Cílem tohoto textu je určit, zda je pravděpodobné, že Turecko zůstane stabilní zemí a vyhne se závažným vnitřním rozporům a násilním konfliktům v zahraničí. Článek zkoumá dlouhodobé kulturní a civilizační proměnné, které hrají roli v rozvoji kosmopolitismu a racionality. Dívá se dále na indikátory, které jsou bezprostředně spjaté s eskalací vnitřních konfliktů: násilný zločin, nezaměstnanost mládeže, příjmová nerovnost, vnímání korupce a politický teror. Nakonec analyzuje míru militarizace, vývoj a současný stav vztahů mezi civilní a vojenskou sférou. Mezi závěry článku patří, že větší část zkoumaných indikátorů ukazuje na nepříznivé podmínky pro stabilitu a demokratickou konsolidaci v Turecku. Pravděpodobným důvodem, proč Turecko nepodlehlo větší míře politického násilí a společenské nestability, je vysoká míra politického útlaku. Při daných charakteristikách turecké společnosti existují dva základní scénáře možného budoucího vývoje: Turecko se buď stane zemí mnohem nestabilnější a podlehne sociálním nepokojům s možností nebezpečné eskalace, nebo v něm ještě více posílí autoritářství a společenský řád bude zachován pevnou vládou, neproporcionálními „protiteroristickými“ zákony a rozkladem principů právního státu. Žádný z těchto scénářů není příznivý pro turecké spojence v NATO, kteří musí Turecko zapojit do dialogu a pracovat v rámci existujících spojenectví a mezinárodních organizací, aby bylo co nejvíc sníženo riziko, že se z Turecka stane nepřátelský hráč na světové scéně nebo stát ponořený do občanského konfliktu.

Cílem tohoto článku je zdůraznit nejdůležitější změny v rámci transatlantických obranných vztahů. Ústředním argumentem je, že NATO získává podmíněnou povahu, transformuje kolektivní obranu na formu kolektivní obrany s podmínkami. Studie využívá pojetí „přetíženosti“ Paula Kennedyho, které vysvětluje strategický kontext transatlantických obranných vztahů. Analýza poté zdůrazňuje, jak transatlantické obranné vztahy získaly charakter založený na kalkulaci nákladů a přínosů namísto vztahu založeného na hodnotách, který rezonuje v tomto americkém pojetí „přetíženosti“. Druhá část studie se zaměřuje na nejnovější vývoj týkající se americké vojenské přítomnosti v Evropě a zdůrazňuje její podmíněný charakter, který umožnil vznik kolektivní obrany s podmínkami v rámci NATO.

Vznik Stálé strukturované spolupráce (PESCO) v obraně v roce 2017 je jednou z nejdůležitějších Evropských iniciativ posledních let usilující o zvýšení efektivity řešení bezpečnostních problémů a větší integraci obranné spolupráce v rámci EU. Článek přibližuje genezi PESCO a vysvětluje jeho fungování včetně právního rámce, cílů, úlohy hlavních aktérů a dynamiky celého procesu. Jeho smyslem je ukázat rozsah a sílu přísnějších závazků, které členské státy přijaly k posílení evropské obrany pod hlavičkou Společné obranné a bezpečnostní politiky.

Výzkum popsaný v tomto příspěvku se uskutečnil v rámci institucionálního výzkumného záměru Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany, Česká republika, jehož název je strategické alternativy (STRATAL). Příspěvek analyzuje vývoj české obranné politiky od roku 2017 do poloviny roku 2018. Autoři hodnotí klíčové hnací síly změn ve vnějším prostředí (bezpečnostní hrozby, strategickou autonomii EU, transatlantickou vazbu). Ve druhém kroku posuzují opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti v reakci na tyto hybné síly a vyzdvihují některá rizika související s účinnou tvorbou a realizací obranné politiky.    

Evropská unie má zájem na zajišťování bezpečnosti afrických zemí v sahelském regionu, protože některé zdejší hrozby mohou potenciálně ohrozit také její členské státy. Se zhoršující se situací v severním Mali se tak EU rozhodla k aktivnějšímu zapojení v této zemi prostřednictvím misí Společné bezpečnostní a obranné politiky. Cílem tohoto článku je představit a následně zhodnotit soudobou politiku EU v Mali. Pozornost bude věnována především Výcvikové misi EU v Mali a misi Evropské unie zaměřené na budování kapacit v Mali, které doposud přinášejí spíše smíšené výsledky. Článek se bude zabývat také strategií EU zaměřenou na oblast Sahelu a částečně protiteroristickým a protipovstaleckým aktivitám EU v Mali.

Po skončení studené války proběhlo v Německu několik reforem vojenského sektoru a v současnosti se připravuje další transformace. V průběhu let se proměnila definice hlavních misí Bundeswehru směrem k provádění operací krizového managementu a tomu byla přizpůsobena struktura německé armády. V období po letech 2010–2011 bylo zřejmé, že krizový management se stal hlavním úkolem ozbrojených sil. V současnosti německá vojenská politika klade důraz na obnovení schopností ke kolektivní obraně. Posílení expedičního elementu v německých ozbrojených silách bylo doposud možné díky využití zdrojů zděděných z doby studené války a redukcí kapacit vhodných k teritoriální obraně. Autor dochází k závěru, že pokud mají být německé vojenské kapacity ke kolektivní obraně skutečně obnoveny, je tato dosavadní politika v současnosti již neudržitelná.

Autoři v článku prezentují poznatky, ke kterým dospěli při analýze procesu implementace Stálé strukturované spolupráce (PESCO), a to především v oblasti plánování operací EU a rozvoji schopností, které jsou nezbytné k naplnění politicko-vojenských ambicí EU. Zdá se, že teprve vydáním Globální strategie EU v roce 2016 a její následnou implementací by mohlo dojít ke konkretizaci závazných požadavků, vyplývajících ze znění PESCO. V současné době existuje přehled společných závazků, k jejichž se zavázalo 25 z 28 členských zemí EU. Tento přehled obsahuje i konkrétní závazky v oblasti realizace požadovaných schopností k efektivnímu vedení operací EU. Cílem článku je i hledání odpovědi na otázku, zda současná míra integrace členských zemí EU dovolí plně realizovat deklarované závazky.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Článek se zabývá analýzou a deskripcí obranně-průmyslové spolupráce zemí V4 od počátku devadesátých let 20. století do roku 2016. Cílem tohoto textu je prezentace poznatků týkajících se dosaženého stupně spolupráce na úrovni V4, přičemž kromě uskutečněné kooperace, z níž plynou reálné produkty, a politických aspektů, které představují určující mechanismus a rámec celého partnerství, je věnována pozornost také příčinám, které způsobily a do jisté míry stále určují současný stav. V závěru autor provádí hodnocení nejpalčivějších problematických bodů obranně-průmyslové spolupráce zemí V4 a také překážky hlubšího zapojení v rámci struktur EU, která by mohla sloužit jako vhodnější pole pro ukotvení regionálního partnerství v sektoru obranného průmyslu. Zároveň jsou nastíněny některé oblasti potenciální budoucí spolupráce visegrádských partnerů.

Zásadné zmeny v bezpečnostnom prostredí, ktoré nasledovali po odstránení bipolarity sveta, pri-niesli okrem nesporných pozitív aj negatíva, ktoré sa čoraz viac prejavujú v podobe rôznych asy-metrických bezpečnostných hrozbách. Dynamický vývoj a procesy globalizácie, spoločenskej mo-dernizácie, politickej liberalizácie a vedecko-technického rozvoja, ale tiež neriešenie globálnych problémov ľudstva a pretrvávajúca celosvetová hospodárska kríza vygenerovali mnohé negatívne sprievodné javy. Medzi najvýznamnejšie organizácie medzinárodného krízového manažmentu, ktoré sú schopné adekvátne reagovať na vzniknuté krízové situácie a realizovať nevyhnutné opatrenia spolu s Organizáciou spojených národov, Európskou úniou a Organizáciou pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe patrí i Organizácia Severoatlantickej zmluvy (NATO). Pre plnenie úloh medzinárodného krízového manažmentu využíva NATO Sily rýchlej reakcie (NRF - NATO Response Force).