Navzdory skutečnosti, že máme několik koncepčních dokumentů: Bezpečnostní strategii, Obrannou politiku, ozbrojené síly jsou rozděleny do autonomních částí: Armádu České republiky, Vojenskou policii, Hradní stráž, Vojenskou kancelář prezidenta, Vojenské zpravodajství. Chybí základní, závazné politické zadání obranné politiky. Bílá kniha o obraně byl seriózní pokus poskytnout politikům, vládě a parlamentu, zprávu o tomto problému. Nebyl úspěšný. Politici nereagovali, spokojili se s nouzovým řešením. Je to znepokojující. Nezačnou-li se politické elity zabývat obrannou politikou, znamená to ztrátu naší spojenecké věrohodnosti a později i jistoty alianční kolektivní bezpečnosti.

Pro bezpečnostní komunitu je důležité, že návrh Bezpečnostní strategie České republiky 2011 (díle BS) byl zpracován i za participace odborné veřejnosti, tj. včetně bezpečnostní komunity. Koordinátorem participace byl především Institut CEVRO a na participaci se podílelo i Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (dále SBP). Stojí proto za výzkumný pokus porovnat názory bezpečnostní komunity se zněním dokumentu.

Vedení Aliance rozhodlo proces přípravy nové strategické koncepce co nejvíce otevřít a zahrnout do něho co nejvíce účastníků. To byl i důvod, proč byla na summitu v dubnu 2009 ve Štrasburku a v Kehlu vytvořena skupina expertů NATO, která se měla na tvorbě nové strategické koncepce podílet. Jejím vedením byla pověřena bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Ta předložila podkladový dokument pod názvem: „NATO 2020: Assured Security; Dynamic Engagement. Analysis and Recommendations of the Group of Experts on a New Strategic Concept for NATO" Cílem tohoto textu je seznámit s touto zprávou, reakcemi na ni a posoudit ji v širším kontextu tvorby nové bezpečnostní koncepce NATO a její kontinuity s předcházejícími strategie, zvláště z roku 1999.

Příspěvek na základě vymezení podstaty vojenského keynesiánství pojednává o problému rozporného vnímání vlivu vojenských výdajů na ekonomický růst. Hlavní pozornost je věnována analýze uplatňování politiky vojenského keynesiánství jako jednoho z nejvýznamnějších faktorů posilování ekonomických pozic a vojensko-politického vlivu vojenskoprůmyslových komplexů vyspělých zemí světa. Ve stati jsou v nezbytném rozsahu prezentovány současné přístupy k vymezení podstaty a úlohy vojensko-průmyslových komplexů a v případě intenzifikace vojenského keynesiánství je poukázáno na nebezpečí militarizace ekonomik a společenského života. 

V květnu tohoto roku (2010) byla zveřejněna dlouho očekávaná zpráva skupiny expertů, která bude základem pro další vyjednávání o nové strategické koncepci NATO. Od přijetí v současnosti platné strategické koncepce NATO uplynulo více než deset let (Washington 1999). Je zřejmé, že prostředí, ve kterém se Aliance pohybuje a úkoly které před touto institucí kolektivní obrany leží, doznaly za poslední dekádu zásadních změn. Mezi novými výzvami hrají prim mezinárodní terorismus, aktuální mise v Afghánistánu či otázka budování společné protiraketové obrany NATO.

Vztahy s Ruskou federací jsou jednou z klíčových otázek politiky Severoatlantické aliance od chvíle, kdy se Rusko před téměř dvaceti lety stalo nástupnickým státem Sovětského svazu, jehož existence oficiálně skončila v posledním prosincovém dni roku 1991. Jsou to přitom vztahy komplikované, mnohdy stále zatížené dědictvím studené války, v nichž se prolínají vzájemné obavy ale i potřeba společně čelit společným bezpečnostním hrozbám. Tento protikladný charakter vztahů je přitom v posledních letech ještě zvýrazněn rozdílnými přístupy jednotlivých členských států NATO k Rusku. I přes svojí zkratkovitost, zde může platit proslulé dělení na „starou" a „novou" Evropu jehož autorem je bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld.

Nová strategická koncepce NATO je pouze odrazovým můstkem pro otevřenou diskusi o širokém spektru bezpečnostních problémů. Východiskem v podmínkách ČR by mělo být stanovisko představitelů politických stran na otázky dalšího rozvoje Aliance. Autor se ve svém příspěvku zabývá historickými souvislostmi některých problémů, kterými se Aliance v současné době zabývá. Zároveň představuje některé nové hrozby a problémy, které vyvstávají v současné době a které budou v budoucnu stále akutnější: kybernetické hrozby, energetická bezpečnost, proliferace ZHN, stabilizační a rekonstrukční mise, operace mimo severoatlantický prostor, teritoriální obrana, další rozšiřování Aliance nebo rozvoj partnerské spolupráce. Zároveň upozorňuje na implikace teto diskuse na bezpečnostní a obrannou politiku ČR.

Známý a renomovaný autor Jan Eichler, pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, vydal po monografii Terorismus a války na počátku 21. století další, v názvu uvedenou publikaci o mezinárodní bezpečnosti v době globalizace. Navazuje jí mj. tematicky na knihu, která vyšla v nakladatelství AVIS Ministerstva obrany pod názvem Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století a byla určena jen pracovníkům tohoto rezortu. [1] Jan EICHLER. Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. 1. vyd., Praha: Portál, 2009, 327 s., ISBN 978-80-7367-540-0

Hrozba terorismu se stává v současnosti alarmujícím fenoménem v celosvětovém měřítku. Vzhledem k tomu, že se tato hrozba rozšířila i na území evropského kontinentu, je nezbytné hledat cesty, jak tomuto úkazu čelit. Cílem této práce je analyzovat evropský právní rámec v oblasti materiálů CBRNE, poukázat na nutnost ochrany před zneužitím těchto materiálů pro páchání teroristických útoků a nastínit potřebu tuto problematiku zkoumat v podmínkách AČR.

Loni uplynulo šedesát let od založení Organizace Severoatlantické smlouvy a deset let od našeho vstupu do ní. Jako hlavní příčina rozšíření NATO, zprvu o tři země visegrádské čtyřky a následně i o Slovensko, se zejména uvádí, že bylo nutné z geopolitického hlediska efektivním způsobem vyplnit bezpečnostní vakuum ve střední a později i ve východní Evropě. Obecně poté rozšířit obranné společenství o země sdílející hodnoty svobody, demokracie, tržní ekonomiky a dodržování lidských práv. Členství těchto zemí přispělo i ke kodifikaci kritérií přijetí dalších států do Aliance. [1] Nyní tato organizace stojí před závažným úkolem zpracovat po deseti letech novou strategickou koncepci.