Článek vychází z provedené studie, realizované v rámci projektu Dlouhodobého záměru rozvoje organizace Centrem bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity. V rámci studie byla zkoumána a posuzována problematika strategického překvapení, jejímž cílem bylo nalezení kauzálních mechanizmů a souvislostí mezi zabezpečením obrany státu a fenoménem překvapení v podmínkách 21. století. Článek se zabývá problematikou překvapení a jeho dopady do zabezpečení obrany státu. Popisuje strategické překvapení jako principiální aspekt s implikacemi a dopady na obranu státu. Zkoumá problematiku překvapení jako principu vojenského umění v kontextu současného strategického myšlení.

Vzdušné síly hraji v ozbrojených konfliktech významnou roli. Bylo tomu tak i v operacích Odyssey Dawn a Unified Protector v Libyi v roce 2011. Právě při těchto operacích se naplno ukázala závislost evropských států na amerických vzdušných kapacitách. Po roce 2011 dochází k přesunu americké pozornosti do Asie. Článek se zabývá zhodnocením vývoje evropských vzdušných sil od roku 2011 do roku 2021 v kontextu přesunu americké pozornosti Asie. V článku je využit dataset pro porovnání počtů letounů v letech 2011 a 2021. Z výzkumu vyplývá, že evropské státy udržuji flotilu bojových letounů okolo 2000 kusů, zatímco v porovnání s rokem 2011 klesly počty v kategoriích letounů ISR ze 183 na 122 kusů a počet vzdušných tankerů ze 70 na 67 kusů. Naopak počty bezpilotních prostředků kategorie MALE se zdvojnásobily ze 45 na 91 kusů. V kontextu amerického přesunu do Asie je však tento vývoj nedostačující a evropské státy jsou stále závislé na americké podpoře.

Na základě metody obsahové analýzy, tato studie analyzuje vůbec první publikovanou bezpečnostní strategii Izraelských obranných sil, která byla zveřejněna v roce 2015. Hlavním cílem textu je nejen představit okolnosti vzniku a diskutovat hlavní cíle tohoto strategického bezpečnostního dokumentu, ale také nastínit širší geopolitický kontext, z něhož vzešel. Autoři argumentují, že dokument akcentoval především dvě oblasti – použití síly a budování kapacit izraelské armády. Mimo jiné publikování strategie mělo plnit také odstrašující efekt. V závěru autoři srovnávají plán Gideon a na něj navazující plán Tnufa a poukazují na značný význam, který má při implementaci takového dokumentu konsenzus politických a vojenských elit, a také se zamýšlejí nad tím, jaké poučení a inspiraci lze z tohoto případu čerpat v našem geografickém prostoru v průběhu procesu formulování či reformulování strategických bezpečnostních dokumentů.

Tato studie představuje události jomkipurské války (1973) perspektivou československé diplomacie a jejich následnou reflexi v přístupu československé zahraniční politiky vůči arabsko-izraelskému konfliktu v první polovině 70. let 20. století na základě doposud málo vytěžených archivních zdrojů. Československá blízkovýchodní politika od poloviny 50. let sice deklarovala svou jednoznačnou podporu arabské straně konfliktu, přesto tento přístup nebyl zcela bezvýhradný a v interních vládních dokumentech se někdy objevovala kritika arabských představitelů. Jomkipurská válka v tomto smyslu představuje důležitý přelomový moment, protože se fakticky jednalo o vojenský střet, který vyvolal nikoliv Izrael, ale arabská koalice, což znamenalo určitou výzvu pro československou propagandu. Současně tento ozbrojený konflikt představoval příležitost pro komunistické Československo dále prohloubit vztahy se svými arabskými spojenci.

Rusko vždy mělo velký zájem o západní Balkán. Historicky se realizovalo v kontextu geopolitické kontinuity rozšiřování svého území a vlivu. Rusko se snažilo získat vliv v tomto regionu z politických, ekonomických, a strategických důvodů. Po zahájení vojenské agrese proti Ukrajině v roce 2014 se však Rusko rozhodlo pro konfrontaci na západním Balkáně, kde se staví proti politice rozšiřování EU a NATO a vlivu Západu v tomto regionu. Klíčovou ruskou pákou pro šíření svého vlivu v regionu je srbský geopolitický návrh vojenské neutrality a konvergence strategických zájmů obou zemí. Rusko chce mít silný vliv na západní Balkán, a tím i na bezpečnost EU. Na druhé straně se chce Srbsko postavit jako hlavní mocenský činitel v regionu se současnou podporou Ruska i Západu.

Článek se zabývá mezinárodně právními aspekty západní vojenské pomoci Ukrajině. První část stručně analyzuje útok Ruské federace na Ukrajinu z pohledu „just war“. Následující část se věnuje jednotlivým pohledům mezinárodního práva na vojenskou pomoc Ukrajině - práva neutrality, ius ad bellum, ius in bello, otázky co-belligerency a odpovědnosti státu za spoluvinu v mezinárodně protiprávních jednáních. Závěr shrnuje zjištěné poznatky a dává odpověď na otázku proč západní pomoc Ukrajině většinově neporušuje normy mezinárodního práva.

Prezentovaný článek přímo navazuje na autorovu komparativní analýzu americké a ruské nukleární doktríny a výzbroje z podzimu 2021 a prostřednictvím obsahové analýzy tří specifických oblastí aktualizované verze strategického dokumentu Nuclear Posture Review představuje současnou podobu nukleární strategie Spojených států amerických. Za pomoci interpretační analýzy a bohatého aparátu sekundárních zdrojů zároveň autor reflektuje vlastní předpoklady a očekávaní o dalším vývoji americké nukleární strategie prezidenta Joe Bidena, které formuloval ve článku z roku 2021. Rozebírá vliv ideologicko-politických ambicí prezidentské administrativy spolu se zlomovými geopolitickými událostmi roku 2022 a přichází k závěru, že především díky působení druhého faktoru nedoznala aktuální podoba americké nukleární strategie žádné revoluční změny a pokračuje v zachovávání dlouholeté kontinuity a konsenzu o svých bazálních principech.

Probíhající válka na Ukrajině je Ruskem prezentovaná pojmem speciální vojenská operace, jejíž cíle byly prezentovány ruským prezidentem Putinem ve smyslu demilitarizace a denacifikace Ukrajiny. V širším kontextu se za tímto pojmem skrývá imperiální snaha Ruska útočnou a agresivní válkou prosadit a udržet si své mocenské postavení a vliv v regionu. Autoři vymezují zásadní rozdíl mezi speciální operací a tzv. speciální vojenskou operací v kontextu soudobé interpretace Kremlu. Dále argumentují způsob, kterým se Rusko snaží obhájit válku a diskutují její realitu z pohledu mezinárodního práva.

Dosavadní výzkumy o Číně a Tchaj-wanu se zabývají primárně současnými stavy bilaterální vztahů, armádních doktrín a podobně. Malá pozornost se však věnuje následkům potenciální války mezi Čínou a Tchaj-wanem. Článek zkoumá podmínky pro vznik a činnost guerilly s para militantními prvky na Tchaj-wanu v situaci, kdy Čína Tchaj-wan ovládne. Analýza vychází ze současného obecného, kulturně-sociálního, politického, geografického a technologického prostředí. Podstatnou částí analýzy je také rozprava o potenciálu městské guerilly. Článek vychází z akademických textů, analýz a dat, informací a průzkumů relevantních pro hlavní otázky článku. Těmi jsou potenciál vzniku, udržitelnosti a efektivity guerilly. Článek přichází s nálezy, argumentující poměrně vysoký potenciál vzniku guerilly především díky příhodným podmínkám Tchaj-wanu a možnou efektivitu a udržitelnost v závislosti na existujících proměnných, které však potenciál mohou i limitovat.

Hlasy o potrebe vybudovania spoločnej armády Európskej únie sa objavujú na európskej scéne už niekoľko rokov, v poslednej dobe však tieto hlasy najmä po ruskej invázii na Ukrajinu zosilneli. Autori sa preto v článku zaoberajú problematikou možnosti vytvorenia spoločnej európskej armády. Vychádzajú zo sociálno-vedných politologických prístupov k súčasným bezpečnostným rámcom, skúmajú aktuálny stav a zároveň poukazujú na to, že napriek hrozbám, ktorým Európa čelí, dosiaľ neexistuje žiadny jasný plán na to, ako by mala byť takáto armáda vytvorená. Vzhľadom na skutočnosti uvedené v článku, konštatujú, že vytvorenie spoločnej európskej armády sa aspoň zatiaľ javí ako nepravdepodobné, nakoľko supranacionálny model európskej armády by si vyžadoval potrebu prenosu citlivých národných kompetencii z členských štátov na únijnú úroveň.