První desetiletí našeho století se nepochybně vyznačuje šířením epidemie sebevražedných teroristických útoků [2]. Neporozumění fenoménu sebevražedného terorismu, scestné představy o jeho základních příčinách, a tím, pochopitelně, i zavádějící protiopatření, jakkoli jsou stále častěji podrobovány zdrcující kritice z realistických pozic, vytvářejí zrcadlový jev podobně epidemického rozsahu – růst strachu a výdajů na bezpečnostní opatření. Proč je sebevražedný terorismus tak typický právě pro islámské (či snad arabské) prostředí, neboť jinde je spíše výjimkou?
