Zahraniční politika, bezpečnost a obrana v minulosti patřily a i nadále patří do okruhu záležitostí, u nichž členské státy (dříve Evropských společenství) Evropské unie zatím nespojují svojí národní suverenitu a ponechávají si nad nimi nezávislou kontrolu. To však neznamená, že by mezi členskými státy v těchto oblastech neexistovala institucionalizovaná spolupráce. V souvislosti s přijetím Smlouvy o Evropské unii v roce 1992 v Maastrichtu (vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1993) [1] došlo k vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tzv. druhého pilíře Evropské unie. Poněvadž pro postupy v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky se rozhodujícím právním základem stal mezivládní charakter, spolupráce mezi členskými státy, jednalo se o tzv. nekomunitární pilíř Evropské unie. Tuto povahu si společná zahraniční a bezpečnostní politika prakticky zachovala i po 1. prosinci 2009, kdy nabyla platnost Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství z roku 2007, [2] která mj. zrušila třípilířovou strukturu Evropské unie.

V rámci 60. výročí vzniku NATO se ve dnech 3.-4. dubna 2009 uskutečnilo slavnostní zasedání hlav států a vlád na francouzsko-německém pomezí ve Štrasburku (Francie) a v Kehlu (Německo). Jedním z významných projednávaných bodů byla transformace NATO a zahájení procesu přípravy nové alianční strategické koncepce, jejíž stávající znění z r. 1999 již neodpovídá současnému bezpečnostnímu prostředí ve světě, existující mezinárodněpolitické situaci a potřebě účinnější alianční reakce na bezpečnostní hrozby a výzvy. I počet aliančních zemí se změnil.

Kdo byl přesvědčený, že dosavadní vnitřní, zahraniční a bezpečnostní politika Spojených států se stejně jako mateřská letadlová loď [2] jen tak lehce neotočí, může být spokojen alespoň s jedním – Barack Obama povzbudil naděje do budoucnosti a zlepšil pohled na USA orientující se po jeho nástupu více na výhody multipolárního světa a multilaterální a multikulturní politiku.

V současné době soukromé vojenské společnosti a soukromé bezpečnostní agentury představují důležitý prvek bezpečnostního sektoru. Proto cílem tohoto článku je informovat širší vojensko-odbornou veřejnost o otázkách a problémech, které byly vyvolány vznikem těchto společností a agentur a představit různé typy a rozsah služeb, činností – aktivit a vojenských operací poskytovaných soukromým vojenským a bezpečnostním sektorem a uvést jejich charakteristické rysy.

Delší dobu můžeme sledovat střetnutí dvou metodologických i praktických přístupů: jeden postuluje a prosazuje nutnost a možnost globálního strategického vládnutí spojený s integračními snahami demokratických seskupení; druhý považuje cosi takového za zbytečné až nemožné a logicky se staví proti integračním snahám, za kterými navíc vidí snahy po plánování a sociálním inženýrství. Spoléhá spíše na seberegulující mechanismy tržní ekonomiky a operativní řízení. Podobně tomu je pokud jde o jednotlivé státy. Zatímco za prvním pojetím jsou modelově spíše liberálně demokratické orientace, za druhým poté orientace konzervativní nebo liberálně-konzervativní. Převaha těch či oněch politických sil se projevuje i v ochotě tvořit a realizovat v nejrůznějších oblastech společenských aktivit strategické dokumenty. Lze připustit, že v některých zemích či v určitých obdobích tomu může být i naopak, podle toho, před jakými problémy stojí.

Identifikace potenciálních bezpečnostních rizik odvozených od hrozeb tvoří nedílnou součást soudobé problematiky oblasti mezinárodních bezpečnostních vztahů na počátku 21. století. V obecné ekonomické teorii se pojem riziko používá zejména v souvislosti s nejednoznačností průběhu reálných ekonomických procesů a s nejednoznačností jejich výsledků. [1] V praktických ekonomických disciplínách je snahou možná rizika kvantifikovat a odhadovat jejich výskyt a předvídat tak možné důsledky, pramenící z předcházejících rozhodnutí ekonomických subjektů.

Reakce na dlouhodobé trendy mezinárodní politiky, vyvažování hrozeb a snaha o udržení amerického leadershipu představují trojúhelník, který nejlépe popisuje novou americkou obrannou strategii. Kroky Spojených států musí být chápány v kontextu teorie rovnováhy hrozeb. Obamova obranná strategie má zajistit pokračování amerického postavení ve světě, neboť to je podle Washingtonu nezbytností pro fungování mezinárodního systému. Spojené státy se tedy v žádném případě svojí pozice nevzdávají. Vnímat krácení vojenského rozpočtu jako dobrovolný ústup hegemona je mylné. Vhodnější je tato opatření charakterizovat jako restrukturalizaci americké moci směrem k posílení její ekonomické složky, spojené s relativně mírným omezením celkových vojenských výdajů. Tyto kroky jsou reakcí na pokračující změnu ve vnímání hrozeb, mezi nimiž hraje stále důležitější úlohu Čína.

Záměrem textu je představit a zhodnotit stav, kapacity a schopnosti bezpečnostního systému ČR vzhledem k jedinému, nicméně vysoce závažnému aspektu. Tím je jeho předpokládaná funkčnost a efektivita při krizové situaci velkého rozsahu a složitého průběhu. Rostoucí komplexitou hrozeb je míněna zvyšující se pravděpodobnost zřetězení více příčin a současného působení více faktorů, což odpovídá realitě složitě strukturované a technologicky, informačně a ekonomicky stále intenzivněji propojené globalizované společnosti. Toto možné propojení a vzájemné posílení hrozeb a jejich realizace má zásadní vliv na průběh a zvládání dané situace silami a prostředky bezpečnostního systému.

Evropská unie je jedním z nejvýznamnějších aktérů mezinárodních vztahů po skončení studené války. Sdružuje téměř půl miliardy lidí z celkem 27 států, generuje nejvyšší HDP, je největším světovým exportérem. Dlouho se jí vytýkalo, že je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Po skončení studené války nedokázala nalézt účinnou odpověď na násilí v bývalé Jugoslávii. Velmi nejednotná byla EU i v období tzv. irácké krize na přelomu let 2002 a 2003. A právě pod jejím vlivem byl nakonec sepsán první dokument doktrinálního charakteru nazývaný Evropská bezpečnostní strategie 2003, ESS 2003. [1] Ten položil základ k rozvíjející se evropské bezpečnostní a strategické kultuře. Tento dokument je výsledkem několika faktorů, zejména pak historických a politických. Těm jsou věnovány první dvě části tohoto pojednání, po něm již následuje podrobnější rozbor hlavních rysů ESS 2003 a jejího dopadu na formující se bezpečnostní a strategickou kulturu EU.

Československo bylo spolu s dalšími současnými sedmi členskými státy EU již v roce 1958 mezi prvními osmnácti státy světa, které podepsaly rezoluci Valného shromáždění OSN číslo 1348, týkající se mírového využití kosmického prostoru, což svědčí o dlouhé tradici v oblasti kosmické diplomacie. Významným novodobým mezníkem našeho zapojení do kosmických aktivit byl vstup ČR, jako prvního členského státu z poslední vlny těch, které vstoupily do EU, do Evropské kosmické agentury ESA. To otevírá i zemi, která má velmi omezené možnosti pro vlastní kosmické programy, tyto realizovat alespoň v nějaké míře v rámci mezinárodní spolupráce, především v programech ESA.