ozbrojene konflikty

Ruská armáda prochází změnou pojetí možného ozbrojeného konfliktu. Nepřipravuje se na jeden velký konflikt jako tomu bylo v období bipolárního světa, ale hlavní důraz je položen na zasazení sil oblastech ruského zájmu, tj. v postsovětských republikách. Ruské ozbrojené síly by měly být schopné účastnit se současně až tří regionálních konfliktů. Proto v ruské armádě probíhají nepřetržitě organizační a technologické změny. Součástí budování moderních ozbrojených sil je i akvizice francouzských plavidel třídy Mistral. Téma je zvlášť aktuální v kontextu ukrajinské krize.

Článek vychází z pozic neorealismu, zejména pak S. Walta a J. Mearsheimera. Charakterizuje hlavní aktéry války na Ukrajině, kterou hodnotí jako konkrétní projev dlouhodobého geopolitického soupeření USA a RF v oblasti Černého moře. Připomíná dosavadní rozšiřování pozic a vlivu USA v této oblasti, které hodnotí jako nevynucenou expanzi na pozvání elit zemí, jež v době studené války spadaly pod SSSR nebo pod Varšavskou smlouvu. Ruské reakce byly stále podrážděnější a nakonec vyústily v hybridní válku se závažnými mezinárodními dopady. Závěrečným námětem jsou vojenské incidenty v této oblasti a bezpečnostní hrozby a výzvy, jež z nich vyplývají.

Tento článek se zabývá fenoménem českých zahraničních bojovníků v ukrajinském konfliktu, a to především z hlediska využití v propagandě a z pohledu českého trestního práva. Obě témata jsou vzájemně propojena, protože podle českých zákonů může být působení v zahraniční armádě nebo v teroristických subjektech trestáno. Na druhé straně lze zahraniční bojovníky hodnotit jako důležitý prvek propagandy a jejich účast v konfliktu může posílit politickou pozici válčící strany. Toto napětí mezi právními dopady a propagandistickým využitím představuje hlavní téma tohoto článku. Koncepce hybridního válčení tvoří rámec aktuálního vývoje. Autor dochází k závěru, že právní důsledky představují pouze omezenou překážku pro propagandistické využití.

V roce 2005 byl k ženevským úmluvám na ochranu obětí války z 12. srpna 1949 přijat Dodatkový protokol o přijetí dalšího rozeznávacího znaku (Protokol III). Česká republika tento dokument ratifikovala a Dodatkový protokol III se stal součástí našeho právního řádu. Cílem článku je upozornit na skutečnost, že byl přijat další, v pořadí již třetí dodatkový protokol k ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, přiblížit čtenáři formou komentáře vybraná ustanovení Protokolu III a podtrhnout význam ženevských úmluv a dodatkových protokolů k nim pro současnost. Příspěvek se opírá z větší části o článek od Jean-Francoise Quéguinera nazvaného: „Commentary on the Protocol additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Adoption of an Additional Distinctive Emblem (Protocol III)", jež byl uveřejněn v International Review of the Red Cross No. 865 na stranách č. 175-207.

Tento text se zabývá výzkumem internacionalizace konfliktů, přičemž se snaží tento fenomén rozebrat po teoretické a definiční stránce, a následně jej konceptualizovat tak, aby bylo možné tento koncept využít pro výzkum vybraného konfliktu s mezinárodním přesahem. Text rovněž pracuje s různými druhy aktérů, kteří se do internacionalizovaného konfliktu zapojují. Rozlišuje především aktéry externí a interní, stejně jako intervence v konfliktu z jejich strany může být unilaterální či multilaterální. Uvedený koncept internacionalizace konfliktu je pak vymezen i vůči jinému blízkému konceptu tzv. zástupné války. V textu je definováno několik typů internacionalizovaných vnitrostátních ozbrojených konfliktů a rovněž důvody pro vojenský zásah ze strany zahraničních aktérů. Na závěr jsou uvedeny reálie dvou internacionalizovaných konfliktů na Středním východě – syrská a jemenská občanská válka. Text je původním příspěvkem ke konferenci, jako takový nemá ambice přinést nové výzkumné poznatky či tímto směrem rozšiřovat vědění, ale naopak přinést obecný přehled a vhled do problematiky, kterou pak je možno pomocí jednotlivých případových studií dále rozvíjet v sociálně-vědním výzkumu.

Izraelské letectvo provedlo 5. září 2007 nálet na syrský, údajně jaderný objekt. Článek popisuje některé okolnosti této události a nové problémy, před něž je postavena protivzdušná obrana.

Mezinárodní humanitární právo (MHP) představuje soubor norem mezinárodního práva primárně určených k humanizaci ozbrojených konfliktů, tj. ke zmírnění lidského utrpení a zajištění ochrany vybraných skupin osob v době ozbrojeného konfliktu, především těch, kteří se přímo neúčastní nepřátelství. Jeho neméně důležitou součástí je i regulace způsobů a prostředků vedení ozbrojeného konfliktu. I přes náročný způsob, jakým autor přistoupil ke zpracování tématu, akademický styl a vysokou míru odbornosti textu, je text přínosný i pro řadové příslušníky AČR, kteří se s problematikou přímé účasti na nepřátelství mohou setkat při plnění svých služebních úkolů, např. v zahraničních misích.

Článek řeší mezeru v literatuře týkající se efektů a důsledků nedostatku vody a možného konfliktu o vodu. Téma má jasné vojenské implikace. Odborníci poskytují dosti pesimistické prognózy týkající se situace se sladkou vodou na planetě. Jako užitečný nástroj se jeví modely včasného varování a soubor indikátorů včasného varování. Autor se zabývá danou tematikou hlavně z hlediska úrovně České republiky.

Mojmír Šlachta, Ohniska napětí ve světě. Nakladatelství České geografické společnosti, s. r. o. – Kartografie, Praha 2007, stran 187. Srovnáváno se studií Bezpečnostní politika České republiky. Závěrečná zpráva z výzkumného projektu – vedoucí výzkumného týmu Jaroslav Janda. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996)

Článek se zabývá korelací mezi metodikami analýzy konfliktů a dynamikou mezinárodního bezpečnostního prostředí a zdůrazňuje potřebu přizpůsobit tyto metodiky rychlému sledu událostí ve světě. Analytický přístup začíná přehledem obecné teorie konfliktu; autor se následně zaměřuje na nejčastěji používané modely analýzy současných konfliktů a shrnuje způsob přístupu k témuž konfliktu, konkrétně nedávným událostem na Ukrajině, aby znázornil výhody a nevýhody jednotlivých modelů. Závěrečná část článku namísto závěru rozvíjí korelaci mezi dvěma analyzovanými body a způsob, jakým lze konkrétní prvky metodik přizpůsobit vývoji hlavních charakteristik mezinárodního bezpečnostního prostředí.

„Nepříznivé trendy vývoje v nestabilních regionech na periferii euroatlantického prostoru a v jeho okolí představují natolik významnou bezpečnostní hrozbu, že podíl ČR na její eliminaci se nemůže zužovat pouze na poskytování ekonomické a humanitární pomoci a diplomatické aktivity. V souladu s jedním ze základních principů Bezpečnostní strategie ČR, kterým je cestou aktivního zapojení mimo území ČR preventivně předejít možnosti přímého ohrožení území ČR, se proto budou ozbrojené síly ČR nadále zapojovat do mírových a humanitárních operací v euroatlantickém prostoru a jeho bezprostředním okolí." „Účast AČR v operacích mimo území České republiky se stává jednou z nejvýznamnějších a současně nejnákladnějších činností z hlediska finančních, materiálových a lidských zdrojů a organizačních nároků.

Jedním ze symbolů bezprecedentní proměny české společnosti a českého státu za uplynulých dvacet let je role, kterou hraje v mezinárodním společenství. Jejím neodmyslitelným, ale rozhodně nikoli samozřejmým prvkem je dnešní angažmá České republiky v Afghánistánu. Přitom Afghánistán je zemí, se kterou se dnes Češi nepotkávají zdaleka poprvé. Rok 1989 byl totiž přelomem také pro Afghánistán a pro vzájemné vztahy obou zemí. Letošní výročí tedy zároveň symbolizuje jakési „shledání" po dvaceti letech. Češi i Afghánci se však nacházejí v naprosto jiné situaci: Česko je v zásadě úspěšným a bohatým členem mezinárodní koalice, která působí v Afghánistánu, rozvrácené a zubožené zemi s velmi nejistými vyhlídkami.

Využívání dětských vojáků, převážně povstaleckými ozbrojenými skupinami, nabývá v posledních letech opět na významu. Oproti předešlým konfliktům je však možné pozorovat určité odlišnosti. Z dětí se stávají účinné psychologické zbraně v boji proti armádám vyspělých států. Vojáci těchto armád se při konfrontaci s dětskými vojáky musí vyrovnat s mnoha individuálními morálními dilematy, která mohou mít i pozdější důsledky a mohou ovlivnit schopnost vojáka dále vykonávat tuto profesi. Tento článek se zabývá potenciálním dopadem těchto střetů na armádní příslušníky, konkrétně se zaměřuje na jejich výcvik a na přípravu misí a zamýšlí se nad jejich slabinami a možnostmi, jak je odstranit.

Ačkoliv se o nich na veřejnosti příliš nediskutuje, soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti hrají ve světě stále větší roli. Mají podobu moderních korporačních seskupení, jsou hierarchicky strukturované a organizované, jsou napojeny na silné vnější finanční zdroje. Organizace moderních soukromých vojenských firem je nejen odlišuje od dřívějších žoldáků a tzv. společných vojenských podniků, ale nabízí i značnou efektivitu a bojový potenciál. Poskytují mnohem širší spektrum nabízených vojenských služeb nejrůznějším klientům. Své zaměstnance rekrutují z řad vojenských profesionálů, kteří disponují odpovídajícím výcvikem a zkušeností. Nejčastěji jim v době nástupu bývá kolem 40 let.

Článek se zabývá proměnou několika vybraných subkulturních uskupení ve skutečné, případně potenciální aktéry hybridní války. Je založen na trendech a událostech vztahujících se k ukrajinské krizi a k aktuální projekci sil Ruské federace na území střední a východní Evropy, stejně tak jako na reakcích vlád a společností, které jsou tímto druhem války a politiky ohrožené. Koncepční rámec tohoto článku je založen na výzkumu subkultur a na zkoumání vojenských strategií. Autor analyzuje roli skupin vojenské historie, motorkářů, fotbalových hooligans a dalších mládežnických subkultur. Analýza rizik slouží k posouzení aktuálního dopadu a možného budoucího rozvoje výzkumu fenoménu.

Ambicí EU a hlavním cílem rozvoje tzv. evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP - European Security and Defence Policy) je dosáhnout schopnosti rychle reagovat na vznikající krizové situace. Jedním z prostředků naplnění těchto ambicí a povinností EU jsou operační svazky Battle Groups, jež jsou prezentovány jako nový přístup k vytváření sil a zkvalitňování schopností rychlé reakce EU. Operace Artermis, která byla vedena v letních měsících roku 2003 na území Demokratické republiky Kongo (třetí největší stát v Africe), se stala do jisté míry modelem pro vytváření operačních svazků Battle Groups. Zkušeností a poznatků z operace Artermis je možno plnohodnotně využít i při výstavbě a přípravě EU BATTLE GROUP CZE/SVK.

Cílem příspěvku je objasnění základních souvislostí ekonomické analýzy ozbrojeného konfliktu. Autor se snaží vysvětlit její důležitost a význam, současně upozorňuje na úskalí její implementace. Na základě porovnání několika studií je prokázáno, že v této oblasti panuje terminologická nejednotnost. Pro ujednocení pojmového aparátu je navrhováno využít obecného rámce nákladově-užitkové analýzy a současně ji použít i k vyjádření ekonomické hodnoty ozbrojeného konfliktu prostřednictvím ocenění všech nákladů a potenciálních užitků vyvolaných daným ozbrojeným konfliktem.

Příspěvek definuje konceptuální pojmy aparátu mírových operací. V článku je stručně vysvětlen vývoj a historie mírových operací, dále se zabývá nociální formou základních termínů a rozčleněním operací NATO na podporu míru do šesti základních typů. Samostatná část článku popisuje vymezení mírových operací v doktrinálních dokumentech Armády České republiky.
Mírové operace jsou ve své podstatě dynamickou a náročnou činností. Vedle rozšiřování politických a vojenských ambicí se v současném turbulentním světě zvyšuje i jejich intenzita a komplexnost. To je i důvod, proč je zapotřebí tuto problematiku neustále přibližovat i široké veřejnosti z různých pohledů, což je hlavním posláním tohoto článku.

Analýza lokálních válek v posledních desetiletích ukazuje, že není ani tak vážným problémem jejich vojenské řešení, zvláště pokud jde o Spojené státy a jejich armádu, jako spíš následné mírové uspořádání. Nejde přitom jen o USA v Iráku, ale např. spolu s Francií i ve Vietnamu, ruskou zkušenost v Afghánistánu a v Čečensku, Izraele v Libanonu, spojenců i naši v Kosovu apod. Proto lze uvítat týmovou práci kolektivu Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, která se problematice postkonfliktní stabilizace v deseti kapitolách na příkladu nejaktuálnějším v Iráku věnuje. Odstup čtyř let toto zhodnocení umožňuje, i když ne všechny kapitoly mají stejnou úroveň. Většina poznatků a zkušeností je však hodnotná, a proto je třeba jim věnovat pozornost.

Již krátce po skončení války Izraele proti Hizballáhu v Libanonu jsou v zahraničním tisku uveřejňovány četné články obsahující dílčí poznatky, které mohou být poučné pro Armádu České republiky.

S tvrzením, že první čečenská válka skončila pro ruskou armádu naprostou blamáží, dnes souhlasí téměř všichni, nezávisle na tom, k jaké ze stran v průběhu konfliktu patřili. Ovšem tyto události se staly již před více než deseti lety. Nabízí se proto legitimní otázka: Vzala si ruská armáda z čečenské katastrofy ponaučení? Je schopna opustit staré, pro gerilovou válku nevhodné operační postupy a vyvinout nové, odpovídající realitě možných hrozeb? Odpověďmi na tyto a ještě některé další otázky se bude zabývat následující práce, jako podklad k tomu bude sloužit srovnání způsobu vedení operací ruské armády v první (1994-96) a druhé (1999- ) čečenské válce.

Článek pojednává o tom, jakým způsobem je současný syrský konflikt reflektován v České republice. Představeny jsou zejména aktivity samotné syrské diaspory v České republice, která je zde přítomna od dob komunistického režimu. Obdobně jako je tomu v Sýrii, i v České republice nejsou Syřané zdaleka jednotní. Jsou mezi nimi jak lidé loajální režimu strany Baas a Bašára al-Asada, tak členové opozice. Ta se navíc v polovině roku 2012 rozštěpila na dvě skupiny. Představena je i reakce na konflikt řady subjektů z České republiky.

Článek se zaměřuje na představení nedávné rekodifikace soukromého práva (její východiska a inspirační zdroje, obecnou část, rodinné a dědické právo) a zejména na představení speciální úpravy týkající se příslušníků ozbrojených sil (tzv. vojenského soukromého práva). Jedná se 1) o uzavírání sňatku za mimořádných okolností (§ 667 OZ) a 2) o pořizování vojenské závěti (§ 1545 OZ). V uvedených ustanoveních se ilustrativně odráží jak ideová východiska nedávné rekodifikace (vazba k domácí a evropské právní tradici, diskontinuita s dosavadním právem i snaha o komplexnost), tak nepřímo také současný vztah k ozbrojeným silám – respekt, ocenění jejich významu i zohlednění specifik.

V létě 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskou federací. Vyvolala celosvětovou pozornost a mnoho úvah na téma dalšího vývoje mezinárodních bezpečnostních vztahů. Dnes ještě není znám přesný konečný stav lidí, kteří byli zabiti přímo v bojové činnosti. Nakolik ale obě strany tvrdí, že jejich ztráty přesáhly počet jednoho tisíce, pak se podle zavedených mezinárodních kritérií jednalo skutečně o válku, nikoli pouze o ozbrojený konflikt (do tisíce mrtvých během jednoho roku bojů). Proto se v celém následujícím textu používá výraz „válka", i když byla ve srovnání s jinými velice krátká a rychlá.

Manipulace informace a zvláště dezinformace hrají velkou úlohu v současných konfliktech. Moderní války jsou především válkami psychologickými. Dezinformace je strategií a je součástí výzbroje psychologické války, která podporuje ofenzivní a nepřímé strategie.

Předpisy a polní řády všech armád nejen doporučují, ale přímo ukládají velitelům všech stupňů používat překvapení ve všech druzích boje a uvádějí metody pro jeho dosažení. Článek obsahuje hlavní myšlenky uvedené ve stati Jamese J. Wirtze Theory of Surprise uveřejněné ve sborníku Paradoxes of Strategic Intelligence, vydaném u Frank Cass Publishers, Londýn 2003.

Text se zabývá analýzou konfliktů a použitím typologie v rámci této analýzy. Autor shrnuje nejdůležitější metodické přístupy a snaží se poukázat na jejich omezení při analýze stávajících konfliktů, které vykazují mnohem více různých charakteristických rysů než v minulosti. Státy účastnící se moderních vojenských konfliktů často používají soukromé vojenské společnosti či vytvářejí nelegální ozbrojené formace. Strany konfliktu mají v mnoha případech odlišný charakter a lze pozorovat chaotické aliance státních a nestátních aktérů s rozdílnými zájmy a odlišnými názory na projekci moci a použití ozbrojené síly. Text upozorňuje na nutnost přizpůsobení současných metodických přístupů nebo alespoň jejich součástí a na vývoj a změny, ke kterým v současných konfliktech dochází.

Před dvaceti lety jsme se nejen „navrátili do Evropy", ale také začali usilovat o své místo v transatlantickém společenství, které pro nás symbolizovalo především členství v Severoatlantické alianci. Z časového hlediska se nám to podařilo za poměrně krátkou dobu deseti let. S odstupem dalších deseti let se ale zdá, že jsme v březnu 1999 vlastně vstupovali do ještě svým způsobem „starého NATO" omlazeného o tři středoevropské členy. Jeho skutečný přerod začal až záhy po našem vstupu vojenskou operací v Jugoslávii, která fakticky odstartovala kaskádu změn v postavení, cílech a úkolech této nejsilnější vojenskopolitické organizace ve světě.

Ozbrojené síly musejí s předstihem uvažovat o úloze, před kterou budou postaveny při ohrožení bezpečnosti vyvolané změnou klimatu.

Pramen: Frank Morring, Threat Multiplier, Jr, Aviation Week č.16/2007/

Stejnojmenný článek, z něhož čerpá tento příspěvek, byl uveřejněn v květnovém/červnovém čísle 2007 časopisu Military Review. Popisuje v širokých souvislostech vývoj války v poslední době, vysvětluje, jakých forem může válka čtvrté generace nabýt, a konečně uvádí i model války páté generace. Jeho autorem je známý americký vojenský komentátor a analytik, bývalý plk. námořní pěchoty T. X. Hammes. Zkráceno a redakčně upraveno.

Tento příspěvek se zabývá vybranými aspekty válečného konfliktu na vý-chodní Ukrajině v Luhanské a Doněcké oblasti v období duben 2014 až únor 2015 (dále jen „konflikt“). Práce je koncipována do dvou samo-statných článků (částí), které na sebe navazují. První článek je tvořen úvodem, teoreticko-metodologickou a analytickou částí, která je ukončena dílčím shrnutím, charakterizujícím hlavní rysy zapo-jení Ruska do konfliktu. Teoreticko-metodologická část se zabývá termino-logií, obecným přístupem Ruské federace k bezpečnostní politice a možnos-tem jak konflikt zkoumat. Analytická část je rozčleněna do dvou podkapitol. První je věnována identifikaci pravděpodobného hlavního cíle Ruské federa-ce v konfliktu, druhá podkapitola hodnotí fáze ruského zapojení.

V první části článku byla popsána terminologie, hlavní rysy a fáze zapojení Ruska do konfliktu. Bylo konstatováno, že pro postup Ruské federace byla v hodnoceném období konfliktu charakteristická především fázovaná, stupňovaná, systematická činnost, která umožňuje charakterizovat toto zapojení jako vojenskou operaci. Druhá část se věnuje dalším vybraným aspektům konfliktu se zaměřením na jednotky ruské armády v operaci, jejich demaskující příznaky a dostupné operační zkušenosti. Stručně je zde také zmíněna problematika dodávek zbraní a materiálu do oblasti konfliktu, počtů nasazených sil a ztrát jednotlivých stran, a postupu ukrajinských sil v průběhu antiteroristické operace (ATO). Závěr je věnován zhodnocení možností použití podobného postupu Ruské federace v dalších státech bývalého sovětského svazu sousedících s Ruskem a politicko-vojenským aspektů ruské zahraniční politiky v širších souvislostech.

Tento text se zaměřuje na koncept tzv. zástupných válek v současnosti v oblasti Blízkého a Středního východu a na roli zpravodajských služeb v něm. Pro současné konflikty v Sýrii, Iráku a Jemenu je typické vměšování velkého množství vnějších aktérů, kteří k tomu často (ne výlučně) využívají své zpravodajské služby či speciální síly, aby tak chránily své národní zájmy na postiženém území, případně aby bojovaly proti sobě navzájem na cizím teritoriu. Hlavním cílem tohoto článku je představení konceptu zástupných válek a analýza role zpravodajských služeb v aktuálně probíhajících konfliktech ve vytyčeném regionu.