evropska unie

Cílem článku, který tematicky navazuje na analýzu národních přístupů k procesu obranného plánování, je prezentace výsledků komparativní analýzy procesů aliančního a unijního plánování. Komparativní analýza byla zaměřena na identifikaci takových poznatků, jež jsou pro NATO i EU společné a které by zároveň mohly být přínosné při řešení optimalizace procesu obranného plánování v podmínkách resortu obrany České republiky. Z tohoto pohledu je klíčovým výsledkem identifikace obsahu jednotlivých fází procesu plánování schopností, ke kterému se dopělo na základě porovnání aliančního nástroje J-DARTS a unijního procesu SAEP. Přestože NATO a EU používají odlišnou terminologii i odlišný přístup k dosažení cílového výsledku, je obsah jednotlivých fází, v obecné podobě téměř totožný. Řešení implementace poznatků z provedených analýz do národního prostředí by mělo být předmětem dalšího výzkumu.

Proces obranného plánování v podmínkách České republiky je často spojován s aplikací procesu obranného plánování v NATO. Řada článků v odborných časopisech, ale i mnohé národní strategické dokumenty se při specifikování procesu obranného plánování odkazují na alianční přístupy, a to i přesto, že není explicitně stanoveno, že by národní proces obranného plánování měl být založen právě na principech plánování v NATO. Je pochopitelné, že jedním z cílů národního procesu obranného plánování musí být naplnění požadavků vyplývajících z ambicí Severoatlantické aliance. Nicméně otázkou je, zda k tomuto účelu je nezbytné detailně analyzovat alianční přístupy a usilovat o jejich implementaci do národních podmínek. Ambicí tohoto článku je dát odpověď na otázku, zda je zaměření pouze na alianční přístup k plánování skutečně nezbytný, a to na základě analýzy přístupů jiných členských zemí NATO, ale i EU, k procesu obranného plánování. Realizovaná analýza umožnila indikovat, do jaké míry vybrané země implementovaly do svých národních plánovacích procesů alianční i unijní principy. Výsledky analýzy poukazují na značnou rozmanitost národních plánovacích postupů, které vyplývají z odlišných zájmů jednotlivých zemí v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, ale zároveň dokládají, že těžištěm národních přístupů není zavedení aliančního procesu plánování, ale naplnění cílů, jež ze závěrů aliančního plánování vycházejí.

Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci. Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci.

Pojem Battle Group (BG) vstoupil do širšího politicko-vojenského slovníku v roce 2004. Battle Groups EU jsou bojové síly rychlé reakce, které jsou zárodkem společných ozbrojených sil Evropské unie. Battle Groups se budou podílet nejenom na plnění úkolů udržení míru, ale také na provádění útočných operací zaměřených na stabilizaci mezinárodních krizí dříve, než tyto přerostou do válečných konfliktů. Operace EU ARTEMIS se stala vzorem pro vytváření schopností rychlé reakce reprezentované Battle Group.

Článek pojednává o tzv. evropských bojových uskupeních (EU BG), jejich cílech, požadovaných schopnostech a možném použití. Poukazuje na zapojení ČR do těchto struktur a na právní stránku použití EU BG. V neposlední řadě se také zmiňuje o vztahu EU BG a NATO.

27. října 2004 schválila vláda ČR, se stal výchozím předpokladem a základem pro budování rámcového zdroje podílu AČR na výstavbě CZE/SVK Battle Group EU. Battle Group není novým výtvorem, speciálně vybudovaným a přizpůsobeným k vedení krizových operací EU. Právě naopak, Battle Group je obecně po celá desetiletí ve vojenství užívaný pojem pro označení uskupení sil a prostředků určených k vedení manévrového způsobu ozbrojeného boje.

Evropský i globální kontext se zásadně mění, přičemž Evropská komise bezprecedentně vstupuje do budování vojenských schopností. Ve stínu razantní proměny bezpečnostního prostředí se realizuje dlouho odmítaná myšlenka vícerychlostní Evropy v obranné spolupráci. Jak si v tomto kontextu stojí Česká republika? Je připravena se adaptovat a učinit obranu jednu z vládních priorit, nebo bude jen pasivně přihlížet okolnímu dění a v určitém momentě strpí další intervenci nebo okupaci jiné mocnosti? Aktivní účast v nové dimenzi spolupráce v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky EU je pro Českou republiku politickou nutností. Nicméně Česká republika musí být nejprve na tuto roli vnitřně připravena, což v praxi znamená, vyřešit dlouholeté strukturální problémy, které ji dosud v efektivní účasti bránily. Článek nastiňuje několik praktických doporučení v oblasti budování vojenských schopností, vyzbrojování, obranného výzkumu, průmyslu a trhu, které by pro Českou republiku mohly být v tomto procesu vodítkem.

V tomto příspěvku jde o zamyšlení se nad významem operace EUFOR Tchad/RCA, vyhodnocení hlavních problémových faktorů a vize k situaci ve střední Africe v následujícím období. Cílem je poskytnout rámcový přehled o zahájení zatím největší vojenské operace Evropské unie na území Afriky, jejíž spuštění bylo oficiálně schváleno dne 28. ledna 2008. Řada detailů o této operaci podléhá určitému stupni utajení, proto se zaměříme spíše na obecné informace. I přes toto omezení se domnívám, že článek přispěje k hlubšímu pochopení aktuální situace a složitosti této mise.

Hrozba terorismu se stává v současnosti alarmujícím fenoménem v celosvětovém měřítku. Vzhledem k tomu, že se tato hrozba rozšířila i na území evropského kontinentu, je nezbytné hledat cesty, jak tomuto úkazu čelit. Cílem této práce je analyzovat evropský právní rámec v oblasti materiálů CBRNE, poukázat na nutnost ochrany před zneužitím těchto materiálů pro páchání teroristických útoků a nastínit potřebu tuto problematiku zkoumat v podmínkách AČR.

Evropa je námořním kontinentem, jehož ekonomické zájmy a bezpečnost může být zajištěna pouze silou na bázi vojenského námořnictva. Česká republika jako taková sice není námořním státem, ale je členskou zemí NATO a EU a spolupodílí se na tvorbě společné bezpečnostní politiky. Vojáci AČR se mohou zúčastňovat společných „joint" vojenských operací, kde jednou ze součástí společných sil je i námořní složka. Ve společných mezinárodních institucích a štábech pracuje řada občanů ČR, pro které je nezbytný širší rozhled, včetně znalosti integrované námořní strategie EU, a jejichž přínos posiluje pozici ČR na mezinárodní úrovni. Tento příspěvek pomocí kritické geopolitiky kontextuálně zkoumá prostor a moc – evropský prostor a námořní moc. Jeho cílem je ukázat, jaký druh projekce námořní síly nejlépe odpovídá bezpečnostním otázkám, kterým čelí současná evropská národní vojenská námořnictva, jež v naprosté většině přispívají k naplňování cílů EU a NATO. Stať také věnuje rozsáhlou pozornost ruské vojenské námořní strategii.

V průběhu první poloviny roku 2010 se na řadě internetových serverů v češtině i dalších jazycích objevila řada alarmujících článků o platformě, nazývané evropské četnické síly, EUROGENDFOR respektive EGF. Jejich autoři tuto složku označují za základ nové „Svaté aliance“, kdy četnictvo z jednoho členského státu bude potlačovat nepokoje v jiném členském státě, pokud domácí síly takový úkol odmítnou. Příspěvek tyto spekulace uvádí na pravou míru a sumarizuje dostupné informace o tomto tělese.

17. září 2004 byla v Noordwijku v Holandsku podepsána dohoda o vytvoření evropských četnických sil (EGF - European Gendarmerie Force). Dohoda byla výsledkem předchozí evropské vrcholné schůzky v Nice. Iniciátorem dohody byla Francie. Celkem pět zemí (Francie, Itálie, Nizozemsko, Portugalsko a Španělsko) se rozhodlo vybudovat mezinárodní jednotku vojenské policie. Všechny uvedené země mají vojenskou policii ve svém vojenském statusu a jsou schopny plnit povinnosti policie v oblastech konfliktů. Mohou posílit místní policii nebo v případě potřeby převzít policejní úkoly samy.

Evropská unie si připomněla v březnu 2007 padesát let své existence. Podařilo se uvést v život projekt, který postupně, krok za krokem, překonával odvěká traumata a frustrace velké části Evropy spojené s válkami, konflikty a nenávistí mezi národy. EU se za pět dekád stala aktérem, který svoji vahou ovlivňuje politický, ekonomický a ve vzrůstající míře i bezpečnostní vývoj v globálním měřítku. Na prahu šesté dekády své existence si ale musí klást i mnohé otázky o svých perspektivách a možnostech do dalších let a desetiletí. Na tyto perspektivy je možné nahlížet pomocí tzv. rozšířeného konceptu bezpečnosti, který se ve vědeckém a politickém diskurzu prosazuje od 90. let minulého století. V jeho rámci je mj. rozšířen obecný model bezpečnosti: od vojensky pojaté bezpečnosti národního státu směrem k mezinárodním – globálním i regionálním – ekonomickým, sociálním, environmentálním či lidskoprávním dimenzím problematiky bezpečnosti.

V současném období lze zaznamenat znatelný pokrok ve společném úsilí NATO a EU při řešení bezpečnostních otázek. Užší spolupráci mezi oběma organizacemi nastartovala paradoxně až ekonomická krize v kombinaci s nárůstem nebezpečí vzniku ozbrojených konfliktů, zvláště pak na území evropského kontinentu. Zcela logicky tato situace vyústila v závěr, že zajištění komplementarity mezi NATO a EU se stává existenční nutností a pouze provázání unijní a alianční bezpečnostní a obranné politiky může přinést žádoucí efekt při udržování globální i lokální bezpečnostní stability.

Cílem textu je představit vývoj konfliktu na Ukrajině v kontextu aktuální diskuze o rozsahu a charakteru ruského zásahu v krizových regionech. Zkoumána je teze o aplikaci hybridní války v tomto prostoru ruskou stranou, uplatnění nových vojenských metod a strategických postupů. Představeny a zhodnoceny jsou argumenty, které oponují názoru o výrazných změnách v charakteru ozbrojených konfliktů, které měly být v případě obsazení Krymu a bojových střetech ve východních oblastech Ukrajiny demonstrovány a to s přihlédnutím ke stavu a možnostem jednotlivých aktérů.

Vznik nového světa probíhá na pozadí často vzájemně protikladných politických a ekonomických procesů globalizace, což s sebou přináší i mnohé hrozby a rizika. Následující text proto analyzuje širší souvislosti světového vývoje, jeho politickou, ekonomickou, sociální a bezpečnostní dimenzi.

Chemické, biologické, radiologické a jaderné (CBRN) zbraně i přes mezinárodní dohody a regulace představují aktuální závažnou hrozbu. S ohledem na náročnost a nákladnost opatření proti působení CBRN se jeví vhodné jejich získání cestou mezinárodních projektů včetně projektů Permanentní strukturované spolupráce (PESCO) Evropské unie (EU). V této práci byl hodnocen význam projektů PESCO, omezení, příležitosti dané inovacemi. Z dosažených výsledků jsou definovány výsledná doporučení a navazující závěry týkající se projektů PESCO v oblasti CBRN. Zejména jsou definovány závěry a doporučení poukazující na limitovanou efektivitu iniciativy PESCO na jedné straně a příležitosti plynoucí z možné mezinárodní spolupráce na úrovni EU se zvýšením schopností Armády České republiky (AČR) a odstraněním slabých stránek v oblasti CBRN na straně druhé. Bez mezinárodní kooperace by AČR jen obtížně reflektovala současný vývoj v oblasti CBRN.

Článek se zabývá některými vojenskými konsekvencemi odchodu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie (Brexit). Pro posouzení potenciálních dopadů na obranu a bezpečnost EU byl použit strukturovaný přístup zahrnující více metod, který kombinoval rešerši odborných publikací, analýzu citlivosti faktorů a testování hypotéz. Na základě provedené analýzy bylo vyhodnoceno, že odchod Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze struktur Evropské unie proběhne bez významných dopadů ve vojenské oblasti a nepředstavuje tak bezprostřední ohrožení bezpečnosti a obrany členských zemí Evropské unie. Přesto ale v souvislosti s Brexitem stále existuje určité riziko negativních dopadů na tuto oblast.

Článek má za cíl upozornit na nebezpečí dlouhodobého podceňování potřeby zdokonalovat obranyschopnost ČR před současnými a budoucími bezpečnostními hrozbami. Autoři předkládají návrhy, kam nasměrovat úsilí k reálnému zvýšení schopnosti rezortu obrany naplnit literu zákonů, řešících obranu státu. V první části po stručné úvodní analýze popisují varianty společné obrany se zdůvodněním potřeby řešit souběžně
složité úkoly na teritoriu v národní odpovědnosti. Ve druhé části nastiňují hlavní myšlenky teorie „operace k obraně teritoria“, která v současné Doktríně Armády České republiky chybí, a na základě které by měla být Armáda České republiky (dále AČR) k obraně státu připravována. Ve třetí části se autoři zabývají možnou alternativou uplatnění principu kolektivní obrany prostřednictvím vybudovaných mnohonárodních společných sil, nezávislých na národních armádách, které by byly v nadnárodní odpovědnosti koalice členských států k plnění jak úkolů k obraně teritoria členských států, tak i expedičních operací k řešení krizí.

Hlasy o potrebe vybudovania spoločnej armády Európskej únie sa objavujú na európskej scéne už niekoľko rokov, v poslednej dobe však tieto hlasy najmä po ruskej invázii na Ukrajinu zosilneli. Autori sa preto v článku zaoberajú problematikou možnosti vytvorenia spoločnej európskej armády. Vychádzajú zo sociálno-vedných politologických prístupov k súčasným bezpečnostným rámcom, skúmajú aktuálny stav a zároveň poukazujú na to, že napriek hrozbám, ktorým Európa čelí, dosiaľ neexistuje žiadny jasný plán na to, ako by mala byť takáto armáda vytvorená. Vzhľadom na skutočnosti uvedené v článku, konštatujú, že vytvorenie spoločnej európskej armády sa aspoň zatiaľ javí ako nepravdepodobné, nakoľko supranacionálny model európskej armády by si vyžadoval potrebu prenosu citlivých národných kompetencii z členských štátov na únijnú úroveň.

Ambicí EU a hlavním cílem rozvoje tzv. evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP - European Security and Defence Policy) je dosáhnout schopnosti rychle reagovat na vznikající krizové situace. Jedním z prostředků naplnění těchto ambicí a povinností EU jsou operační svazky Battle Groups, jež jsou prezentovány jako nový přístup k vytváření sil a zkvalitňování schopností rychlé reakce EU. Operace Artermis, která byla vedena v letních měsících roku 2003 na území Demokratické republiky Kongo (třetí největší stát v Africe), se stala do jisté míry modelem pro vytváření operačních svazků Battle Groups. Zkušeností a poznatků z operace Artermis je možno plnohodnotně využít i při výstavbě a přípravě EU BATTLE GROUP CZE/SVK.

Dne 25. dubna 2006 byla Radou bezpečnosti OSN (na jejím 5421. zasedání) jednomyslně přijata rezoluce č. 1671 schvalující dočasné nasazení ozbrojených sil EU do operace EUFOR RD CONGO v Demokratické republice Kongo s cílem poskytnout podporu misi OSN MONUC (organizační mise OSN v Demokratické republice Kongo) při zajišťování bezpečnosti a pořádku v průběhu prezidentských a parlamentních voleb 2006.Celkem evropská pomoc na provedení prezidentských a parlamentních voleb v RD Congo činila 249 milionů eur (329 milionů USD), což bylo 80 % celkových finančních nákladů na realizaci voleb. Vedoucím volební pozorovatelské mise EU v RD Congo byl jmenován poslanec Evropského parlamentu generál Philippe Morillon. V den zahájení prvního kola voleb bylo nasazeno celkem 250 pozorovatelů EU, kteří se zaměřili hlavně na způsob odevzdávání a sčítaní volebních hlasů. Na úspěšném průběhu a zdárném zakončení prezidentských a parlamentních voleb v RDC měla významný podíl a nepopiratelnou zásluhu operace EUFOR RD CONGO.

Podpora reforem bezpečnostních sektorů je novou koncepcí Evropské unie (EU) v bezpečnostní oblasti, která dále rozšiřuje soubor civilních a vojenských kapacit EU určených k podpoře komplexních přístupů k řešení a předcházení krizí.

Hlavním cílem tohoto článku je snaha pojednat o problematice sdílení zpravo­dajských informací v rámci takzvaného principu „potřeba sdílet – need to share" a zdůraznit odlišnosti tohoto současného trendu, který měl nahradit princip sdílení informací „potřeba vědět – need to know". Úvodní část je s ohledem na současné globální bezpečnostní hrozby věnována rozměru současného národního a nadná­rodního zájmu ve zpravodajské oblasti, na který navazuje v další části samotná problematika sdílení zpravodajských informací dle principu „potřeba sdílet". Cílem další části je provedení obecného rozboru sdílení zpravodajských informací v rámci organizace NATO a Evropské unie. Do této časti je zakomponován také popis možného sdílení informací charakteru SIGINT získaných národním taktic­kým prvkem začleněným do struktury úkolových uskupení v soudobých operacích. Závěrečná část shrnuje podstatu zhodnocení sdílení zpravodajských informací a nastiňuje určitou predikci dalšího vývoje v této oblasti.

Předmětem článku je návrh tvorby národní databáze požadavků na vojenské schopnosti a návaznost na soustavu referenčních jednotek k porovnání stavu schopností u jednotek stávající organizační struktury ozbrojených sil České republiky. Výsledky dosavadních analýz vedou k závěru, že jako základ pro realizaci národní databáze schopností lze využít dokument Bi-SC Agreed Capability Codes and Capability Statements, který představuje jednotný soubor požadavků na schopnosti NATO i EU. Transformace uvedeného aliančního dokumentu do národního prostředí umožňuje získat ucelený rámec schopností, kterými musí jednotky ozbrojených sil disponovat k naplnění stanovených operačních úkolů, ať už se jedná o úkoly plněné v rámci národního či mnohonárodního úkolového uskupení a lze je využít ji pro další tvorbu mechanismu k hodnocení stavu schopností jednotek ozbrojených sil.

Transatlantické společenství, které vzešlo z NATO, se projevilo v krizích jako mnohem odolnější, než mnozí věřili. Avšak tím není zodpovězena otázka, zda je NATO připraveno také pro budoucnost. Jeho dosavadní úspěšná existence není zárukou, že tomu tak bude v budoucnosti. NATO se vždy dokázalo přizpůsobit novým výzvám, a to se nezměnilo ani dnes.

Evropská unie má zájem na zajišťování bezpečnosti afrických zemí v sahelském regionu, protože některé zdejší hrozby mohou potenciálně ohrozit také její členské státy. Se zhoršující se situací v severním Mali se tak EU rozhodla k aktivnějšímu zapojení v této zemi prostřednictvím misí Společné bezpečnostní a obranné politiky. Cílem tohoto článku je představit a následně zhodnotit soudobou politiku EU v Mali. Pozornost bude věnována především Výcvikové misi EU v Mali a misi Evropské unie zaměřené na budování kapacit v Mali, které doposud přinášejí spíše smíšené výsledky. Článek se bude zabývat také strategií EU zaměřenou na oblast Sahelu a částečně protiteroristickým a protipovstaleckým aktivitám EU v Mali.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

Vznik Stálé strukturované spolupráce (PESCO) v obraně v roce 2017 je jednou z nejdůležitějších Evropských iniciativ posledních let usilující o zvýšení efektivity řešení bezpečnostních problémů a větší integraci obranné spolupráce v rámci EU. Článek přibližuje genezi PESCO a vysvětluje jeho fungování včetně právního rámce, cílů, úlohy hlavních aktérů a dynamiky celého procesu. Jeho smyslem je ukázat rozsah a sílu přísnějších závazků, které členské státy přijaly k posílení evropské obrany pod hlavičkou Společné obranné a bezpečnostní politiky.

Autoři v článku prezentují poznatky, ke kterým dospěli při analýze procesu implementace Stálé strukturované spolupráce (PESCO), a to především v oblasti plánování operací EU a rozvoji schopností, které jsou nezbytné k naplnění politicko-vojenských ambicí EU. Zdá se, že teprve vydáním Globální strategie EU v roce 2016 a její následnou implementací by mohlo dojít ke konkretizaci závazných požadavků, vyplývajících ze znění PESCO. V současné době existuje přehled společných závazků, k jejichž se zavázalo 25 z 28 členských zemí EU. Tento přehled obsahuje i konkrétní závazky v oblasti realizace požadovaných schopností k efektivnímu vedení operací EU. Cílem článku je i hledání odpovědi na otázku, zda současná míra integrace členských zemí EU dovolí plně realizovat deklarované závazky.

Přestože Bezpečnostní strategie EU se zaměřuje na několik úrovní a domén, článek se zaměřuje problémy, které mají svůj původ ve východních oblastech Unie. Argumentace uvedená v článku prezentuje teoretické aspekty Strategie a charakterizuje bezpečnostní prostředí v oblasti Černého moře, představuje trendy vývoje v oblastech „zamrzlých“ konfliktů a postoj EU k těmto problémům v celém kontextu. Autorka dospěla k závěru, že EU dnes čelí z východu vážným hrozbám, vyplývajícím z historie jejich vzniku a vývoje a z absence jejich dosavadního řešení ze strany EU. Tato situace vyžaduje řešení a existuje riziko, že nově vytvářena Bezpečnostní strategie EU je dostatečně nezohlední a že nový bude mít jen obecnou povahu, s malou praktickou hodnotou.

Před dvaceti lety jsme se nejen „navrátili do Evropy", ale také začali usilovat o své místo v transatlantickém společenství, které pro nás symbolizovalo především členství v Severoatlantické alianci. Z časového hlediska se nám to podařilo za poměrně krátkou dobu deseti let. S odstupem dalších deseti let se ale zdá, že jsme v březnu 1999 vlastně vstupovali do ještě svým způsobem „starého NATO" omlazeného o tři středoevropské členy. Jeho skutečný přerod začal až záhy po našem vstupu vojenskou operací v Jugoslávii, která fakticky odstartovala kaskádu změn v postavení, cílech a úkolech této nejsilnější vojenskopolitické organizace ve světě.

Plánování a velení v mnohonárodních expedičních operacích jsou obtížnými problémy po mnohaleté období. Jak se Evropská unie stává stále aktivnějším světovým činitelem – včetně oblasti zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky – tak EU trvale rozvíjí schopnosti vedení integrovaných expedičních operací a od roku 2003 provedla řadu úspěšných vojenských operací a civilních misí na Balkáně, v Africe, na Středním východě a jihovýchodní Asii. Organizační struktura velení a řízení pro integrované expediční operace, které jsou vedeny pod hlavičkou EU k řešení krizové situace vyžadující nasazení sil rychlé reakce, bude vytvořena v souladu s Konceptem vojenského velení a řízení EU.