Obranné výdaje jsou hojně diskutovaným tématem, v současné geopolitické situaci dvojnásob. Klíčovou roli v celkových obranných výdajích pak hrají výdaje na „výzbroj“. Jejich povaha je ale výrazně kumulativní a dává tedy smysl sledovat jejich kumulativní výši za delší období. Cílem tohoto článku je tedy nabídnout (i) exploratorní analýzu kumulativních výzbrojních výdajů států NATO mezi lety 2014-2023 a (ii) ověřit pomocí vícenásobné regrese do jaké míry jsou tyto výdaje (přepočtené na vojáka) primárně taženy vyspělostí ekonomiky, podílem výdajů na obranu z HDP, či tím, kolik z obranných výdajů jde právě na výzbroj. Výsledky ukazují, že výkonnost ekonomiky je zdaleka nejsilnějším prediktorem.

Důležitou součástí odstrašujícího a obranného postavení NATO je jeho vojenská přítomnost ve východní části území Aliance, která je reprezentována uskupením Bukurešťské devítky (B9). Schopnost tohoto uskupení plnit svůj strategický úkol se odvíjí od stavu vojenského vybavení, které má toto uskupení k dispozici. Počet kusů vojenské techniky a její bojeschopnost je determinována investicemi do vojenského vybavení. V souvislosti se závazkem vydávat na vojenské vybavení alespoň 20 % z celkových vojenských výdajů se ukazuje, že mezi lety 2004 a 2022 dochází nejprve k prudkému navyšování obranné investiční mezery a následně po roce 2014 k jejímu částečnému umořování. Investiční mezera se projevuje v objemu a stavu vojenské techniky. Rostoucí výdaje v posledních letech se pozitivně projevují v rostoucím objemu akvizic na nové vojenské vybavení u všech států B9. Do obraných schopností se však díky zpoždění tyto investice projevují a budou projevovat až v budoucnu.

Tato studie podává souhrnný přehled o tvorbě mezinárodní bezpečnostní architektury a její činnosti v podobě jejich dvou hlavních pilířů, tj. Organizace spojených národů a Severoatlantické aliance v regionu Blízkého a Středního východu. V rámci mezinárodních bezpečnostních vztahů se jedná o region velmi nestabilní a konfliktní, kdy tato nestabilita trvá prakticky od založení státu Izrael v roce 1948. Globální OSN, její celková činnost a význam, zejména humanitární a mírotvorná činnost nejen pro oblast Blízkého a Středního východu, je velice přínosná, a to po celé období studené války až do současnosti. NATO jako bezpečnostní organizace patří mezi významné světové aktéry ovlivňující současné mezinárodní bezpečnostní vztahy. Obě tyto organizace svoji činností představují zásadní prostředek k zajištění světového míru a bezpečnosti.

Článek se zabývá otázkou důvěry Turecka v USA jako jeho nejdůležitějšího spojence v NATO. Terénním výzkumem s využitím polostrukturovaných rozhovorů s tureckými akademiky a experty na mezinárodní vztahy byly identifikovány tři hlavní oblasti nedůvěry Turecka v USA – kyperská otázka, americká podpora PYD/YPG v Sýrii a americká intervence do turecké politiky. Výsledky výzkumu prezentované kauzální sítí ukazují, že hlavní příčinou turecké nedůvěry vůči USA jsou faktory vedoucí k fenoménu strachu z opuštění. Ten způsobuje zvýšenou potřebu Turecka po nezávislosti na strategických partnerech, a následné zvýšení uplatnění balanční politiky. Studie dochází k závěru, že jedním z hlavních důvodů současného tureckého postoje k NATO je potřeba zajištění si vlastní bezpečnosti, přičemž tato potřeba pramení z nedůvěry Turecka k USA.

Studie dekonstruuje koncept aktivních opatření prizmatem informačního vlivu. Chápe jej jako sofistikované metody ovlivňování veřejného mínění a politických rozhodnutí, které původně používal Sovětský svaz a jež Ruská federace přizpůsobila kyberprostoru. V analýze je tento koncept konfrontován s obecnými abstrakcemi informačního vlivu s cílem lépe pochopit vztah aktivních opatření a podobných konceptů. Autorka dochází k závěru, že abstrakce informačního vlivu jsou platné i pro konceptuální pochopení a praktické příklady současných ruských aktivních opatření. Aktivní opatření jsou vůči informačnímu ovlivňování subsidiární a slouží jako taktický prostředek k dosažení strategických cílů druhého jmenovaného. Autorka dále uvádí, že informační prostředí je operační scénou pro aktivní opatření, kybernetické operace mohou být jeho projevem, informační operace hrají roli klíčové součásti širší strategie informačních operací a psychologické operace jsou jeho kritickým prvkem.

Článek vychází z provedené studie, realizované v rámci projektu Dlouhodobého záměru rozvoje organizace Centrem bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity. V rámci studie byla zkoumána a posuzována problematika strategického překvapení, jejímž cílem bylo nalezení kauzálních mechanizmů a souvislostí mezi zabezpečením obrany státu a fenoménem překvapení v podmínkách 21. století. Článek se zabývá problematikou překvapení a jeho dopady do zabezpečení obrany státu. Popisuje strategické překvapení jako principiální aspekt s implikacemi a dopady na obranu státu. Zkoumá problematiku překvapení jako principu vojenského umění v kontextu současného strategického myšlení.

Vzdušné síly hraji v ozbrojených konfliktech významnou roli. Bylo tomu tak i v operacích Odyssey Dawn a Unified Protector v Libyi v roce 2011. Právě při těchto operacích se naplno ukázala závislost evropských států na amerických vzdušných kapacitách. Po roce 2011 dochází k přesunu americké pozornosti do Asie. Článek se zabývá zhodnocením vývoje evropských vzdušných sil od roku 2011 do roku 2021 v kontextu přesunu americké pozornosti Asie. V článku je využit dataset pro porovnání počtů letounů v letech 2011 a 2021. Z výzkumu vyplývá, že evropské státy udržuji flotilu bojových letounů okolo 2000 kusů, zatímco v porovnání s rokem 2011 klesly počty v kategoriích letounů ISR ze 183 na 122 kusů a počet vzdušných tankerů ze 70 na 67 kusů. Naopak počty bezpilotních prostředků kategorie MALE se zdvojnásobily ze 45 na 91 kusů. V kontextu amerického přesunu do Asie je však tento vývoj nedostačující a evropské státy jsou stále závislé na americké podpoře.

Na základě metody obsahové analýzy, tato studie analyzuje vůbec první publikovanou bezpečnostní strategii Izraelských obranných sil, která byla zveřejněna v roce 2015. Hlavním cílem textu je nejen představit okolnosti vzniku a diskutovat hlavní cíle tohoto strategického bezpečnostního dokumentu, ale také nastínit širší geopolitický kontext, z něhož vzešel. Autoři argumentují, že dokument akcentoval především dvě oblasti – použití síly a budování kapacit izraelské armády. Mimo jiné publikování strategie mělo plnit také odstrašující efekt. V závěru autoři srovnávají plán Gideon a na něj navazující plán Tnufa a poukazují na značný význam, který má při implementaci takového dokumentu konsenzus politických a vojenských elit, a také se zamýšlejí nad tím, jaké poučení a inspiraci lze z tohoto případu čerpat v našem geografickém prostoru v průběhu procesu formulování či reformulování strategických bezpečnostních dokumentů.

Tato studie představuje události jomkipurské války (1973) perspektivou československé diplomacie a jejich následnou reflexi v přístupu československé zahraniční politiky vůči arabsko-izraelskému konfliktu v první polovině 70. let 20. století na základě doposud málo vytěžených archivních zdrojů. Československá blízkovýchodní politika od poloviny 50. let sice deklarovala svou jednoznačnou podporu arabské straně konfliktu, přesto tento přístup nebyl zcela bezvýhradný a v interních vládních dokumentech se někdy objevovala kritika arabských představitelů. Jomkipurská válka v tomto smyslu představuje důležitý přelomový moment, protože se fakticky jednalo o vojenský střet, který vyvolal nikoliv Izrael, ale arabská koalice, což znamenalo určitou výzvu pro československou propagandu. Současně tento ozbrojený konflikt představoval příležitost pro komunistické Československo dále prohloubit vztahy se svými arabskými spojenci.

Rusko vždy mělo velký zájem o západní Balkán. Historicky se realizovalo v kontextu geopolitické kontinuity rozšiřování svého území a vlivu. Rusko se snažilo získat vliv v tomto regionu z politických, ekonomických, a strategických důvodů. Po zahájení vojenské agrese proti Ukrajině v roce 2014 se však Rusko rozhodlo pro konfrontaci na západním Balkáně, kde se staví proti politice rozšiřování EU a NATO a vlivu Západu v tomto regionu. Klíčovou ruskou pákou pro šíření svého vlivu v regionu je srbský geopolitický návrh vojenské neutrality a konvergence strategických zájmů obou zemí. Rusko chce mít silný vliv na západní Balkán, a tím i na bezpečnost EU. Na druhé straně se chce Srbsko postavit jako hlavní mocenský činitel v regionu se současnou podporou Ruska i Západu.