jaderne zbrane

Informace obsahuje problematiku týkající se nestrategických jaderných zbraní a principů jejich nejvýznamnějších aspektů. Zvažuje možnosti měnících se zásad NATO v použití nestrategických zbraní v kontextu vývoje po 11. září a hodnotí jejich budoucí roli v rámci obrany Evropy. Konstatuje se zde, že budoucnost nestrategických jaderných zbraní Aliance je zpochybňována. Tato nejistota je podmíněna různými faktory: jsou to byrokratické pohledy a napětí ve Spojených státech, ruské úsilí národní diplomacie volající po změnách vládnutí evropských zemí a dále požadavky na aktualizaci strategie NATO.

Během posledních několika let se v důsledku zhoršení bezpečnostní situace stále více připomíná potřeba posílení vzájemné soudržnosti a spolupráce NATO a EU. NATO a EU spolu nedávno iniciovaly kroky k posílení vzájemné strategické spolupráce, což se projevilo i ve snaze o sblížení procesů obranného plánování a plánování schopností. Nedávné zavedení nástrojů unijního plánovacího procesu, které vyplynuly z implementace nové Globální strategie EU, nabízí i nové možnosti pro snadnější i účinnější sjednocení obou plánovacích procesů. I když nelze předpokládat, že by se oba plánovací procesy staly identickými, implementace PESCO a dalších návazných procesů vytvořila prostor pro časovou synchronizaci i obsahovou harmonizaci plánovacích procesů. Článek tak shrnuje poznatky o určitých částech obou procesů, které by bylo možné časově a procedurálně přiblížit, aniž by byla jakýmkoliv způsobem dotčena autonomie obou organizací.

Chemické, biologické, radiologické a jaderné (CBRN) zbraně i přes mezinárodní dohody a regulace představují aktuální závažnou hrozbu. S ohledem na náročnost a nákladnost opatření proti působení CBRN se jeví vhodné jejich získání cestou mezinárodních projektů včetně projektů Permanentní strukturované spolupráce (PESCO) Evropské unie (EU). V této práci byl hodnocen význam projektů PESCO, omezení, příležitosti dané inovacemi. Z dosažených výsledků jsou definovány výsledná doporučení a navazující závěry týkající se projektů PESCO v oblasti CBRN. Zejména jsou definovány závěry a doporučení poukazující na limitovanou efektivitu iniciativy PESCO na jedné straně a příležitosti plynoucí z možné mezinárodní spolupráce na úrovni EU se zvýšením schopností Armády České republiky (AČR) a odstraněním slabých stránek v oblasti CBRN na straně druhé. Bez mezinárodní kooperace by AČR jen obtížně reflektovala současný vývoj v oblasti CBRN.

V souvislosti s odezvou na rozpadající se bývalý Sovětský svaz a zakrátko po prvních indiciích rozkladu komunistického bloku iniciovali spojenci v NATO proces adaptace na vývoj geopolitického a geostrategického prostředí. V přechodném období se Aliance zaměřila na přizpůsobení novému vývoji jak s ohledem na předefinování hlavních cílů, tak i prostředků jejich dosažení. Tyto změny se projevily v revizích Strategické koncepce Aliance z roku 1991 a 1999. Mezi jinými systémy jde i letectvo DCA, které je schopno plnit současně úkoly jak s konvenční, tak i jadernou municí, což přispívá věrohodnějšímu odstrašování.

Referendum o odtržení Skotska od Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jež se konalo v září letošního roku, nedopadlo pro skotské separatistické snahy úspěšně. Skotští nacionalisté mimo jiné plánovali poměrně velkoryse financované ozbrojené síly. Pětimilionový národ měl v případě získání nezávislosti ročně vynakládat podle propočtů skotské vlády na armádu ekvivalent 2,5 miliardy liber, tedy zhruba dvojnásobek toho, co Česká republika! Během deseti let po případném odtržení měly být vybudovány ozbrojené síly o počtu 15 tisíc mužů a žen a pěti tisíc rezervistů. Právě o tomto poměrně neznámém rozměru skotské nezávislosti pojednává následující příspěvek.

Skutečnost, že jaderné zbraně nebyly použity déle než 60 let a v celé historii se tak stalo jen jednou, ještě neznamená, že nemají svůj význam. Právě naopak, stále slouží jako nejefektivnější nástroj odstrašení.

Článok analyzuje holisticky vnímane súčasné stratégie použitia a výstavby nukleárnych síl zo strany USA a Ruska, pričom analyticky reflektuje aj ich vzájomné doktrinálne interakcie. Venuje sa podmienkam za ktorých USA a Rusko môžu pristúpiť k použitiu svojich nukleárnych zbraní, pričom postihuje aj súvisiacu problematiku modernizácie a výstavby ich nukleárnych síl. Autor prichádza k záveru, že ani jednej veľmoci sa doposiaľ nepodarilo opustiť logiku studenej vojny, či vyhnúť sa mylným, skresleným a prehnaným predpokladom o zámeroch druhej strany. Na záver sumarizuje možné zmeny a adaptácie americkej nukleárnej stratégie v ére administratívy prezidenta Bidena a predpokladanú aktualizácie americkej stratégie v priebehu roka 2022.   

Nejedná se o výzvy ledajaké, protože se vztahují k vytvoření světa bez jaderných zbraní, včetně návrhu praktických kroků vedoucích k dosažení tohoto cíle v rámci dlouhodobého a etapovitého procesu. Jejich čtyřmi autory nejsou ani žádní druhořadí politici USA, nýbrž bývalí ministři zahraničních věcí (George P. Schultz, 1982-1989, a Henry A. Kissinger, 1973-1977), obrany (William J. Perry, 1994-1997) a bývalý předseda senátního vojenského výboru (Sam Nunn). Nesporně velmi dobře vědí o čem hovoří a proč svá prohlášení, mající přímou souvislost se snahou o omezení jaderného šíření, prezentují s veškerou naléhavostí již druhý rok v deníku Wall Street Journal.