evropa

Soudobá industriální civilizace, jež možná dosahuje jednoho ze svých vrcholů právě na rozhraní 20. a 21. století, přinesla nejen materiální blahobyt části světa a zásadní kvalitativní rozšíření schopností a možností lidstva, ale i celou řadu globálních problémů negativně ovlivňujících životní prostředí člověka. Jedná se nejen o problémy související se zabezpečením zdrojů. Pokud k tomu ještě připočteme důsledky stále více se prohlubujícího procesu globalizace, jakými mohou být především přemístění těžiště světové ekonomiky, prohlubující se propast mezi „bohatým Severem a stále chudším Jihem", celosvětové šíření buď nově objevených chorob, nebo tradičních chorob pokládaných již za vymýcené, je jasné, že bezpečnost současného světa je ohrožena více než kdykoliv předtím. Vstupem České republiky do NATO a EU se nám nejenom otevřel prostor pro možnost žít budoucnost v míru, ale současně nás to zavazuje se aktivně na procesu výstavby takto chápané bezpečnosti podílet.

Cílem předkládané práce je zmapování současné bezpečnostní situace v Evropě z pohledu problematiky radikálního islámu, který ve značné míře ovlivňuje rozhodovací vnitropolitické a zahraničněpolitické procesy nejenom v evropském regionu. Objasnění historických kořenů a vazeb na islámský blízkovýchodní terorismus by mělo přispět k lepší orientaci v netransparentních politických procesech, které ve svém důsledku mohou přispívat k radikalizačním tendencím a negativním postojům muslimských komunit v západním světě. Koncepce článku uplatňuje mezioborový přístup s vědomím naléhavosti zabývat se věcmi v jejich komplexitě a souvislostech, v rozsahu pro domácího čtenáře dosud nezpracovaném.

Článek představuje teorii informačních operací na pozadí ozbrojených konfliktů na Ukrajině, v Iráku a Sýrii. V úvodu jsou informace představeny jako fenomén a akcelerátor vývoje společnosti. Jsou zde nastíněny základní informační kanály, jež přináší informace bezpečnostního rázu jejich příjemci. Dále se článek věnuje bezpečnostnímu a operačnímu prostředí a také zranitelnosti, kterou s sebou vzrůstající závislost na informacích přináší. Jádrem článku jsou informační operace, které jsou prezentovány ve své teorii s autorovým komentářem k reálnému uplatnění ve vojenské praxi a v podmínkách Armády České republiky. Jako součást informačních operací jsou následně představeny psychologické operace, operace v počítačových sítích a elektronický boj. Článek je zakončen reálnými příklady informačních a psychologických operací v současných konfliktech a podmínkami jejich vedení v AČR. Závěr shrnuje obecné myšlenky o bezpečnostním prostředí a informačních operacích a zdůrazňuje význam informačních operací v současných i budoucích konfliktech.

V extrémně dynamickém vývoji, jakým například byly listopadové události roku 1989, si rychle uvědomujeme nastávající změny. Ale jak tomu je v celkem stabilním vývoji, v jisté evoluci, i když občas prožíváme nějakou tu lépe či o trochu hůře překonatelnou krizi? Za dekádu let po rozpadu bipolarity, ke konci století a tisíciletí, byla Evropa, a tím i do značné míry ostatní svět, na převážně dobré cestě vypořádat se s dědictvím studené války. Nyní máme za sebou další dekádu. Návrat do roku 1999 nám umožňuje lépe si představit, co se vlastně za tu dobu stalo, jak se svět za tu dobu stal složitější a bezpečnostní zvláště po 11. září 2001 vzrostly.

Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.

Před dvaceti lety jsme se nejen „navrátili do Evropy", ale také začali usilovat o své místo v transatlantickém společenství, které pro nás symbolizovalo především členství v Severoatlantické alianci. Z časového hlediska se nám to podařilo za poměrně krátkou dobu deseti let. S odstupem dalších deseti let se ale zdá, že jsme v březnu 1999 vlastně vstupovali do ještě svým způsobem „starého NATO" omlazeného o tři středoevropské členy. Jeho skutečný přerod začal až záhy po našem vstupu vojenskou operací v Jugoslávii, která fakticky odstartovala kaskádu změn v postavení, cílech a úkolech této nejsilnější vojenskopolitické organizace ve světě.