrojených silách ve střední Evropě, se specifickým zaměřením na ozbrojené síly ČR a na Bundeswehr. Autor konceptualizuje radikalizaci jakožto soudobou bezpečnostní hrozbu a vysvětluje specifika užití tohoto konceptu v ozbrojených silách. V článku jsou identifikovány nejvýznamnější historické odkazy a jsou v něm analyzovány a srovnány případy a trendy soudobého vývoje včetně specifik různých proudů extremismu. V závěru článku jsou obsažena možná doporučení, jak bojovat proti radikalizaci.

Příspěvek se zabývá psychickou zátěží tak, jak ji subjektivně vnímají čeští vojáci a jejich rodiny v průběhu zahraničních misí a po návratu z nich a dále seznamuje s nutnou přípravou vojáka a jeho rodiny na tuto zátěž. Výzkumná část byla zpracována na základě devíti hloubkových rozhovorů s vojáky s různou zkušeností se zahraničními operacemi. Data byla analyzována metodou zakotvené teorie. Výsledky ukázaly, že účast na operacích je hodnocena převážně pozitivně, především díky profesnímu rozvoji. Operace přináší specifické stresory, kde kromě kritických situací působí především stres spojený s odloučením od rodiny a ponorková nemoc. Tyto stresory zvládají vojáci díky kontaktu s rodinou, dobrému kolektivu, volnočasovým aktivitám a podpoře v podobě kaplana či psychologa. Po operaci se velmi různí doba adaptační fáze. V ní se objevuje problém znovunavázat kontakt s dětmi, adaptace na rutinní život a také závist okolí, kterou považují vojáci za "české specifikum" spojované s malou pozitivní propagací AČR.

Článek shrnuje a analyzuje působení a činnost geografické podpory v zahraničních misích. Na podkladě poznatků a zkušeností autora, analýz dokumentů a názorů účastníků misí vznikly návrhy na úpravu procesů a techniky při přípravě na budoucí nasazení prostředků mobilní geografické podpory. Mise ISAF (dnes Resolute Support) představuje vzor, podle kterého se odvíjí budoucí geografická podpora národních kontingentů v zahraniční misi. Přednesené výsledky jsou doporučením pro další směřování geografické podpory AČR v misích. Hlavním závěrem je potřeba nasazení geografa v rámci středně velkého kontingentu a zároveň využití nové mobilní geografické soupravy GeMoZ-C, která z velké části již dnes splňuje navrhované připomínky.

{slider Abstrakt:}
Účast odborníků členských a partnerských zemí NATO na analyzování trendů vývoje bezpečnostní situace a s nimi souvisejících vojenských implikací je zatím nejnovější formou zapojování členských zemí do obranného plánování Aliance. Tato možnost je na jedné straně jednou z cest získávání poznatků od národních odborníků a na druhé straně cestou, jak umožnit zemím zvyšovat kvalitu zúčastněných odborníků ve prospěch provádění obdobných činností na národní úrovni. Navíc je zde možnost prezentovat činnost národních zařízení zabývajících se strategickými analýzami a národní zjištění související s bezpečnostními trendy i s obranným plánováním. Autor dospívá k závěrům, že Česká republika zatím nemá formulován svůj vlastní proces obranného plánování, a naznačuje možné dopady tohoto stavu.
{/sliders}

Výzkum popsaný v tomto dokumentu se uskutečnil v rámci výzkumného projektu Strategické alternativy (STRATAL) v rámci Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně, v České republice. Hlavním cílem tohoto příspěvku je zhodnotit vývoj české obranné politiky od léta 2016. Hlavními impulsy pro českou obrannou politiku byly summit NATO ve Varšavě, nová evropská Globální strategie, včetně záměru posílit spolupráci v oblasti obrany mezi členskými státy EU, a struktura dynamiky našeho bezpečnostního prostředí. Autoři analyzovali klíčové hnací síly změn a opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti s cílem vyhodnotit celkovou účinnost obranné politiky. Na závěr autoři nabízejí několik doporučení s cílem zvýšit reakceschopnost a připravenost českého obranného systému a ozbrojených sil v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu.

Text se zabývá analýzou konfliktů a použitím typologie v rámci této analýzy. Autor shrnuje nejdůležitější metodické přístupy a snaží se poukázat na jejich omezení při analýze stávajících konfliktů, které vykazují mnohem více různých charakteristických rysů než v minulosti. Státy účastnící se moderních vojenských konfliktů často používají soukromé vojenské společnosti či vytvářejí nelegální ozbrojené formace. Strany konfliktu mají v mnoha případech odlišný charakter a lze pozorovat chaotické aliance státních a nestátních aktérů s rozdílnými zájmy a odlišnými názory na projekci moci a použití ozbrojené síly. Text upozorňuje na nutnost přizpůsobení současných metodických přístupů nebo alespoň jejich součástí a na vývoj a změny, ke kterým v současných konfliktech dochází.

Současným bezpečnostním hrozbám nemůže čelit žádná země osamoceně, ale pouze prostřednictvím komplexní spolupráce v rámci spolehlivých bezpečnostních partnerství. Díky tomu získala vojenská spolupráce založená na regionální bázi větší důležitost než kdykoli předtím, neboť jen tak je možné vypořádávat se s různými hrozbami a výzvami a posílit tak schopnosti krizového řízení. V roce 2010 proto Rakousko zahájilo Středoevropskou obrannou spolupráci (CEDC), aby tak podpořilo regionální bezpečnostní spolupráci a podpořilo modernizaci vojenských kapacit. O dva roky později Rakousko spoluzaložilo Iniciativu horského tréningu EU, která úzce koordinuje výcvik a vzdělávání ve spolupráci se slovinským NATO Mountain Warfare Centre of Excellence. Cílem tohoto článku je analyzovat a diskutovat současné iniciativy a možné způsoby zlepšování středoevropské bezpečnostní spolupráce mezi členskými státy NATO a Rakouskem.

Článek přináší "Condition-If-Then" konstrukci jako osvědčený protokol pro vyjádření rizika a jeho aplikaci při posuzování rizik souvisejících s nedostatky ve schopnostech identifikovanými v průběhu procesu obranného plánování. Autoři diskutují využitelnost obvyklého přístupu a přístupu založeného na hodnocení dopadu ke stanovení pořadí rizik, jako nástroje ke stanovení tohoto pořadí podle důležitosti rizik. Využití diskutovaných nástrojů pro stanovení pořadí rizik umožní plánovačům realizovat posouzení rizik, které vytvoří podmínky pro prioritizaci variant rozvoje sil (VRS) a pro minimalizaci dopadu nedostatků ve schopnostech na vedení budoucích operací. MRHOR a aplikování uvedeného protokolu pro vyjádření rizika jsou stavebními kameny procesu obranného plánování a nabízejí nástroje pro posílení obranného plánování České republiky.

Využívání dětských vojáků, převážně povstaleckými ozbrojenými skupinami, nabývá v posledních letech opět na významu. Oproti předešlým konfliktům je však možné pozorovat určité odlišnosti. Z dětí se stávají účinné psychologické zbraně v boji proti armádám vyspělých států. Vojáci těchto armád se při konfrontaci s dětskými vojáky musí vyrovnat s mnoha individuálními morálními dilematy, která mohou mít i pozdější důsledky a mohou ovlivnit schopnost vojáka dále vykonávat tuto profesi. Tento článek se zabývá potenciálním dopadem těchto střetů na armádní příslušníky, konkrétně se zaměřuje na jejich výcvik a na přípravu misí a zamýšlí se nad jejich slabinami a možnostmi, jak je odstranit.

Aktuální bezpečnostní prostředí je rozmanitější, dynamičtější, vzájemně propojené a mnohem méně předvídatelné než kdykoli předtím. Stejně jako organizace v podnikatelské sféře se i vojenské organizace musí přizpůsobovat rostoucí složitosti strategického prostředí. Vzhledem k neustálým organizačním změnám v ozbrojených silách západních států vyplývajících z nových úkolů se zvyšují i nároky na bojové schopnosti vojenských velitelů. Transformační leadership realizovaný veliteli, kteří ve svém vývoji dosáhli post-konvenční morální úrovně, je pravděpodobně jediným relevantním elementem, který je schopen transformovat a adaptovat vojenskou organizaci na řešení současných a budoucích bezpečnostních problémů. Tento článek analyzuje možnost použitelnosti transformačního leadershipu ve vojenské organizaci s využitím vývojových teorií v rámci koncepce rozvoje řízení ve vertikální struktuře.

Příspěvek se zabývá zkušenostmi z rušení vojenských základen v zahraničních operacích a navazuje na článek Životní cyklus základen v zahraničních misích, publikovaný ve Vojenských rozhledech 4/2009. Představuje současné poznatky o životním cyklu vojenské základny a obecné zásady z nejnovější příručky North Atlantic Treaty Organization (NATO). Teoretickou část příspěvku uzavírá váhová metoda rozhodovací analýzy, která porovnává aktuálně používané možnosti rušení základen. Na praktických zkušenostech získaných při rušení základny Šajkovac autoři příspěvku popisují poznatky, které výrazně ovlivnily ženijní práce v průběhu jejího rušení.

Příspěvek volně navazuje na články publikované ve Vojenských rozhledech v roce 2013 (Vojenský pozorovatel Organizace spojených národů a Příprava vojenských pozorovatelů AČR před vysláním do operace) a popisuje velitelskou strukturu vojenských pozorovatelů v operaci MINUSCA ve Středoafrické republice. V příspěvku je hlavní pozornost věnována popisu základních činnosti týmu vojenských pozorovatelů a jejich způsobu života v operaci. Cílem příspěvku je seznámit čitatele s organizační strukturou a základními parametry fungování vojenských pozorovatelů v operaci MINUSCA. Příspěvek je určen pro budoucí vojenské pozorovatele, vojenské pozorovatele, kteří budou vysláni do této operace, a lze jej taktéž využít při všeobecné přípravě vojenských pozorovatelů. Příspěvek upozorňuje na aktuálnost daného tématu.

Hlavním cílem tohoto článku je snaha pojednat o problematice sdílení zpravo­dajských informací v rámci takzvaného principu "potřeba sdílet - need to share" a zdůraznit odlišnosti tohoto současného trendu, který měl nahradit princip sdílení informací "potřeba vědět - need to know". Úvodní část je s ohledem na současné globální bezpečnostní hrozby věnována rozměru současného národního a nadná­rodního zájmu ve zpravodajské oblasti, na který navazuje v další části samotná problematika sdílení zpravodajských informací dle principu "potřeba sdílet". Cílem další části je provedení obecného rozboru sdílení zpravodajských informací v rámci organizace NATO a Evropské unie. Do této časti je zakomponován také popis možného sdílení informací charakteru SIGINT získaných národním taktic­kým prvkem začleněným do struktury úkolových uskupení v soudobých operacích. Závěrečná část shrnuje podstatu zhodnocení sdílení zpravodajských informací a nastiňuje určitou predikci dalšího vývoje v této oblasti.

Islamističtí teritoriálně ukotvení násilní nestátní aktéři (ITUNNA) usilující o změnu statu quo současného mezinárodního systému přestavují jednu z největších výzev mezinárodního řádu založeného na vzájemném respektu svrchovaně rovných států. Tito aktéři v oblastech bez přítomnosti moci států používají explicitní přeshraniční násilí za účelem dosažení svého cíle v souladu s univerzální islamistickou ideologií - zbudování chalífátu. Stať představuje v teoretické a moderně historické perspektivě způsoby redukce anarchie v mezinárodním systému - mocenský, ekonomický, legalistický a normativní - a poukazuje na příčiny, proč tváří tvář těmto aktérům tyto doposavad funkční způsoby, ať na regionální či systémové analytické hladině, selhávají.

Metoda sociomapování, tedy metoda dynamické sociometrie, je relativně novým, moderním a velmi užitečným prostředkem pro sociodignostiku lidských celků. Byla a je využívána např. v rámci zahraničních operací Armády České republiky, kdy slouží jaká nástroj diagnostický, ale může sloužit i jako prostředek pro sestavování některých skupin vojáků plnících specifické úkoly či k ověřování soudržnosti uvnitř vojenských jednotek i mezi nimi, operujícími na území Kosova, Bosny a Hercegoviny, Iráku či Afghánistánu. Podobně je možné metodu použít u jakékoliv pracovní skupiny či týmu v prostředí civilně-správní části rezortu, ale samozřejmě i mimo něj. Se základními teoretickými principy této metody i její aplikaci v AČR nás seznamuje následující studie.

Příspěvek definuje konceptuální pojmy aparátu mírových operací. V článku je stručně vysvětlen vývoj a historie mírových operací, dále se zabývá nociální formou základních termínů a rozčleněním operací NATO na podporu míru do šesti základních typů. Samostatná část článku popisuje vymezení mírových operací v doktrinálních dokumentech Armády České republiky.Mírové operace jsou ve své podstatě dynamickou a náročnou činností. Vedle rozšiřování politických a vojenských ambicí se v současném turbulentním světě zvyšuje i jejich intenzita a komplexnost. To je i důvod, proč je zapotřebí tuto problematiku neustále přibližovat i široké veřejnosti z různých pohledů, což je hlavním posláním tohoto článku.

Češi a Slováci se zapojili do protifašistického odboje v průběhu druhé světové války na mnoha frontách. Jednou z nich a z hlediska počtů bojujících třetí nejvýznamnější, bylo bojiště v bývalé Jugoslávii. Podle změn v politické orientaci Československa a posléze České republiky se vyvíjel i vztah politiků, historiků a médií k jednotlivým složkám našeho odboje. Účast Čechů a Slováků usídlených ve Slavonii na osvobození Jugoslávie a porážce Německa byla vždy poměrně "politicky" komplikovaná. Nelze ale zpochybnit její význam a rozsah a především hrdinství příslušníků Národní osvobozovací armády v Jugoslávii původem z Čech, Moravy a Slovenska. V říjnu 2013 jsme si připomněli sedmdesáté výročí vzniku této jednotky.

Výzkumy veřejného mínění, ať již v oblasti politické, hospodářské či kulturní, se staly po roce 1989 nedílnou součástí poznávání života společnosti. Mimo jiné zprostředkovávají informace o postojích a názorech občanů na aktuální otázky veřejného života, poskytují zpětnou vazbu například pro decizní sféru, a také umožňují sledovat vývoj názorů ve společnosti v delším časovém horizontu.

Posttraumatická stresová porucha je duševní porucha (emocionální choroba, nemoc dle ICD-10, F43.1), která se zpravidla vyvine jako následek hrůzné, děsivé a život bezprostředně ohrožující situace nebo v důsledku získání jinak vysoce nebezpečné osobní zkušenosti, prožitku. [1]