Fulltextové hledání

V současném období lze zaznamenat znatelný pokrok ve společném úsilí NATO a EU při řešení bezpečnostních otázek. Užší spolupráci mezi oběma organizacemi nastartovala paradoxně až ekonomická krize v kombinaci s nárůstem nebezpečí vzniku ozbrojených konfliktů, zvláště pak na území evropského kontinentu. Zcela logicky tato situace vyústila v závěr, že zajištění komplementarity mezi NATO a EU se stává existenční nutností a pouze provázání unijní a alianční bezpečnostní a obranné politiky může přinést žádoucí efekt při udržování globální i lokální bezpečnostní stability.

Článek se zabývá problematikou tvorby a realizace vesmírné politiky. Vesmírné programy jednotlivých států jsou totiž velmi úzce propojeny s rozhodovacími procesy (obecné) státní (veřejné) politiky. Vyvstává proto otázka, které faktory ovlivňují tyto procesy a formulaci vesmírné politiky a též zda jsou tak výjimečné, že se vztahují pouze k určitému (partikulárnímu) státu. Cílem článku je analyzovat jeden z těchto potenciálních faktorů - strategickou kulturu. Její vliv je identifikován prostřednictvím sedmi případových studií vybraných států. Studie sestává ze dvou částí. Nejprve jsou identifikovány relevantní charakteristiky příslušné strategické kultury. Následně je zkoumáno, jak tyto prvky ovlivňují vesmírnou politiku vybraného státu. Článek by měl přispět do debaty o vesmíru jako "dalším" strategickém prostoru a poukázat na spíše opomíjené příčiny průzkumu vesmíru.Mgr. Jakub Fučík, PhDr. Petr Suchý, Ph.D.Vesmírná politika prizmatem konceptu strategické kultury.

První světová válka byl globální válečný konflikt, jehož hlavní bojiště bylo v Evropě. Začala 28. června 1914 a trvala do 11. prosince 1918. Od jejího zahájení až do začátku druhé světové války se jí říkalo pouze světová válka nebo velká válka, v Americe byla zpočátku nazývána evropskou válkou. Bezprostřední záminkou k válce se stal atentát na arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. To vyvolalo diplomatickou krizi. Během několika týdnů se Evropa ocitla ve válce a konflikt se rychle rozšířil po celém světě. Byl to jeden z nejničivějších konfliktů v historii, který otevřel cestu velkým politickým změnám, včetně revolucí v řadě států, jež se války účastnily.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

Vstup České republiky do NATO se odrazil i ve fungování bezpečnostního systému ČR, a to zejména v oblasti politické, institucionální, organizační a legislativní. Článek popisuje cesty ke splnění požadavků NATO v klíčových oblastech: politické, institucionální, legislativní, obranné, zdrojové, bezpečnosti informací a oblasti veřejné podpory. Aby byl stát plně schopný využít výhody členství v Alianci i plnit své závazky, bylo třeba provést příslušné legislativní změny a integrovat čtyři pilíře Severoatlantické aliance: Washingtonskou smlouvu, obranné plánování, bezpečnost informací a vzájemnou solidaritu.

Každý důstojník je povinen splnit kvalifikační požadavky stanovené pro konkrétní služební zařazení. Vnitřní, vojensky specifické požadavky lze splnit absolvováním příslušného kurzu zabezpečovaného nebo organizovaného pod záštitou Ministerstva obrany. V ozbrojených silách ČR se již 20 let vede diskuze o podobě systému modelů kurzů, do kterých jsou vojáci vysíláni v průběhu trvání služebního poměru. I když se systém vzdělávání důstojníků stále mění, jistým ekonomickým paradoxem přitom je, že počet osob, které zastávají dané místo, aniž by splňovaly potřebou kvalifikaci, dlouhodobě neklesá, avšak zároveň tu existuje skupina vojáků, kteří sice překračují kvalifikační požadavky pro své stávající služební zařazení, ale ve své kariéře nepostupují. Nicméně právě na základě stanovených kvalifikačních požadavků je na nich vyžadováno absolvování dalších a dalších vzdělávacích aktivit.

Článek je napsán prof. Fr. Ochranou, který je jak čtenářem, tak autorem čtvrtletníku Vojenské rozhledy. Jde o reakci na příspěvek předsedy redakční rady Vl. Karaffy v čísle 4, 2013. Prof. Ochrana obecně souhlasí s jeho závěry týkající se trvání Vojenských rozhledů. Podle něj mají Vojenské rozhledy nezastupitelné místo v celém spektru civilních i vojenských odborných časopisů. Doporučuje vyhodnotit problém jejich další existence na základě analýzy společenských nákladů s ohledem na tzv. společenský užitek. Uvádí hlavní body této analýzy.

Na jednu stranu Ruská federace patří mezi země, které kritizují vojenské intervence vedené západními státy. Na druhou stranu Rusko za posledních dvacet let opakovaně na půdě Rady bezpečnosti OSN schválilo použití vojenské síly ze strany Západu vůči konkrétnímu státu. Hlavním záměrem předkládaného článku je proto popsat a analyzovat postoj Ruska ke čtyřem vojenským intervencím Západu v letech 1999-2011. Pozornost je věnována dvěma vojenským intervencím bez mandátu RB OSN (Svazová republika Jugoslávie v roce 1999 a Irák v roce 2003), jedné intervenci s pověřenou rezolucí RB OSN (Afghánistán v roce 2001) a jedné vojenské intervenci, která byla částečně schválena rezolucí RB OSN (Libye v roce 2011).

Článek se zabývá některými aspekty dlouhodobého plánování v rezortu Ministerstva obrany. Jeho cílem je přispět do diskuze o metodách a procesech dlouhodobého plánování a upozornit na některé nedostatky, které se v minulosti v práci odpovědných součástí Ministerstva obrany při tvorbě strategických dokumentů vyskytovaly a ještě vyskytují. Autor v článku popisuje východiska pro dlouhodobé plánování a zejména roli dlouhodobého výhledu v něm. Rozebírá poznatky a zkušenosti z tvorby a realizace Dlouhodobé vize rezortu MO (2008) a snaží se je aplikovat na tvorbu nového dokumentu, Dlouhodobé vize pro obranu 2030, která se nyní pod vedením Ministerstva obrany začíná zpracovávat. Zároveň upozorňuje na některé teoretické principy pro tvorbu dokumentů v procesu strategického řízení.

Vlastní jaderný program představuje důležitý nástroj domácí i zahraniční politiky íránského režimu. V zahraniční politice slouží jako karta pro jednání s mezinárodním společenstvím o uznání práva Íránu na vlastní regionální politiku a jako pojistka proti vměšování jiných aktérů do íránské politiky. Jednání s mezinárodním společenstvím o jaderném programu nepřineslo zatím žádné výsledky mimo jiné proto, že obě strany mají odlišná očekávání. Mezinárodní společenství nabízí Íránu, že výměnou za splnění rezolucí OSN dojde ke zrušení sankcí a mezinárodní izolace. Írán naproti tomu chce být uznán jako mezinárodně respektovaná regionální velmoc legitimně prosazující své zájmy.

Proces obranného plánování NATO (NDPP) prochází relativně častými revizemi a úpravami, aby odpovídal jak potřebám NATO jako celku, tak potřebám každého členského státu. Zatím poslední impulz k další optimalizaci procesu vzešel z chicagského summitu v květnu 2012 - v tomto kontextu mluvíme o posílení či zlepšení NDPP (Enhancing NDPP). Hlavním cílem této iniciativy je posílení relevance a vlivu procesu NDPP na národní procesy plánování a zvýšení politické viditelnosti NDPP. Větší důraz klade i na včasné konzultace mezi spojenci, kdykoli zamýšlejí provádět významnější změny ve struktuře svých sil a schopností. Nedávno schválené cíle obranného plánování NATO (v červnu 2013), dříve známé jako Force Goals (cíle výstavby sil), jsou poprvé výrazně ovlivněny užitím tzv. "zásady 50 %", která má přispět k nápravě nerovnoměrného sdílení břemene v poskytování schopností mezi USA a ostatními členy NATO.

V době formování týmu kolem designovaného ministra Alexandra Vondry na počátku léta 2010 nebylo pochyb o potřebě souhrnného koncepčního dokumentu, který by analyzoval a popsal situaci, nastavil směr a cíle dalšího rozvoje rezortu Ministerstva obrany, a tak stimuloval pokračování transformace české armády. Autor, který patřil mezi vedoucí pracovníky Ministerstva obrany, zde využil zkušenosti, jež získal při práci ve strukturách NATO. Na základě osobních zkušeností erudovaně a výstižně popisuje hlavní body této naší velmi nedávné vojenské historie.

Článek se zaměřuje na činnosti Armády České republiky pod národním velením na vlastním území, s důrazem na činnost složek civilně-vojenské spolupráce (CIMIC). Zdůrazněna je problematika působení ozbrojených sil a především orgánů CIMIC v rámci integrovaného záchranného systému při řešení krizových situací, jako jsou živelní katastrofy, ekologické havárie apod. Vychází z úkolů daných armádě v Bílé knize o obraně. Tyto úkoly pak porovnává s aktuálně platnou legislativou a hledá vhodná opatření k jejich skutečnému naplnění. Proti zahraničním misím je problematika a úkoly CIMIC v souvislosti s působením AČR na vlastním území zatím téměř nepopsaná. Tento článek si klade za cíl otevřít diskuzi na toto téma, mj. protože naše současná příslušná legislativa je již zastaralá.

Hlavní charakteristiky ozbrojených sil České republiky - vedení, organizace, doktríny, personál a jeho příprava, zbraňové systémy, materiál a infrastruktura - se od jejího vzniku v r. 1993 nestále proměňují. Článek analyzuje tři hlavní prvky tohoto procesu: prvním jsou změny globálního bezpečnostního prostředí a jejich vliv na roli a úkoly ozbrojených sil. Druhý prvek představuje marginalizace bezpečnostní a obranné problematiky, což způsobuje nestabilitu ozbrojených sil. Posledním prvkem je vzrůstající úloha mezinárodních organizací při zajišťování bezpečnosti České republiky. V závěru autor shrnuje hlavní úkoly, jež stojí před naším politickým a vojenským vedením

Pro použití ozbrojených sil v budoucích operacích jsou stanovovány různé strategie, vize a koncepce, které naznačují možný způsob jejich činnosti. Páteřní část operačních koncepcí je tvořena popisem několika základních charakteristik. K takovým patří například popis vojenského problému, jeho vojenské řešení, popisující v širších souvislostech způsob činnosti ozbrojených sil v celém spektru operací k naplnění strategických cílů a z něj vyplývající požadavky na rozvoj vojenských schopností. Cílem článku ovšem není poskytnout vyčerpávající odpověď na veškerou problematiku spojenou s tvorbou koncepcí. Spíše než naplnit tuto roli, je jeho smyslem poukázat na některé výše uvedené souvislosti, jejichž pochopení má zásadní význam nejen pro tvůrce operačních koncepcí, jednotlivce a organizace odpovědné za rozvoj ozbrojených sil jako takových, ale může být přínosné i pro velitele z hlediska rozvoje jejich operačního myšlení a nalezení vhodného operačního přístupu při řešení každodenní praxe.

Podmínkou správného a efektivního chování člověka za mimořádných událostí je jeho včasná a kvalitní příprava. V současnosti je v České republice zpracovávána koncepce výchovy k přípravě školní mládeže pro ochranu člověka za běžných rizik a za mimořádných událostí. Teprve v průběhu školního roku 2012/2013 získala tato koncepčně ucelenější příprava alespoň na školách základního vzdělávání závazný charakter. Není však dosud po zrušení zákona o branné výchově v roce 1991 uložena na základě zvláštního zákona.

Prezentovaná studie vychází metodologicky z práce Martina Potůčka a kol. Poznávání budoucnosti jako výzva. Její autor nabízí celkový pohled na několik základních výzev společenských předpovědí Začíná definováním předvídání jako tvorby základních popisů možné budoucnosti. Hlavními tématy jež musíme řešit jsou stárnutí populace jako bezpečnostní hrozba, korupce, kriminalita, organizovaný zločin jako faktor politické a ekonomické nestability, marginalizace AČR v souvislosti s globalizací a evropskou koncepcí obrany, hrozba kolapsu bezpečnostního systému ČR

V článku se autor zamýšlí nad jednou z mnoha variant zařazení minometných jednotek praporů bojových sil do úkolových uskupení v operacích. Jde o proces postupného získávání kompatibility s jednotkami Severoatlantické aliance a modernizace minometných zbraňových systémů, doprovázený snižováním počtu personálu. Je důležité aby vševojskoví velitelé znali a věděli jak tuto bojovou podporu v pozemních operacích efektivně využít.

Vláda ČR dne 26. září 2012 schválila obrannou strategii, která je dalším významným dílkem skládanky strategických dokumentů, jejichž přijetí si na začátku svého funkčního období vytkla za cíl. Strategie, navazující na obecnější bezpečnostní strategii z roku 2011 a vycházející z Bílé knihy o obraně, reaguje na situaci ve společnosti, z jejíhož povědomí se otázky obrany proti dřívějším dobám vytratily, což může souviset s ukončením povinné vojenské služby nebo s neexistencí jasně identifikovatelného vnější nebezpečí. Hlavním sdělením je tedy znovupotvrzení faktu, že obrana státu nadále zůstává záležitostí celé společnosti a v jistém smyslu je tento vztah naléhavější než dříve.

Ministr obrany dne 15. 5. 2012 rozhodl, na návrh rektora Univerzity obrany a náměstka ministra obrany pro personalistiku, o vytvoření Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií. Vznik instituce tohoto typu je už delší dobu s nadějemi očekáván, zároveň je jeho potřeba provázena řadou pochybností. Článek popisuje záměr výstavby a činnosti Centra, a zejména jeho úlohu při rozvoji strategických studií, jako východiska pro strategické řízení a na jeho podílu v systému vzdělávání.

Na kybernetické hrozby a možnost kybernetické války neexistuje jednotné mínění, což je u nových jevů obvyklé. Hrozby se netýkají jen vládních institucí, ozbrojených složek, ale i ekonomických organizací a následně či přímo jednotlivců. Ekonomická bezpečnost je přitom neméně důležitá jako přímé vojenské ohrožení. Nemluvě o tom, že v bezprostřední budoucnosti lze předvídat prioritu ekonomických střetů před násilnými. V tomto textu převažuje sociologický pohled a cílem je hledat především sociální souvislosti a důsledky kybernetického potenciálů, a proto se nevyhýbá sekundárním zdrojům informací, ke kterým se většina čtenářů převážně dostává. Záměrem je vyzvat odborníky ITT, aby se k této problematice vyslovili profesionálnějším využitím primárních zdrojů informací jakými jsou např. studie společností Symantec a McAfee k hrozbám Stux NET a DuQu, zprávy CSIRT a CERT týmů, analýzy a zprávy amerického GAO pro Kongres USA a další.

Článek se zabývá vyhodnocením vojenských výdajů čtyř vybraných zemích Evropské unie v letech 2001-2008. Mezi zkoumané země patří Česká republika, Rakousko, Slovensko a Slovinsko. Jelikož pojem vojenské výdaje používá široké spektrum uživatelů, tak je nutné vymezit tento pojem a také zdroj, ze kterého bylo čerpáno při vyhodnocení. Zdrojem statistických dat o vojenských výdajích byly ročenky Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI).

Počátek druhé dekády 21. století je spojen s výraznou dynamikou a změnami globálního bezpečnostního prostředí. Patří mezi ně bezpečnostní reorientace Spojených států z transatlantického prostoru do prostoru Pacifiku, východní a jihovýchodní Asie vycházející z nové americké vojenské strategie vyhlášené počátkem ledna 2012, stažení resp. stahování Spojených států z Iráku a Afghánistánu a velký politický a bezpečnostní pohyb v arabském světě po desetiletích zdejšího "statu quo". Autor soudí, že především Evropská unie musí být připravena na možné negativní scénáře vývoje bezpečnostní situace v tomto regionu , respektive mít k dispozici efektivní policejní a vojenské síly s patřičným zázemím humanitární pomoci, které by byly schopny možnou nestabilitu zvládnout.

Reakce na dlouhodobé trendy mezinárodní politiky, vyvažování hrozeb a snaha o udržení amerického leadershipu představují trojúhelník, který nejlépe popisuje novou americkou obrannou strategii. Kroky Spojených států musí být chápány v kontextu teorie rovnováhy hrozeb. Obamova obranná strategie má zajistit pokračování amerického postavení ve světě, neboť to je podle Washingtonu nezbytností pro fungování mezinárodního systému. Spojené státy se tedy v žádném případě svojí pozice nevzdávají. Vnímat krácení vojenského rozpočtu jako dobrovolný ústup hegemona je mylné. Vhodnější je tato opatření charakterizovat jako restrukturalizaci americké moci směrem k posílení její ekonomické složky, spojené s relativně mírným omezením celkových vojenských výdajů. Tyto kroky jsou reakcí na pokračující změnu ve vnímání hrozeb, mezi nimiž hraje stále důležitější úlohu Čína.

Článek se zabývá teoretickými a praktickými souvislostmi hledání "dodatečných" úspor v rezortu Ministerstva obrany. S odvoláním se na závěry Bílé knihy o obraně ukazuje na potřebu důsledně rozlišovat mezi racionální úsporou a neracionální úsporou (tzv. pseudoúsporou). Racionální úspora vede k úspoře původně kalkulovaných zdrojů, kdy se vyšší hospodárností, efektivností a účelností podaří realizovat původně stanovené cíle a dosáhnout jejich ukazatele. Neracionální úspora představuje nesystémový krok, kdy jí odpovídající "škrt" pouze jevově přináší úsporu. Ve skutečnosti vede ke ztrátě schopnosti, nesplnění cíle či jeho ukazatele. V konečném důsledku (obvykle v delším časovém horizontu) vyvolává vyšší společenské náklady nežli bylo daným "škrtem" dosaženo. V kontextu rozlišování mezi racionální a neracionální úsporou jsou navrhována doporučení pro dosahování účinných úspor a odstraňování plýtvání při řízení obranných zdrojů.

Obamovo prezidentství je v USA podle komentátorů světového dění na začátku historicky nové éry - post-etnické společnosti. Poslední diskuze naznačují, že Spojené státy sice již v podstatě ztratily postavení jediné supervelmoci, ale nadále si udržují a dlouho budou udržovat podstatný vliv na světové dění. Jisté oslabení globálního velmocenského postavení má své příčiny: neúspěchy v problematicky vyvolaných válkách s důsledky promítajícími se do vážné ekonomické krize s následným výrazným zadlužením. To se nemohlo nepromítnout do snižování vojenského rozpočtu, jakkoli má americká armáda rozesetá na stovkách základen na celém světě stále mocný a stabilizující vliv. Tématem článku je politická a bezpečnostní situace ve světě na pozadí vnitřní i zahraniční politiky Obamovy administrativy.

Bílá kniha o obraně v kapitole páté podává základní východiska ekonomického a finančního řízení rezortu Ministerstva obrany. Definuje určující vnější a vnitřní předpoklady, rámcové podmínky a faktory, které ovlivňují ekonomické řízení rezortu Ministerstva obrany. V době, kdy byla Bílá kniha o obraně, psána, obecně převládal optimismus týkající se právě propuknuvší finanční krize. Vývoj však ukázal, že se nejedná o "běžnou" finanční krizi, kterou známe z předchozí historie, ale o tzv. systémovou krizi. Jde o jiný druh finanční krize, na níž by exekutiva jako celek a jednotlivé kapitoly státního rozpočtu měly přijmout odpovídající protikrizovou strategii. Pro sestavení účinné protikrizové strategie je potřebné hledat odpovědi na následující podstatné otázky:1. Jaké povahy je soudobá finanční krize?2. Jaké dopady tato krize má na veřejné finance?3. Jakým způsobem by měl na krizi reagovat rezort Ministerstva obrany?V této stati se autor pokusí hledat odpověď na první dvě otázky, na třetí otázku se, s ohledem na její složitost, se pokouší odpovědět jen rámcově.

Pro bezpečnostní komunitu je důležité, že návrh Bezpečnostní strategie České republiky 2011 (díle BS) byl zpracován i za participace odborné veřejnosti, tj. včetně bezpečnostní komunity. Koordinátorem participace byl především Institut CEVRO a na participaci se podílelo i Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (dále SBP). Stojí proto za výzkumný pokus porovnat názory bezpečnostní komunity se zněním dokumentu.

Evropská unie je jedním z nejvýznamnějších aktérů mezinárodních vztahů po skončení studené války. Sdružuje téměř půl miliardy lidí z celkem 27 států, generuje nejvyšší HDP, je největším světovým exportérem. Dlouho se jí vytýkalo, že je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Po skončení studené války nedokázala nalézt účinnou odpověď na násilí v bývalé Jugoslávii. Velmi nejednotná byla EU i v období tzv. irácké krize na přelomu let 2002 a 2003. A právě pod jejím vlivem byl nakonec sepsán první dokument doktrinálního charakteru nazývaný Evropská bezpečnostní strategie 2003, ESS 2003. [1] Ten položil základ k rozvíjející se evropské bezpečnostní a strategické kultuře. Tento dokument je výsledkem několika faktorů, zejména pak historických a politických. Těm jsou věnovány první dvě části tohoto pojednání, po něm již následuje podrobnější rozbor hlavních rysů ESS 2003 a jejího dopadu na formující se bezpečnostní a strategickou kulturu EU.

Strategické řízení státu včetně strategického řízení jedné z jeho základních funkcí - zajišťování bezpečnosti, je tématem odborných diskuzí dlouhodobě. Autor se ve svém článku zamýšlí, ve světle programového prohlášení vlády, jak se to s pozorností vlády problematice zajištění obrany ČR, rezortu MO a Armády ČR skutečně má.