Redakční rada

Nabídka akcí

Bezpečnostní a obranná politika

Bezpečnostní a obranná politika (161)

Vládní výdaje alokované na obranné účely jsou jednou z kategorií, které je možné mezi státy srovnávat za účelem analýzy dlouhodobých trendů. Následující text se zabývá analýzou obranných rozpočtů USA a Ruské federace v období let 2000 až 2019 se zaměřením na potenciální příčiny výkyvů ve výdajích alokovaných na obranu. Cílem je zjistit, jak se vojenské výdaje mění v závislosti na vnitropolitické situaci, vnitřním hospodářském cyklu a v důsledku globálních ekonomických událostí. Práce vychází z historické metody, tedy na základě vhodně zvolených historických milníků analyzuje, zda v důsledku klíčových událostí došlo ke změně v příslušné kapitole státního rozpočtu. Jako milníky byly identifikovány: zahájení Operace Trvalá Svoboda (2001), válka v Iráku (2003), nástup amerických prezidentů Baracka Obamy a Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA, ekonomická krize (2007–2008), ruská měnová krize (2014) a anexe Krymu (2014).
Společná bezpečnostní a obranná politika (CSDP), na jejímž základě EU buduje svoji obrannou identitu, je širokospektrální. Zaměřuje se nejen na obrannou složku CSDP, ale i na související oblasti jako obranný průmysl a trh, obranný výzkum a vývoj, a s tím korespondující legislativu a různé politické a finanční nástroje na jejich podporu. To na straně jedné brání snadnému ohraničení problematiky evropské obrany. Na straně druhé to odráží robustnost přístupu EU k evropské obraně a ochotu mobilizovat všechny dostupné zdroje. Článek přibližuje genezi evropské obrany, jejich hlavních milníků, aktérů, souvisejících procesů, pravidel, a klíčových nástrojů, které jsou dnes z podstatné části soustředěny pod hlavičkou CSDP. Aktuální otázky evropské obrany včetně scénářů jejího možného budoucího vývoje mají v textu také své místo, stejně jako příspěvek České republiky.
Obranné strategie malých států NATO představují důležitý zdroj informací o obranné politice. Definice “malého státu” je však nejasná a její zpřesnění představuje první část článku. Ve druhé části pak text srovnává Obranné strategie deseti vybraných malých států NATO z pohledu hrozeb, budoucích vojenských schopností, procesu tvorby dokumentů, úrovně detailu a úrovně, na které je dokument schvalován. Přehledné seřazení těchto poznatků pak potenciálně může sloužit jako vhodný základ a inspirace při tvorbě obranných strategií menších států.
Článek pojednává o přistěhovalectví do Francie a o jeho bezpečnostních dopadech. Začíná historickým kontextem a pak přechází k hodnocení posledních dvaceti let. Zabývá se procesem islamizace a jeho nejvýraznějšími projevy v kulturní, sociální, bezpečnostní a politické rovině. Dále analyzuje vnitrofrancouzskou debatu, ve které se střetávají dva protikladné přístupy: politická korektnost vs. kritičnost. Tato debata se vede o stanovení počtů přistěhovalců v zemi a především pak o otázce, zda je možné dávat rovnítko mezi přistěhovalectví a nárůst počtu a brutality teroristických útoků (tzv. amalgam). Závěrečná část textu je věnována postavení a úloze přistěhovalců ve francouzských ozbrojených silách. Stať jako celek přináší původní periodizaci vývoje přistěhovalectví ve Francii od prvních poválečných let až do současnosti. Hodnotí nejen kvantitativní vývoj tohoto problému, ale také jeho kvalitativní proměny.
Příspěvek je věnován úloze odborného periodika Vojenská mysl v reformním procesu roku 1968. Na jeho stránkách se objevily příspěvky kritizující absenci originální československé vojenské doktríny a současně přemíru nesystémových opatření založených na mocenských tlacích sovětské diplomacie a vojenské politiky. I Vojenská mysl citlivě reagovala na všeobecný proces demokratizace, který se přirozeně odrazil i v životě ČSLA. Demokratizace ozbrojených sil požadovala i větší zapojení vědecko-průmyslové základny do obranných záležitostí, stejně jako větší důraz na práci s lidským potenciálem v armádě.
Společná bezpečnostní a obranná politika (CSDP), na jejímž základě EU buduje svoji obrannou identitu, je širokospektrální. Zaměřuje se nejen na obrannou složku CSDP, ale i na související oblasti jako obranný průmysl a trh, obranný výzkum a vývoj, a s tím korespondující legislativu a různé politické a finanční nástroje na jejich podporu. To na straně jedné brání snadnému ohraničení problematiky evropské obrany. Na straně druhé to odráží robustnost přístupu EU k evropské obraně a ochotu mobilizovat všechny dostupné zdroje. Článek přibližuje genezi evropské obrany, jejich hlavních milníků, aktérů, souvisejících procesů, pravidel, a klíčových nástrojů, které jsou dnes z podstatné části soustředěny pod hlavičkou CSDP. Aktuální otázky evropské obrany včetně scénářů jejího možného budoucího vývoje mají v textu také své místo, stejně jako příspěvek České republiky.
Tento článek odpovídá na otázku, zda je Turecko připraveno vstoupit do otevřeného vojenského konfliktu se Sýrií Bašára al-Asada. Text vychází z adaptace Clausewitzova předpokladu, že pro vítězné vedení války musí stát disponovat třemi zdroji: vlastními bojovými silami, podporou obyvatelstva a podporou spojenců. Turecko vykazuje slabiny ve vojenské doméně, zejména v oblasti letectva a protivzdušné obrany a není jisté, že by bylo schopné ovládnout vzdušný prostor v konfliktní oblasti. Turecké obyvatelstvo si vleklý zahraniční konflikt dlouhodobě nepřeje. Země je navzdory mnoha neshodám pevně zakotvena v NATO a její strategické zájmy se neliší od zájmů svých strategických spojenců. Turecko si rovněž nemůže dovolit dostat se do přímého konfliktu s Ruskem. Text uzavírá, že Turecko si vstup do otevřeného ozbrojeného konfliktu nemůže dovolit politicky ani vojensky.
Spojené státy americké zařadily v roce 2019 Íránské revoluční gardy na seznam „zahraničních teroristických organizací“. Článek analyzuje důsledky tohoto kroku. Text v úvodu představuje Gardy a upozorňuje na odlišnosti oproti „klasickým“ teroristickým organizacím. Cílem stěžejní části textu je analýza amerických kroků a popis dopadů z toho plynoucích. Práce dochází k závěru, že legální důsledky zařazení Gard na seznam „zahraničních teroristických organizací“ jsou minimální, avšak praktický dopad tohoto kroku byl značný. Byly též zjištěny souvislosti mezi zařazením Gard na tento seznam a novou americkou strategií „maximálního tlaku“ vůči Íránu.
V roce 2016 skončil jeden z nejdelších konfliktů v latinskoamerické historii, když kolumbijský prezident Juan Manuel Santos podepsal mírovou dohodu s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC), největším guerillovým hnutím. Jeho předchůdce, současný senátor Álvaro Uribe, mírové dohodě oponoval, jelikož se domníval, že pouze ofenzivní přístup k partyzánům je správný. Článek ukazuje, jak dva kolumbijští prezidenti rámovali guerilly, stejně jako jaké strategie a výrazy byly v prezidentských projevech použity. Hlavním argumentem je, že smířlivý diskurz prezidenta Santose adresovaný guerillám nakonec pomohl dosáhnout míru. Výzkumný článek využívá metodu komparace spolu s teoretickým konceptem rámování.
Článek je založený na teorii neorealismu a analyzuje vojenské doktríny USA zveřejněné v letech 2012 – 2018. Vysvětluje je jako důsledek závažných geostrategických změn po skončení studené války, zejména pak procesu rozšiřování NATO. Hodnotí je jako projev nárůstu vojenského sebevědomí USA, ale zároveň s tím varuje, že vedou ke zvyšování vojenského napětí na východní hranici Aliance.
Strana 3 z 17