Teorie obrany, nebo bezpečnostní věda?

V poslední době se rozsáhle diskutuje o zaměření výzkumu v oblasti obrany a bezpečnosti na počátku 21. století. Nejčastěji se hovoří o dvou možných přístupech: zda zůstat v rámci dosavadního oboru teorie obrany státu, nebo vytvořit nový obor, který by se soustředil především na pojem bezpečnost, na její jednotlivé oblasti a na jejich vzájemnou interakci. Tato stať je příspěvkem do probíhající diskuze a srovnává výhody i možná úskalí obou přístupů. Je rozdělena do čtyř částí: vnější vlivy, výzvy, možná řešení (přehled disciplín, které se zabývají otázkami bezpečnosti a obrany) a doporučení. Všechny tyto části vycházejí především z toho, jak jsou tyto problémy nahlíženy a hodnoceny v zemích NATO.

I. Vnější vlivy

1. Konec studené války – posun od strategických studií k bezpečnostním studiím

Po celé období studené války se výzkum zaměřoval především na vojenský rozměr bezpečnosti a na vojenské nástroje bezpečnostní politiky. V celém světě narůstal počet ústavů a vysokých škol, které se specializovaly zejména na otázky poměru sil a charakteru možné války. A tak se říká, že studená válka byla zlatým obdobím strategických studií. Od jejího zániku se datuje proces globalizace, jež se ve srovnání s minulostí vyznačuje výrazným poklesem hrozby celosvětové války. Rozšířil se prostor pro bezpečnostní studia, a to zejména na úkor strategických studií. Globalizace však má i svoji stinnou stránku – je to nástup nových hrozeb, jimiž jsou zejména regionální konflikty, proliferace ZHN a globální terorismus.

II. Výzvy

Hlavní výzvy vyplývají z vážnosti a naléhavosti výše zmiňovaných hrozeb. Jejich vyhodnocováním se musí zabývat jak nejvyšší političtí, tak i nejvyšší vojenští činitelé. Mezi nimi existuje hierarchická struktura pravomocí, úkolů i odpovědností. Politika vymezuje nejobecnější politické cíle pro všechny oblasti, včetně vojenství.

Bezpečnostní politika (Grand Strategy) je výsadní oblastí výkonné moci, která může při upřesňování jejích cílů ve větším či menším rozsahu spolupracovat s nejvyššími vojenskými činiteli. Vojenská strategie je výsadní oblastí nejvyšších vojenských činitelů, kteří vycházejí jak ze svého odborného vzdělání, tak ze získaných a vyhodnocených zkušeností.

Vojenská věda [1] shrnuje a teoreticky vyhodnocuje a systemizuje poznatky ve vojenství, zejména pak z bojové činnosti ve válkách a ozbrojených konfliktech. Na základě toho pak dává doporučení pro výstavbu ozbrojených sil a pro zaměření jejich bojové přípravy.

Před vědeckou a výzkumnou činností ve vojenství dnes stojí následující hlavní výzvy:

■ teoreticky vyhodnocovat hlavní rysy válek ve světě po skončení studené války,

■ vysvětlovat význam a důsledky zavádění nových zbraní a zbraňových systémů,

■ vyhodnocovat způsoby vedení bojové činnosti (strategická úroveň),

■ vyhodnocovat způsoby vedení vojenských operací (operační úroveň),

■ systematicky hodnotit způsoby vedení jednotlivých bitev (taktická úroveň).

III. Možná řešení

1. Bezpečnostní studia (Security Studies)

Po skončení studené války se bezpečnostní studia soustřeďují především na nevojenské hrozby a na nevojenské dimenze bezpečnosti: ekonomická, politická, sociální, kulturní, sociální, ekologická, gender security. Ve značném rozsahu z nich vycházejí i dokumenty doktrinální povahy, ale musejí je doplňovat svou vlastní „přidanou hodnotou.“ Podrobněji se zabývají vojenskou dimenzí bezpečnosti v dnešním světě a hrozbami vojenského charakteru. Stanovují úkoly pro vojenství, pro obranu země a pro přípravu ozbrojených sil.

2. Mírová studia (Peace Studies)

Zabývají se problematikou míru, který je nejčastěji definován jako nepřítomnost války. V návaznosti na vymezení tří základních možných stavů ve světové politice (válka, ne-válka a mír) se mír jeví buď jako ukončení nepřátelství a válečných aktivit nebo jako jejich neexistence. Realistická teorie mezinárodních vztahů rozlišuje čtyři typy míru: mír na základě rovnováhy, hegemonický mír, imperiální mír a mír na základě strachu. Liberalismus/neoliberalismus dochází k závěru, že válka se stane anachronismem díky rozšiřování volného obchodu a jemu odpovídající mezinárodní obchodní spolupráce a ekonomické integrace. Výhody obchodu pak mají převážit nad sklony k válčení.

Také poznatky z oboru mírových studií tedy mají z hlediska obrany státu své limity. Jsou nenahraditelné při analýze výchozího stavu, ale samy o sobě nepostačují.

3. Válečná studia (War Studies)

Po skončení studené války se v té části světa, které Francis Fukuyama říká posthistorická, [2] válka stala překonaným jevem. Zbraňové systémy už jsou tak silné a ničivé, že již není možné je používat k prosazování zájmů a k řešení jejich případných střetů. V ostatních částech světa však války nadále probíhají, přičemž do nejrozsáhlejších z nich jsou zapojeny i státy NATO, zejména pak USA. Válečná studia (WS - War Studies) se proto soustřeďují na války, ve kterých jde o konkrétní, hmatatelné materiální zájmy. Jde o války vedené kvůli hranicím, války s politickými cíly (např. svržení Saddámova režimu v r. 2003), války z ekonomických důvodů. [3] Zároveň s tím se WS zabývají válkami vedenými kvůli méně konkrétním materiálním, jimiž jsou zejména etnické konflikty (v 90. letech provázely rozpad Jugoslávie), náboženské konflikty (Súdán a Alžírsko v Africe, indicko-pákistánský konflikt a Indonésie v Asii, protiruský boj v Čečně) a ideologické konflikty. Dále se WS zabývají studiem válek podle nasazení ozbrojených sil, zda jde o válku mezistátní či občanskou, hegemonickou, totální či omezenou.

Dílčí shrnutí: War Studies jsou polem, na kterém se překrývají a navzájem doplňují jak civilní, tak vojenské přístupy. To přímo volá po vzájemné spolupráci. V ní by odborníci z oblasti vojenského výzkumu měli pravidelně studovat závěry civilních historiků, politologů a sociologů, kteří upozorňují na oblasti, ve kterých se hromadí potenciál napětí a na základě toho varují, kde by mohly vypuknout ozbrojené konflikty. Platí to především o konfliktech etnického, náboženského či politického charakteru – tam všude budou znalosti civilních specialistů na vyšším stupni než u vojáků.
U válek s politickými cíli, především pak u těch, jejichž cestou se uplatňuje tzv. Regime Change Policy, budou rozhodnutí o případné účasti či neúčasti AČR padat na nejvyšší politické úrovni. Nejvyšším činitelům AČR nezbude než se snažit plnit politická rozhodnutí takovým způsobem, při němž bude co nejméně obětí.

Celkově by však vojenští odborníci měli pokrývat větší část pole válečných studií než civilní odborníci. Především z toho důvodů, že celá tato oblast je postavena na vyhodnocování zkušeností. Specialisté v oblasti vojenství by se měli zabývat především důkladným rozborem charakteru válek v jednotlivých krizových oblastech dnešního světa, měli by mít co nejdokonalejší přehled o tom, jaká tam je výzbroj a především by měli být schopni předpovídat možný rozsah a průběh ozbrojeného konfliktu a navrhovat možnosti jejich řešení. Zvlášť velkou pozornost by měli věnovat těm zemím a oblastem, které mají ve zvyku vést asymetrickou válku proti každému, koho považují za okupanta. Z toho by pak měli vyvozovat úkoly pro zaměření výcviku a bojové přípravy jednotek vysílaných do takovýchto oblastí.

3. Strategická studia (Strategic Studies)

Strategie je definována jako „umění rozčlenit vojenské prostředky a využívat je k dosahování politických cílů“ nebo jako „umění spojovat síly v zájmu úspěšného naplňování cílů stanovených na politické úrovni“. Z hlediska úrovně se strategie dělí na globální, vojenskou, hospodářskou, obchodní a další. Podle vytyčených cílů je možné strategii dělit na útočnou a obrannou. Útočná strategie se z hlediska zvolených způsobů dělí na další dva základní druhy: prvním je vyhledávání rozhodující bitvy, druhým je snaha o postupné opotřebování protivníka.
Útočná strategie se z hlediska uplatňovaných metod dělí na přímou a nepřímou. Výše vymezená hlediska se mohou vzájemně prolínat, na strategii prosazovanou v jednotlivých válkách můžeme nahlížet z několika různých úhlů.

Na nejvyšší státní úrovni se rozhoduje o tzv. globální strategii, která má např. v USA název Grand Strategy nebo National Strategy. V této rovině se hlavní pozornost soustřeďuje na rozbor bezpečnostních hrozeb, kterým je daný stát vystaven, a na hledání nejúčinnějších opatření, jak tyto hrozby eliminovat. Dále se posuzují hlavní příčiny, charakteristické rysy a výsledky ukončených i probíhajících ozbrojených konfliktů, jejich teritoriální rozmístění,nasazení ozbrojených sil a bojové techniky, formy vedení ozbrojeného zápasu, bezpečnostní dilemata, která z nich vyplývají a na možné příčiny budoucích konfliktů a jejich pravděpodobnou podobu.

Od stanovování strategických cílů, způsobů jejich naplňování, uplatňovaných metod a úlohy jednotlivých druhů ozbrojených sil se odvíjí strategická kultura jednotlivých národů. Je definována jako „souhrn zavedených myšlenkových postupů a konkrétních opatření při používání ozbrojených sil k dosahování politických cílů“. Strategická kultura USA jakožto ekonomicky, politicky a zejména vojensky nejsilnějšího státu současného světa se vyznačuje důrazem na totální válku, na vyhledávání rozhodující bitvy, na jejímž konci musí být bezpodmínečná kapitulace nepřítele.

Pravý opak americké strategické kultury uplatňují gerilové jednotky a teroristické organizace. Geriloví velitelé si jsou dobře vědomi poměru sil, a tak se vyhýbají přímým bojům – chystají nejrůznější nástrahy, léčky a klamné manévry, aby mnohem silnějšího protivníka co nejvíce vyčerpávali a opotřebovávali. Se zvláště velkým nasazením útočí na jeho morálku a psychologii. Nejzvrácenější strategickou kulturu uplatňují teroristické organizace – až na zanedbatelné výjimky se vyhýbají úderům na ozbrojené síly [4] a zaměřují se na slepé zabíjení bezbranného civilního obyvatelstva.
Strategická studia jsou ve všech zemích doménou vojáků, kteří mají zkušenosti z velitelské a bojové činnosti. Navíc právě oni mají nejlépe vyvinutou schopnost vyhodnocovat války a vyvozovat z nich poučení pro budoucnost, zejména pak pro výstavbu ozbrojených sil a pro jejich bojovou přípravu. Ve všech zemích světa a zejména pak v zemích NATO je to oblast vojenské exkluzivity, kterou si každá armáda světa důrazně střeží.

AČR by si tedy měla rovněž střežit pole své výlučnosti v oblasti vědecké a výzkumné činnosti ve vojenství. Při jeho neustálé kultivaci by měla vycházet z následujících skutečností:
V rámci NATO bude nadále dominovat strategická kultura USA, jejíž operace v letech 1991, 1999, 2001 a 2003 potvrdily důraz na útočnou strategii, především pak na naprosté zničení protivníka v rozhodujících bitvách, jež nemají dlouhého trvání.

Armády typu AČR v takových operacích nemohou plnit hlavní úkoly, ale na druhé straně musí počítat, že na bojišti často budou i po oficiálním ukončení takovýchto operací. Tzn. v době, kdy může narůstat aktivita gerilových jednotek a teroristických organizací. Právě v té době jsou nemalá rizika ztrát na životech vojáků.

AČR se tedy musí zabývat systematickým studiem poznatků a vyhodnocováním zkušeností ze střetů s jednotkami, které uplatňují metody a formy asymetrické války. Jde zejména o nástrahy, léčky, rychlé přepady vypočítané na zákeřné zabíjení vojáků.

IV. Doporučení

Výzkum v oblasti bezpečnosti a obrany by se v nejbližších letech měl zaměřit do několika hlavních oblastí. V některých z nich se mohou navzájem doplňovat civilní a vojenští odborníci, jiné by měly zůstat výlučnou doménou vojenských odborníků. Vzájemná spolupráce by se měla zaměřit především na systematické studium bezpečnostních hrozeb podle jednotlivých sektorů, na predikci možných ozbrojených konfliktů, na analýzu bezpečnostní spolupráce ČR v rámci NATO, EU a OBSE a na ekonomické zajištění obrany státu (viz tab.)

Naproti tomu do výlučné specializace vojenských odborníků by měly patřit: vyhodnocování hrozeb vojenského charakteru, formy vedení ozbrojeného zápasu, bezpečnostní dilemata, která z ozbrojených konfliktů vyplývají pro NATO a EU, dlouhodobé studium konfliktů dnešního světa v jednotlivých kategoriích, jimiž jsou: tzv. velké regionální konflikty (MRC - Major Regional Conflicts, tedy operace typu Pouštní bouře 1991, Spojenecká síla 1999, Trvalá svoboda 2001 a Irácká svoboda 2003), konflikty nízké intenzity (LIC - Low Intensity Conflicts), vojenské operace jiné než válka (MOOTW - Military Operations Other Than War). U všech těchto typů konfliktů je třeba dlouhodobě sledovat hlavní vývojové trendy a charakteristické rysy a ukazovat na všechny souvislosti, nároky a důsledky případného nasazení AČR.

Dílčí shrnutí: raději teorie obrany než bezpečnostní věda. Z dosud napsaného vyplývá, že vědecká a výzkumná činnost v oblasti obrany státu na poč. 21. století by se v největším rozsahu měla uplatňovat ve dvou nosných oborech: strategická studia a válečná studia. Oba názvy ale na počátku 21. století mají svá úskalí, především proto, že připomínají neblaze proslulou dobu studené války. Jak ale souhrnně nazvat obor, ve kterém se bude zkoumat? Kde hledat jeho základní společný jmenovatel?

Závěry

Jsou dvě zásadní možnosti, z nichž každá má své přednosti i úskalí:

1. Zavést název „bezpečnostní věda“

a) Přednost tohoto pojmu: Tento název by mohl více odpovídat duchu počátku 21. století, kdy bezpečnostní studia stále drží větší záběr námětů než strategická studia,

b) Úskalí tohoto pojmu:

- nekompatibilita s terminologií zemí NATO (zatím nikde není zavedena „security science“),

- vyklizení pole jedinečnosti a výlučnosti vojensky založeného výzkumu.

2. Zůstat u zavedeného výrazu „teorie obrany.“

a) přednosti tohoto pojmu

■ politicko-strategické: NATO, EU a zejména pak USA trvale zdůrazňují nezbytnost obrany v následujících směrech: obrana hodnot, na nichž byly vybudovány, obrana společných zájmů v oblasti ekonomické, politické, obrana zemí, které jsou jejich strategickými partnery.

■ vojensko-strategické: velký důraz se klade zejména na:

- obranu vlastního území proti jakékoliv hrozbě vojenského napadení,

- obranu vlastních vojsk v případě jakéhokoli ozbrojeného konfliktu.

■ prestižní: vojenství by si zachovalo svoji jedinečnost a výlučnost a nemusel by se svádět každodenní souboj s civilními pracovišti a vysokými školami, která jsou zaměřena do oblasti bezpečnostních studií a jejichž množství neustále narůstá.

b) úskalí tohoto pojmu:

□ mohly by zaznívat výtky, že jde o konzervativní a zažitý přístup.

Celkově tedy převládají argumenty ve prospěch zachování oboru teorie obrany. Tím by se potvrdilo zaměření na vojenství dnešního světa. Měl by to být obor, ve kterém se budou habilitovat budoucí docenti a poté i profesoři. V takovém oboru by samozřejmě převládali vojáci, ale stejně tak by se v něm mohli habilitovat i civilní specialisté. Vojenští specialisté by si zachovali svoji výlučnost a prestiž.