Redakční rada

Nabídka akcí

Bezpečnostní a strategická kultura – představení konceptu

Cílem tohoto článku je přiblížit čtenáři koncept strategické kultury, zmapovat jeho evoluci na třech generacích, které vymezil Alastair Lain Johnston, a identifikovat koncepční a metodologické problémy s nimi spojenými. Právě studium strategické kultury je v současné době zcela zásadní, neboť v globalizovaném světě, kdy se informace šíří rychleji než kdykoliv dříve v minulosti, nám může poskytnout odpovědi na otázky týkající se strategického chování států, které nemohou být vysvětleny v rámci neorealismu. Příspěvek je rozdělen do pěti hlavních částí. V první části je obecně představen koncept strategické kultury, druhá, třetí a čtvrtá část pak korespondují s jednotlivými generacemi. V závěrečné části autor shrnuje zásadní myšlenky uvedené v předchozích kapitolách a stručně nastiňuje vlastní chápání strategické kultury.

Další informace

  • ročník: 2012
  • číslo: 2
  • stav: Recenzované / Reviewed
  • typ článku: Přehledový / Peer-reviewed

Studiem vlivu kultury na chování jednotlivých států se zabývalo mnoho uznávaných odborníků již odnepaměti. Zmínky o působení kultury na válečné strategie nalezneme již v dílech Thukydida či Carla von Clausewitze, [2] avšak komplexní teorie, která by se těmito vlivy zabývala, chybí. Obecně ale můžeme tvrdit, že jedinci, kteří jsou zodpovědní za politická či strategická rozhodnutí tak činí pod vlivem jejich dané kultury a je zcela nemyslitelné se domnívat, že by se od jejího vlivu mohli zcela oprostit. Z tohoto důvodu je nezbytné při analýze chování jednotlivých států pečlivě zkoumat i dané kulturní pozadí, neboť pouze s jeho znalostí můžeme lépe pochopit, proč daný stát, respektive politici či stratégové přijali určitá rozhodnutí.

Studium kultury v rámci mezinárodní bezpečnosti prožilo určitou renesanci po konci studené války, neboť revoluční změny v těchto dobách dávaly jednotlivým odborníkům na mezinárodní vztahy možnost určité reflexe. Zároveň neschopnost dominantních teorií té doby předvídat či řádně vysvětlit tyto změny způsobilo, že některé teorie stojící na samém okraji pozornosti vědců se začaly dostávat do popředí jejich zájmu a postupem času získávaly četné stoupence. Tato skutečnost reagovala i na závěry autorů Joseph Nye a Seana Lynn-Jonese, že tehdejší strategická studia nahlížejí na skutečnosti z „amerického úhlu pohledu". Pro skutečně objektivní pohled je tedy nutné přijmout určitý přístup, který by zohledňoval i jednotlivé národní atributy daných států. [3]

Tento zvýšený zájem o roli kultury v mezinárodní bezpečnosti způsobil, že zde vznikl poměrně velký počet směrů či disciplín, které se vlivem kultury na chování států zabývají. Poměrně obtížnou orientaci mezi nimi nadále ztěžuje i skutečnost, že jednotliví odborníci se nemohou dohodnout, jak velký vliv kultura skutečně má na chování jednotlivých států. Michael C. Desch v této změti kulturně orientovaných přístupů identifikuje čtyři základní směry, kterými se kulturně orientovaný výzkum v bezpečnostních studiích v současné době ubírá. Jedná se o organizační, politickou, globální a strategickou kulturu. [4]

Strategická kultura jako pojem

Do druhé poloviny dvacátého století studium kultury příliš nepřitahovalo pozornost odborníků na mezinárodní vztahy. Za pomyslný milník v teorii strategické kultury můžeme označit studenou válku, zvláště pak její konec. Zprvu byly zkoumány odlišnosti jaderných strategií mezi Sovětským svazem a Spojenými státy na kulturní bázi. Byl to však až Jack Snyder, který v roce 1977 představil pojem strategická kultura v rámci článku The Soviet Strategic Culture: Implications for Limited Nuclear Operations. Od této doby vzniklo poměrně mnoho publikací a názorových směrů zabývajících se touto oblastí, které se pochopitelně od sebe, často poměrně zásadně, odlišují.

Ačkoliv každý má určitou obecnou představu, co se pod pojmem strategická kultura skrývá, obecně uznávaná definice chybí. Pro její vysvětlení můžeme velmi zjednodušeně model strategické kultury přirovnat k deskovým hrám. Představme si situaci, kdy stojí hráč před rozhodnutím, zda vyhodit figurku jednoho z protihráčů, a tím snížit pravděpodobnost na soupeřovo vítězství anebo pohnout vlastní figurkou a tím se sám více přiblížit vítězství. V případě, že bude zvolena první možnost, hráč riskuje, že bude vystaven odplatě ze strany protihráče. Pokud hráč zvolí druhou variantu, riskuje možnost, že daný spoluhráč nakonec dorazí do cíle rychleji než on. Dále předpokládejme, že v tomto momentě ani jedna z těchto možností nemůže nějakým zásadním způsobem ovlivnit výsledek hry a tudíž je hráč vůči těmto možnostem indiferentní. A přesto někteří hráči budou preferovat první variantu, neboť mají agresivnější povahu či se jim podobná strategie vyplatila ve hrách minulých. Zároveň zde budou i hráči, kteří zvolí možnost opačnou díky své obecně nekonfliktní povaze či pozitivním zkušenostem s tímto stylem hry. Zjišťujeme tedy, že některá rozhodnutí nejsou přímo navázána na konkrétní situaci ve hře. Obdobně můžeme smýšlet i o chování států, respektive strategickém rozhodování, které je do značné míry též ovlivněno historickou zkušeností, povahou jednotlivých účastníků strategického rozhodování a dalšími aspekty. Můžeme tedy obecně usuzovat, že strategické preference daných států nejsou vždy přímým produktem dané situace, ale jsou vystaveny vlivu historických zkušeností, určitým rysům osobností strategických elit apod.

S rostoucím počtem odborníků na toto téma rostl i počet jednotlivých přístupů, které můžeme rozdělit do dvou skupin ve vztahu k teoriím mezinárodních vztahů, zejména neorealismu. [1] Zástupci první skupiny vnímají teorii strategické kultury jako výzvu pro ahistorický, od kulturních vlivů oproštěný neorealismus. Odborníci spadající do druhé skupiny souhlasí s tvrzením, že neorealismus je na některé oblasti „krátký", ale teorie strategické kultury by se ho rozhodně neměla snažit nahrazovat. Spíše by ho měla doplňovat právě v místech, které nedostatečně pokrývá. [5] Hlavním argument obou skupin spočívá ve skutečnosti, že při neorealistické analýze strategických rozhodnutí není zohledňována role historických zkušeností. Dané strategické rozhodnutí je vztahováno k budoucnosti, směrem k maximalizaci užitku daného státu, respektive jeho moci. Předpokládá se, že státy budou provádět strategická rozhodnutí tak, aby maximalizovaly svoji moc. Odborníci na strategickou tvrdí, že není možné se oprostit od historických zkušeností, případně charakteru osobností jednotlivých strategických elit, a že státy nejsou zcela homogenními jednotkami, neboť rozdílné státy mají rozdílné strategické kultury, které způsobují, že v dané situaci mohou státy provádět i poměrně zásadně odlišná strategická rozhodnutí. [6]

I přes některé rozdílnosti v chápání konceptu strategické kultury můžeme identifikovat určité znaky, které jsou pro jednotlivé autory společné. Za prvé, většina literatury o strategické kultuře uvádí, že za situace, kdy se státy nacházejí ve zcela identickém bezpečnostním prostředí, mohou přijímat odlišná strategická rozhodnutí, což je způsobeno právě odlišností jednotlivých strategických kultur. Za druhé, většina odborníků se shoduje, že strategická kultura je spíše trvalého charakteru, což umožňuje sledovat její vliv na strategická rozhodnutí jednotlivých států v průběhu delších časových úseků. [7]

Na vzrůstající počet odborníků a přístupů spojených se strategickou kulturou reaguje Alastair Lain Johnston, který v tomto vývoj identifikuje tři generace odborníků na strategickou kulturu. [8] Pro účel tohoto článku byl z každé generace vybrán vždy jeden autor, jehož názorový přístup je natolik konzistentní, že ho můžeme považovat za hlavního reprezentanta dané generace. Z první generace byl vybrán Colin S. Gray, z druhé Bradley S. Klein a z generace třetí potom sám Alastair Lain Johnston. Velmi zajímavá výměna názorů probíhá mezi první a třetí generací, respektive mezi Grayem a Johnstonem, zejména ohledně možnosti oddělení strategické kultury od strategického chování. [9] Více k tomuto tématu bude uvedeno v rámci kapitol o první a třetí generaci.

První generace

Tato generace se objevila na počátku 80. let a zprvu se zaměřovala na vysvětlení skutečnosti, že Sověti a Američané nazírali na jadernou strategii z různých úhlů pohledu. [10] Zástupci této generace zde přímo navázali na Jacka Snydera, který tvrdí, že „...je užitečné se dívat na sovětský přístup strategického myšlení jako na jedinečnou strategickou kulturu. Jedinci jsou socializováni do charakteristického způsobu strategického uvažování. Výsledkem tohoto socializačního procesu je vzhledem k jaderné strategii množina obecných názorů, postojů a vzorců chování, jež mají semipermanentní povahu a uskutečňují se spíše na úrovni kulturní než na pouhé rovině politické". [11]

Hypotézu, kterou formulovala tato první generace, můžeme rozdělit na dvě části. Za prvé, různá bezpečnostní společenství vykazují ve strategickém chování a myšlení určité vzorce, které můžeme označit za kulturně podmíněné. Za druhé, strategická kultura se projevuje v charakteristických stylech strategického chování. [12] Představitelé této generace se ani v dnešní době, po masivní kritice ze strany generace třetí, této hypotéze příliš nevzdalují.

Sám Gray se poté snaží strategickou kulturu teoreticky uchopit v rámci pojmu strategie jako takové, přičemž předpokládá, že strategie obecně má mnoho dimenzí, které zcela zásadně ovlivňují strategické jednání. Tyto dimenze jsou pak dále seskupeny do třech kategorií [13]:

  1. Lidé a politika – lidi, společnost, kultura atd.
  2. Příprava na válku – ekonomika, logistika, ale také vojenské přípravy, administrativa apod.
  3. Vlastní válka – válečné operace, velení, nepřítel apod.

Strategickou kulturu Gray řadí do dimenze kultura, která náleží do první kategorie. Poté, co Gray takto zařadil strategickou kulturu do svého pojetí strategie, začíná hledat definici strategické kultury a dochází k závěru, že je ovlivněna geopolitickými, historickými, ekonomickými a dalšími faktory. [14] Právě zapojování mnoha proměnných do konceptu strategické kultury bylo předmětem kritiky některých odborníků na strategickou kulturu, zejména pak Johnstonem. Ten upozorňuje na skutečnost, že pokud jsou téměř všechny proměnné při strategickém rozhodování ovlivňovány strategickou kulturou, zbývá už jen velmi málo prostoru pro vysvětlení strategického rozhodování mimo rámec strategické kultury. [15]

Při hledání vhodného způsobu, jak na strategickou kulturu nahlížet, Gray navrhuje, že ke strategické kultuře by mělo být přistupováno jednak jako k proměnné, která formuje kontext pro strategické chování a jednak jako k proměnné, která dané strategické chování přímo spoluutváří. Gray definuje strategické chování jako „chování vztahující se k hrozbám nebo užití síly pro politické účely". Samotný kontext Gray charakterizuje jako „něco, co je vzájemně propojeno, co spolu souvisí", což ukazuje na vzájemném vlivu strategických myšlenek či představ na strategické chování a naopak. Přitom zdůrazňuje, že strategická kultura není pouze exogenní veličinou, ale je součástí nás samotných, našeho chování a našich institucí.

Z výše uvedeného tedy plyne, že cokoliv, co určitý stát dělá, je podmíněno kulturou. Tento argument Gray podporuje tvrzením, že Němci jsou prostě Němci a nemohou tedy jednat jinak než ve světle německé strategické kultury. [16] Gray a ostatní tedy vnímají strategickou kulturu jako prostředek pro lepší pochopení některých strategických rozhodnutí, přičemž se snaží vysvětlit, proč různé státy přistupují ke strategickým rozhodnutím z jiných úhlů. [17]

Další oblastí, ve které zaujímá první a třetí generace zcela odlišný názor, je vztah mezi strategickou kulturou a strategickým chováním států. Gray tvrdí, že strategická kultura nemůže být oddělena od strategického chování, neboť lidé, kteří za určitým chováním stojí, jsou součástí dané kultury. [18] Není tedy možné, aby jednali nezávisle na ni. Zároveň jednání jedinců či jednotlivých institucí se podílí na formování strategické kultury jako takové. V důsledku výše uvedeného dochází k závěru, že nelze oddělit ani příčinu od důsledku, neboť strategické chování ovlivňuje strategickou kulturu, která poté zpětně ovlivňuje strategické chování.

Vzhledem k této skutečnosti Gray tvrdí, že při studiu strategické kultury by se měly používat spíše metody na její pochopení než na její vysvětlení. [19] Pochopitelně i tato část byla vystavena kritice ze strany třetí generace. Ta Grayovi vytýká „netestovatelnost" jeho teorie a přespřílišný determinismus. [20] Na to Gray reaguje tvrzením, že přístupy, které se snaží být koncepčně zcela nekompromisní, falzifikovatelné (oddělení kultury od chování), se stávají odtrženými od reality a již neslouží jako důležitý instrument pro pochopení strategických rozhodnutí let minulých, potažmo budoucích. [21]

Druhá generace

Druhá generace se objevuje přibližně v polovině 80. let [22] a v současné době zůstává částečně ve stínu generace první a třetí, jejichž výměny názorů na sebe strhávají značnou pozornost. Bradley S. Klein se jako reprezentant této generace nezaměřuje pouze na to, jak strategická kultura formuje strategické chování, ale i na podíl strategické kultury na vytváření identit jednotlivých bezpečnostních společenství. [23] Kleinův koncept strategické kultury jde ruku v ruce s teorií konstruktivismu, neboť se, na rozdíl od mnoha odborníků na strategická studia, domnívá, že realita tak jak ji známe, včetně systému států, bezpečnosti apod., je sociálně vykonstruována. [24] Z tohoto důvodu ve svých textech hojně používá pojem „bezpečnostní společenství" namísto „států", neboť chce dokázat, že ne každé bezpečnostní společenství musí být nutně státem.

Pro Kleina jsou jak znalost světa, tak i naše činy, které se v rámci této reality odehrávají, formovány sociálními strukturami, které umožňují, a zároveň omezují naši sociální a diskurzivní interakci. Jinými slovy, strategická kultura ovlivňuje strategické chování, které zpětně mění strategickou kulturu. Zde je patrná určitá podobnost s Grayovým pojetím strategické kultury jako kontextu, který dává jednotlivým strategickým rozhodnutím význam. Klein ještě tvrdí, že i tento význam se může v jednotlivých bezpečnostních společenství lišit v závislosti na sociálních strukturách. [25] Pokud by došlo ke změně sociálních struktur, mohlo by dojít i ke změně významu kontextu.

Pro Kleina není důležitý pouhý rozdíl v různých „stylech" válčení mezi jednotlivými státy, ale věnuje se celému politickému procesu, ve kterém je případné užití síly schváleno. V tomto duchu zdůrazňuje, že jednotlivá strategická rozhodnutí nejsou zpravidla prováděna jednotlivci, ale jsou spíše produktem kolektivního rozhodování. V rámci této skupiny je nezbytná komunikace, která je zajištěna prostřednictvím sdíleného systému symbolů. Z tohoto důvodu se domnívá, že je zcela zásadní se nevěnovat pouze analýze strategických rozhodnutí jako takových, ale je důležité se zaměřit na analýzu strategického diskurzu, neboť je možné, že dvě různá strategická společenství budou mluvit různým „strategickým jazykem". [26] Jinými slovy, stratégové z různých strategických kultur mohou pod stejnými pojmy vnímat věci zcela odlišné.

Právě díky konstruktivistickému uchopení strategické kultury se Klein, na rozdíl od první a třetí generace, poměrně významně věnuje otázce vzniku a utváření strategické kultury. [27] Nepředpokládá, že se strategická kultura utvořila v počátcích daného bezpečnostního společenství, ale naopak tvrdí, že strategická kultura je tvořena a přetvářena těmi, co jsou zapojeni do strategického rozhodování. Vzhledem ke skutečnosti, že jedinci zapojení do strategického rozhodování mají možnost strategickou kulturu přetvářet (ať už vědomě či nevědomě), můžeme na ni v Kleinově pojetí nahlížet jako na nástroj politické hegemonie, který za určitých okolností může legitimizovat některá strategická rozhodnutí. [28]

Třetí generace

Tato generace se objevuje v 90. letech 20. století a vyznačuje se velmi pečlivou prací s celým konceptem strategické kultury ve snaze udělat ho testovatelným. [29] Alastair Lain Johnston pak definuje strategickou kulturu jako „propojený systém symbolů (např. struktura argumentace, jazyk, analogie, metafory atd.), který slouží k vytváření rozsáhlých a dlouho trvajících strategických preferencí tím, že vytváří koncepty týkající se role a účinnosti vojenských sil v mezistátních politických otázkách, přičemž těmto konceptům dává takovou aurou věcnosti, že se jednotlivé strategické preference jeví realistické a účinné". [30]
Ve snaze učinit teorii strategické kultury skutečně testovatelnou Johnston odděluje strategickou kulturu od strategického chování, čímž se strategická kultura stává nezávislou proměnnou a je možné měřit její kauzální sílu vzhledem k chování států. Strategická kultura tedy ovlivňuje chování tím, že jednotlivým strategickým možnostem přiřazuje různě velké preference.

Můžeme si tedy představit, že strategická kultura funguje jako jisté omezení pro strategické elity, které při daném rozhodování nevybírají ze všech strategických možností, ale pouze z těch, které se jim díky jejich existenci v rámci dané strategické kultury, jeví jako přijatelné. Vzhledem k řečenému můžeme koncept strategické kultury testovat i napříč různými státy, neboť pokud tyto státy mají různé strategické kultury, měly by i přiřazovat různé preference jednotlivým strategickým možnostem. Zároveň můžeme usuzovat, že pokud státy budou jednotlivým strategickým rozhodnutím přisuzovat různé preference, nebude se jednat o stejné strategické kultury. Vzhledem k trvalému charakteru strategické kultury pak můžeme výše uvedenou testovatelnost vztáhnout i na jeden stát v delším časovém úseku.

Můžeme se tedy domnívat, že pokud daný stát vykazuje za dostatečně dlouhý časový úsek, řekněme již od svých formativních let, konzistenci v přiřazování preferencí jednotlivým strategickým možnostem, můžeme tvrdit, že daná společnost resp. stát, má strategickou kulturu. [31] Právě zmínka o formativních letech, tedy období, kdy bylo dané společenství vytvořeno, je pro Johnstona velmi důležitá, neboť právě do této doby zasazuje vznik strategické kultury, čímž se značně odlišuje od předchozích dvou generací.

Při samotném studiu dané strategické kultury Johnston doporučuje postupovat od jejího vzniku, tedy od formativních let, systematicky kupředu. V rámci analýzy strategické kultury připouští, že jejím předmětem může být celá škála objektů sahající od různých textů, debat přes design zbraní, až po zobrazení války a míru v různých médiích. Tento problém Johnston řeší používáním vzorku, na který doporučuje používat metodu analýzy symbolů a kognitivního mapování. [32]
Jak již bylo předesláno výše, Johnston se ve snaze vytvořit falzifikovatelnou teorii strategické kultury uchyluje k oddělení strategické kultury od chování. Právě tato skutečnost bývá vystavena četné kritice, zejména ze strany první generace. Colin S. Gray dokonce varuje, že vzhledem k chybám, které Johnstonův koncept obsahuje, je zde nebezpečí, že jeho následovníci „mohou skončit v intelektuální pustině". [33] Striktní oddělení kulturně podmíněných a nepodmíněných proměnných se stává předmětem kritiky i ze strany dalších odborníků, pro které je též velmi problematické si představit, že by strategické elity či instituce jednali oproštěni od kultury. [34]

Závěr

Jak je vidět na přístupech výše zmíněných generací, koncepty strategické kultury mohou být vnímány velmi odlišně. Bohužel, spory mezi jednotlivými generacemi, zejména mezi první a třetí, příliš nepřispívají k rozvoji teorie strategické kultury, neboť prohlubují roztříštěnost vědecké komunity, z čehož opět plyne určitá nemožnost nalezení společné definice či společného náhledu na tento koncept. Gray jako reprezentant první generace vnímá strategickou kulturu jako kontext, který dává jednotlivým strategickým rozhodnutím význam. Chápe ji jako nástroj pro pochopení strategického chování jednotlivých států. Zároveň tvrdí, že strategické chování a strategická kultura od sebe nemohou být odděleny, neboť strategická kultura ovlivňuje chování daného státu a toto chování se zpětně promítá do strategické kultury.

Zejména na toto tvrzení reaguje Alastair Lain Johnston ze třetí generace, když namítá, že takovéto uchopení strategické kultury je deterministické a netestovatelné. Johnston odděluje strategickou kulturu od strategického chování a vytváří skutečně testovatelný koncept strategické kultury. Právě snaha o vytvoření falzifikovatelné teorie může mít v některých momentech za následek určité odtržení od reality. [35]

Stranou sporů první a třetí generace pak Bradley S. Klein představuje svoje chápání strategické kultury, které jde ruku v ruce s konstruktivistickým pojetím mezinárodních vztahů. Svoji pozornost věnuje nejen vlivu strategické kultury na strategické chování, ale i jejímu podílu při utváření identit jednotlivých států. Klein upozorňuje na to, že může existovat velký rozdíl mezi tím, co strategické elity dělají a jejich skutečnými zájmy. Zde vidí strategickou kulturu jako nástroj, který může sloužit k vytváření legitimity pro některé formy strategického chování.

Autor tohoto článku se přímo neztotožňuje ani s jednou generací, ačkoliv v jeho konceptu chápání strategické kultury často s některou z generací parciálně souhlasí.
Již pro vnímání kultury obecně autor přejímá koncept Ann Swidler, která zdůrazňuje, že kultura neovlivňuje naše jednání tím, že určuje konečné hodnoty, ke kterým směřujeme, ale tím, že ovlivňuje repertoár či určitou množinu našich zvyků, schopností a stylů, ze kterých tvoříme naše strategie jednání. [36] Strategická kultura tedy ovlivňuje množinu strategických možností, z nichž je na konci procesu strategického rozhodování vybrána nejpřijatelnější strategická akce, která se přímo projeví ve strategickém chování daného státu. Množinu strategických možností si můžeme představit jako všech strategických akcí či jednání. Strategická kultura ovlivňuje tuto množinu možností přes schopnost označit některé akce či jednání za nepřijatelné, čímž dochází k omezení jednotlivých účastníků strategického rozhodování při přijetí konkrétního rozhodnutí. Zde se autor přibližuje pojetí Alastaira Johnstona, který usuzuje, že strategická kultura omezuje strategické elity ve výběru jednotlivých strategických možností.

V chápání strategické kultury jako takové se autor přibližuje i Grayovu konceptu, neboť se domnívá, že je ovlivněna nejen historickými, ekonomickými, geopolitickými atributy, ale i osobnostními rysy strategických elit. Zároveň autor tvrdí, že strategická kultura nemůže být oddělena od strategického chování, neboť zkušenosti získané z každého takového chování, se zpětně promítají do strategické kultury. Z výše řečeného vyplývá i autorovo chápání vzniku a utváření strategické kultury. Ačkoliv její základy vznikají spolu se vznikem daného strategického společenství, resp. státu, v průběhu let je strategická kultura dotvářena a částečně i měněna. Zpravidla je tento proces velmi zdlouhavý, takže můžeme hovořit o semipermanentním charakteru strategické kultury, ale ve světle určitých mimořádných událostí může dojít k její relativně rychlé změně. Příkladem můžou být útoky 9/11, které ze dne na den pohřbily přesvědčení o odlehlosti a nezranitelnosti Spojených států amerických.

Tento příspěvek byl zpracován v rámci grantového projektu IGA IG212022 „Prevence konfliktů jako cesta k zajištění bezpečnosti?".

Ing. Tomáš Pospíšil, nar. 1985, vystudoval obor mezinárodní politika a diplomacie na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. V současné době je ve druhém ročníku doktorského studia oboru mezinárodní politické vztahy na Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka taktéž na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ve svém studiu se zaměřuje na Spojené státy americké, zejména na jejich strategickou a bezpečnostní kulturu, resp. na její změny za prezidenta George W. Bushe.

25/05/2012

Zanechat komentář